Do jakého ideového tábora lze zařadit autory píšící na alternativní weby?

Ekosystém alternativních portálů, facebookových skupin a jiných platforem je v českém prostředí relativně jasně vydefinován a (z)mapován. Různé tematické či dlouhodobé monitoringy dokáží určit nejen dílčí témata, ale dlouhodobé ideové postoje, což umožňuje do určité míry předpovídat jejich chování v budoucnu. S určitou mírou zobecnění lze říci, že autoři píšící na tyto platformy odmítají mezinárodní instituce – primárně Evropskou unii a NATO, kritizují úpadek západních společností způsobený politickou korektností a masovou migrací z islámských zemí a vyzdvihují dobré vztahy s Ruskem. Do intepretace českého kontextu se tento pohled propisuje ostrou kritikou liberálních elit (nejen těch politických) a – podmíněnou – podporou politických sil, které by bylo možné označit jako populistické. Souhrnné pojmenování pro tyto postoje – pokud pomineme označení proruské, které sice není nesprávné, ale příliš zjednodušující – však doposud chybí.
Autor se domnívá, že zajímavý konceptem, kterým nám může pomoci pochopit myšlení a motivace autorů píšící na alternativní weby může být iliberalismu. Jedná se o termín již z konce 90. let minulého století, kdy jej použil americký politolog Fareed Zakaria pro označení režimů, které sice mají demokratickou fasádu (tedy například formálně v nich probíhají volby), ale svoboda občanů a politická soutěž jsou v nich limitovány. Z ideového hlediska termín začíná být zajímavý v roce 2014, kdy vybudování iliberálního státu prohlásil za svůj cíl maďarský premiér Viktor Orbán. Klíčové na této ambici bylo, že směřovala k demontáži politického systému vybudovaného po roce 1990. Právě na tomto aspektu odmítnutí liberalizačních tendencí (zejména ve společenské oblasti) a následování příkladu západních zemí staví své chápání pojmu iliberalismus historička Marlene Laruelle zaměřující se mimo jiné na krajně pravicová hnutí. Mimo vymezení se vůči zkušenosti s liberalismem se tato ideologie snaží apelovat na konzervativní hodnoty a vypůjčuje si myšlenky a taktiky od krajní pravice.
Pokud použijeme tuto definici je zřejmé, že postoje českého alternativního mediálního ekosystému jí do značené míry odpovídají. Z toho vyplývá několik poznatků. Zaprvé vznik a zejména sebe-identifikace této názorové skupiny není českým specifikem, ale zapadá do obecného vývoje v řadě západních a post-komunistických zemí, jak jej popisují například Ivan Krastev a Stephen Holmes v knize The Light that Failed. Zadruhé alternativní média mají tendenci vyjadřovat sympatie k aktérům, kteří nabízejí politickou vizi revidující vývoj po roce 1989. O čemž jsme se mohli přesvědčit například, když v kauze Pandora Papers podpořila předsedu hnutí ANO Andreje Babiše. A zatřetí na mezinárodní scéně se identifikují se státy či politiky představující alternativu k liberálnímu Západu, což může být Rusko nebo Čína, ale také Donald Trump nebo Viktor Orbán. Do budoucna pak bude zajímavé sledovat, jaký způsobem tyto platformy přistoupí k politickým silám tendujícím k iliberalismu (což mohou být například některé proudy v ODS) nebo jak budou interagovat s čtenářstvem konzervativně naladěných médií (například Echo 24).
Aplikace konceptu iliberalismu nám tedy pomáhá k zasazení rozbujení českého alternativního mediálního ekosystému do obecnějšího kontextu změn nejen v informačním prostředí, ale i v politice a společnostech v západní a postkomunistické Evropě. Proto by dle názoru autora bylo záhodno s ní při popisu této části českého mediálního prostoru pracovat častěji.