Fakt, že konspirativnímu myšlení může propadnout i senátor Pirátské strany, představuje další příležitost přehodnotit postoj k tomuto fenoménu.

Senátor Lukáš Wagenknecht se před několika dny na Twitteru rozepsal o fámách tvrdících, že Andrej Babiš si nakupuje procenta v předvolebních průzkumech. Proti jeho tvrzení se ohradili reprezentanti dotčených sociologických agentur a byl – vzhledem k vágnosti a nepodloženosti tvrzení po právu – pokárán za šíření fake news. Tato situace ilustruje nejen nezdravou obsesi české politické elity sociologickými průzkumy, ale také představuje příležitost zopakovat některé důležité poznatky o konspiračních teoriích – tedy tezích vysvětlujících dění manipulacemi skrytých sil stojících za scénou.
Občas se totiž objevují názory vysvětlující víru v konspirační teorie jako psychologickou poruchu. K tomuto postoji se přihlásil například Jiří X. Doležal v posledním čísle Týdeníku Forum. Problémem tohoto vysvětlení však je, že víra v konspirační teorie je ve společnosti relativně běžná, což by znamenalo, že určitou psychologickou poruchou trpí většina populace (a to by samo o sobě muselo nutně vést k redefinici toho, co je normální). Výhradně psychologických přístup tak k vysvětlení víry v konspirační teorie nestačí.
Jinou perspektivu nabízejí sociální vědci, kteří vidí konspirační teorie jako prostředek pro tvorbu komunity (například odpůrců Andreje Babiš) a pomůcku k vysvětlení komplexních fenoménů (například výkyvům voličských nálad). Konspirační teorie tak představují funkční (avšak patologický) nástroj pro vypořádávání se s krizovým situacemi, které jedinec není schopen vyřešit (například vzestup preferencí neoblíbeného politického subjektu). Vzhledem k tomu, že do podobných situací se v životě občas dostane každý, není před konspirativním myšlením v bezpečí nikdo. Výzkumy provedené ve Spojených státech například ukázaly, že u podporovatelů poraženého prezidentského kandidáta je větší pravděpodobnost, že budou věřit tomu, že došlo k volebním podvodům. I v tom leží svůdnost konspiračních teorií, jelikož umožňují vyhnout se sebereflexi a změnit chování (třeba přístup k volební kampani) tak, abychom příště neúspěchu předešli.¨
Vzhledem k tomu, že vůči konspirativnímu myšlení není odolný nikdo z nás – dokonce ani senátor strany s velmi dobře zpracovaným programem čelení dezinformacím – je třeba mít se na pozoru a být schopen kriticky hodnotit informace, které k nám přicházejí, zasazovat je do širšího kontextu a přiznat si limity vlastního poznání. Uvědomení si vlastní zranitelnosti by mělo také vzbudit empatii k lidem, kteří – z našeho pohledu bizardním – konspiračním teoriím věří. I v jejich případě se totiž jedná o pochopitelnou reakci na zdánlivě bezvýchodné situace spojené s pocitem bezmoci nebo ohrožení či obavami z budoucnosti. A občas se může jednat i o mnohem palčivější problémy než ztrátu volebních preferencí.