Díky výzkumu agentury STEM a organizace Transitions víme, jaké konspirační teorie o pandemii rezonují mezi českou populací a také to nakolik ovlivňují její chování. Zřejmě nejkomplexnější sociologický výzkum věnovaný tomuto tématu provedený v českých podmínkách může výrazně posunout debatu o problematice dezinformací.

Jedna z často padajících a (možná překvapivě) relativně dobře zmapovaných otázek v debatě o dezinformací zní, kde se bere potřeba lidí věřit a šířit konspirační teorie. Občas se objevuje tendence hledat odpověď u psychologie a vysvětlovat náchylnost k víře v konspirační teorie jako kognitivní deviaci. Tedy určitě zkreslení vnímání reality úzce spojené s psychickými problémy jako je například paranoia. Tento přístup má své reprezentanty i v České republice jako dokládá interview s psychiatrem Cyrilem Höschlem publikované v Lidových novinách.
Touto perspektivu na šiřitele a vyznavače konspiračních teorií samozřejmě nahlížet lze, ale toto vysvětlení má své výrazné limity. Sociologický výzkum agentury STEM a organizace Transitions totiž ukazuje, že i mezi notorickými šiřiteli konspirační teorií (k této skupině lze zařadit 9 % respondentů) se motivace k tomuto jednání různí. U části z nich skutečně lze objevit motivace, které lze spojit s psychologickými poruchami – jako například spasitelské (5 % notorických šiřitelů si myslí, že šíření konspiračních teorií velmi pomůže své zemi a celému světu) nebo kazatelské (38 % šiřitelů se domnívá, že šířením konspiračních teorií pomáhají vidět lidem věci takové jaké jsou) sklony. Pro stejně významnou část z nich jsou však důvody spíše sociální – 16 % šiřitelů považuje daná sdělení za zajímavá a šokující a 19 % z nich chce s jejich pomocí začít konverzaci.
Psychologická perspektiva se však ukazuje jako nedostatečná zejména ve chvíli, kdy vezmeme v potaz, že konspiračním teoriím o koronaviru v různé míře věří 41 % české populace. Vysvětlení, že více než třetina Čechů trpí psychickými problémy, se přeci jen nezdá příliš pravděpodobné. V ostatních zemích je míra důvěry v konspirační teorie relativně podobná a zdaleka se to netýká pouze současné pandemie. Tato skutečnost vedla výzkumníky k přehodnocení pohledu na roli konspiračních teorií ve společnosti.
Právě na tuto společenskou perspektivu se zaměřuje výzkumník Jan-Willem van Prooijen v doporučeníhodné knize The Psychology of Conspiracy Theories. Předně připomíná, že tendence důvěřovat existenci konspirací (tedy tajným spiknutí ovlivňující společenské a politické dění) je pochopitelná, jelikož po většinu historie byl samotný proces vládnutí vysoce netransparentní a moc byla soustředěna do rukou úzké skupiny lidí. Není tedy divu, že konspirační teorie se stávaly nástrojem pro vysvětlení nových společenských jevů a stmelení komunit, které neměly kontrolu nad situací v prostředí, v němž žily. Konspirační teorie se také staly důležitým nástroje politické sebeidentifikace – bez ohledu na rozdílnosti ideologií lze prvky konspiračních teorií najít u většiny extrémistických hnutí. Objevují se však také v politickém mainstreamu – výzkumy provedené ve Spojených státech amerických například prokázaly větší důvěru v konspirační teorie u podporovatelů kandidátů, kteří neuspěli ve volením klání.
Jinými slovy konspirační teorie mohou být zbraní (nebo útěchou) těch, kteří se cítí poražení a neschopní ovlivnit dění kolem sebe. A i přestože samotné konspirační teorie jsou smyšlené, mají schopnost ovlivňovat myšlení a chování, jelikož vycházejí z reálných pocitů frustrace. Pro je na místě výzkumnou perspektivu obrátit a hledat v České republice skupiny, které se v současném politickém systému cítí poražené a kompenzují si (nebo si mohou začít kompenzovat) tento pocit obratem ke konspiračním teoriím. Kvůli socio-ekonomickým dopadům pandemie koronaviru jich jistě bude celá řada. Dalším krokem je hledání způsobů, jimiž lze tyto skupiny motivovat k zapojení do místních komunita a tím pádem i participaci na politickém dění. Pokud se tak nestane, určitě se najdou extrémistické síly, které se – možná i za pomoci konspirační teorií – budou o podporu těchto lidí ucházet.