Silně emocionálně zabarvený pojem dezinformace nemusí sloužit pouze k popisu určitého fenoménu, ale také jako mocenský nástroj pro získání kontroly nad veřejnou debatou. Výzkumníci, kteří k této situaci svým dílem přispěli, si této skutečnost musí být vědomi a snažit se zabránit jeho zneužívání.

Při čtení prohlášení Kanceláře prezidenta republiky – tedy instituce, jejíž reprezentanti v minulosti nezřídka pronášeli nepravdivé výroky – nekomunikovat v rámci boje s dezinformacemi s některými médii, se nelze ubránit mírnému pobavení. Na druhou stranu použití této řečnické figury není příliš překvapivé. Už delší dobu se totiž na webu Kanceláře prezidenta republiky nachází sekce pojmenovaná Vyvracíme dezinformace obsahující takřka výhradně reakce na články v mainstreamových médiích upozorňující na některé aktivity zaměstnanců této instituce (zejména kancléře Vratislava Mynáře). Nelze se tedy ubránit dojmu, že pro okolí prezidenta Miloše Zemana pojem dezinformace představuje nástroj pro diskreditaci nepohodlné kritiky. Což je typická manipulativní metoda zvaná nálepkování.
Každopádně Pražský hrad v účelovém používání pojmu dezinformace není žádnou výjimkou. Naopak se tímto způsobem řadí k relativně ustálenému trendu v české veřejné debatě. Podobně totiž termín dezinformace používal třeba premiér Andrej Babiš. Ale řeč není pouze o politicích, protože využívání tohoto pojmu pro odrážení nepohodlné kritiky se ustálilo ve všech vrstvách české společnosti. Ilustrativním příkladem budiž provozovatelé cirkusů kritizující dezinformace týkající se způsobu, jakým pečují o zvířata. Obecněji řečeno pojem dezinformace v běžné řeči (minimálně dočasně) nahradil termíny jako pomluva, očerňování nebo nactiutrhání. Tento fakt musejí výzkumníci brát v potaz a přemýšlet, jak v rámci své činnosti (a to zejména při volbě terminologie) limitovat významovou devalvaci tohoto pojmu.
A je skutečně o čem přemýšlet, protože i přes svou účelovost prohlášení Kanceláře prezidenta republika obsahuje postřeh, které stojí za diskuzi. Jedná se o pasáž ohledně používání anonymních zdrojů médii, kterou Hrad označuje za „způsob, jak zcela beztrestně lhát.“ Což není na technické úrovni úplně bezpředmětná úvaha, protože odkazování se na utajené zdroje z okolí mocných představuje častou součást konspiračních teorií (stačí si připomenout roli tajemného Q v konspirační teorii QAno). Autor samozřejmě nemíní klást rovnítko mezi konspirační teoretiky a novináře. Zmíněná citace pro něj však představuje odrazový můstek k obecnějšímu zamyšlení o novinářské práci. Pokud se určité médium rozhodne publikovat text opírající se primárně o anonymní zdroje (což je v některých případech jistě legitimní), musí být schopno své teze vyargumentovat, podložit ověřitelnými důkazy a kontinuálně a nestranně pokrývat, dokud se celá kauza neuzavře. Stejně tak si musí novináři být jisti tím, že nejsou pouze mocenským nástroj v zákulisních mocenských hrách (tedy vlastně nástroji pro šíření dezinformací). Při nesplnění těchto podmínek se sotva mohou divit tomu, že v očích veřejnosti ztrácí důvěryhodnost. Pokud čtenáři tyto úvahy přijdou jako příliš obecné, autor by si dovolil připomenout třeba kauzu ricin nebo obvinění ministra Jana Hamáčka ze snahy handlovat vakcínu Sputnik V za ututlání kauzy Vrbětice. Tyto jednotlivé případy navíc zapadají do širší kultury úniků státních dokumentů do médií. Například skutečnost, že redakce rozsáhle citovaly z Národní strategie pro čelení hybridnímu působení ještě předtím, než jej schválila vláda, nepředstavuje standartní novinářskou práci ale problém pro bezpečnost stát. Což přispává k vytváření atmosféry, v níž úniky informací z blízkosti mocných vyfabulované skutečnými dezinformátory nepůsobí až tak neuvěřitelně.
Každopádně zpět k zneužívání pojmu dezinformace pro umlčování nepohodlné kritiky. Na ustálení této zvyklosti mají dle názoru autora média také svůj díl viny, protože laxním používání pojmu v různých kontextech přispěla k rozmlžení jeho významu. Oblíbeným autorovým příkladem je varování v horoskopu ohledně dezinformací, kterým budou čelit lidé ve znamená Blížence na pracovišti. Ve chvíli, kdy ani sami novináři často nejsou schopni pojem dezinformace definovat a používají jej nevhodně, není překvapivé, že o jeho významu nemá jasno ani veřejnost (ve výzkum z roku 2019 pouze třetina respondentů uvedla správnou definici). Tato vágnost kombinovaná se pocitem ohrožení (podle výzkumu z roku 2021 se 54 % respondentů obávala masivního šíření dezinformací) pak představuje ideální mix pro používání pojmu dezinformace pro cokoli, co danému člověku ve veřejné debatě nekonvenuje.
Odborníci a aktivisté věnující se výzkumu oblasti dezinformací však nenesou na této situaci o nic menší díl viny než novináři. Ty sice autor s gustem kritizuje, ale zároveň chápe, že v dnešní uspěchané době je pro ně kompetentní a vyvážení informování o expertních tématech velmi složité. A právě zda mají hrát roli výzkumníci, kteří by se neměli uzavírat do slonovinových věží akademie a aktivně vstupovat do veřejné debaty (inspirací v tomto ohledu může být třeba projekt E-bezpečí nebo studentské vzdělávací aktivity vzniklé za přispění pedagogických pracovníků na Masarykově univerzitě). Pokud totiž toto pole vyklidí, otevírá se prostor pro šarlatány a pseudoodborníky, kteří se na tématu spíše přiživují, než aby přispívali k jeho přesnějšímu popsání. Vzhledem k tomu, že na výzkumu dezinformací se podílí celá řada aktérů z akademie, občanské společnosti a soukromého sektoru (což je samo o sobě cenné, jelikož to umožňuje flexibilně reagovat na dezinformace šířící se v informační prostoru) je na místě terminologická a metodologická debata stanovující výzkumné standardy. Právě její absence vede k odlišnému používání různých pojmů a kolísavé kvalitě výzkumných výstupů. Nemluvě o občasné snaze pomocí emocionálního jazyka, rádoby bombastických odhalení a konformity s hlavním proudem debaty o dezinformacích (který se autor bude snažit popsat někdy příště) nadbíhat pozornosti médií. V této situace lze sotva očekávat nejen zlepšení výzkumu, ale ani kultivaci veřejné debaty.
Kancelář prezidenta republiky (a řadu dalších politiků a občanů) lze tedy oprávněn kritizovat za zneužívání pojmu dezinformace pro diskreditaci nepohodlné kritiky. Zároveň je však na místě si uvědomit, že ke vzniku prostoru pro zneužití toho pojmu přispěla média jeho vágním používáním a výzkumná komunita neschopností shodnout se na jednotné terminologii a výzkumných standardech.