Historická témata představují přirozenou živnou půdu pro kultivaci narativů využívaných tvůrci dezinformací. Proto je třeba přemýšlet o efektivních způsobech omezujících dopady tohoto typu dezinformací na společnost.

V českém prostředí nejsou dezinformace spojené s historickými událostmi žádnou novinkou. Stačí připomenout nepravdivé tvrzení o příbuzenském vztahu starosty Prahy 6 Ondřej Koláře a kolaboranta s nacisty v době Protektorátu Otta Kolara, které se objevilo v době bouřlivé diskuze o odstranění památníku maršála Koněva. Pro pochopení toho, proč bylo v roce 2019 toto tvrzení vůbec relevantní, je třeba připomenout, že zapadá do širších narativů o boji národa o přežití během Druhé světové války, nacistické okupace (která může být v některých intepretacích viděna jako další kolo střetávání českého a německého živlu na českém území) a osvobození sovětskou armádou a s ním spojenou vděčností, která je hojně vytěžována současnou ruskou propagandou. Dezinformace potřebují silný a atraktivní příběh, protože jinak budou sotva rezonovat mezi cílovým publikem. A historie nabízí takových příběhů celou řadu. Navíc její další rolí je – zejména v kontextu národních států – nikoli snaha se o fakticky korektní výklad minulosti ale o dotvoření identity komunity. Komplexní dějinné procesy se tak redukují na vybrané události, symboly a osobnosti, jejichž poselství je upravováno podle současného společensko-politického kontextu. Cynicky řečeno z hlediska komunity se historie stává lží, na níž se všichni shodneme.
Autorem tohoto výroku je údajně Voltaire…. anebo Napoleon podle toho, jestli čtete český nebo francouzský web s citáty historických osobností. Což je ambivalence ilustrativní i pro přemýšlení o dezinformacích věnovaných historickým tématům. Málokdy je totiž situace tak černobílá jako s výše uvedeným případem Kolář a Kolar. V informačním prostoru se totiž nepotýkají primárně více a méně historicky věrné verze dějiny ale spíše jejich různé intepretace. Které se od sebe výrazně liší zejména, pokud vycházejí z jiných národních kontextů a mají výrazný politický podtón. Zajímavým příkladem může být protichůdné používání nálepky fašista v Rusku a státech bývalého Sovětského svazu ve východní Evropě, které – jak popisuje politoložka Marlene Laruelle – má primárně politický význam a slouží jako mocenský nástroj. Při čelení dezinformacím o historie tedy narážíme na komplexnější výzvu než při snaze vyvracet nepravdy o zdraví, současných událostech nebo tvaru zeměkoule. Argumentovat korektními historickými údaji (v tom lepším případě, kdy jsou k dispozici) totiž nebere v potaz důležitost dějinných interpretací pro skupinovou identitu. Autor samozřejmě netvrdí, že faktická přesnost není podstatná, ale dovolí si navrhnut tři strategie, které nám mohou pomoci této výzvě čelit efektivněji.
Prvním přístupem je pečlivé budování historického povědomí mezi populací pomocí vzdělávání. Důležité je však nejen to, že se historie má učit, ale spíše to, jak se má učit. Klíčové je totiž naučit se národní dějiny zasadit do širšího kontextu globálního či společenského vývoje a pochopit souvislosti s děním v české kotlině. Díky schopnosti zasadit věci do kontextu bychom mohli překročit neproduktivní a jednostranné debaty o údajné Mnichovské zradě nebo o tom, kdo vlastně osvobodil Prahu od nacistické okupace, a vzít si z těchto událostí poučení inspirativní pro dnešní dobu. Právě schopnost vidět historické události v kontextu může pomoci s aplikací druhé strategie, a to využívání historie jako nástroje pro mezinárodní komunikaci a nikoli konfrontaci. Je důležité totiž hledat historické příběhy ilustrující schopnost národů kooperovat a mírově řešit problémy, ať už se jedná o obchodní styky, intelektuální výměnou nebo mezinárodní instituce. Konec konců i v této oblasti má české historie, co nabídnout díky politikům a myslitelům prosazujícím rozličné univerzalistické projekty. Členství v Evropské unii nabízí celou řadu způsobů jak rozvíjet projekty věnované právě společným dějinám Evropy. A zatřetí je třeba trvat na depolitizaci historie v domácí společenské debatě. Mýty o Mnichovské zradě nebo nutnosti věčné vděčnosti Ruské federaci jsou navíc jen jednou stranu mince. Se stejnou kritičností a odstupem musíme přistupovat i k pozitivním symbolům doby polistopadové ať už se jedná o prezidenta Václava Havla nebo o Sametovou revoluci. To se samozřejmě nevylučuje s úctou k vlastní historie a hledání vzorů hodných k následování a konstruktivní polemice. Je však nutné zejména odmítnout chvíli, kdy se naše dějiny stávají nástrojem politického boje a symboly zakrývají ideovou a programovou vyprázdněnost kandidujících subjektů. V kontextu kampaně před podzimními volbami tento apel získává zvláštní důležitost.
Výše navržená opatření adresují spíše stranu poptávky po dezinformacích spojených s historií a k jejich naplnění je potřeba dlouhodobé úsilí. Je však třeba přijmout, že při snaze čelit dezinformacím nejen o historii zkratky neexistují a instantní opatření často mohou způsobit více škody než užitku. V historii by se pro zcela jistě našla řada příkladů.