V první fázi reakce na ruskou invazi na Ukrajinu česká společnost uspěla. Nyní je čas začít se připravovat na tu druhou. Těžší.

Ruská invaze na Ukrajinu byla šokující událostí, která výrazně změnila celou řadu oblastí včetně přemýšlení o přístupu k dezinformací a zahraniční propagandě v českém informačním prostoru. Dříve nemyslitelné kroky se staly možnými. Došlo k zablokování některých webů šířících ruskou propagandu (o jehož problematických aspektech se autor již rozepsal) nebo k zahájení vyšetřování osob schvalujících invazi (mezi něž patří například exposlanec KSČM Zdeněk Ondráček). Veřejný prostor zároveň zaplavily různé manifestace solidarity s Ukrajinou, kterou podpořila víceméně celá politická reprezentace včetně doposud prorusky orientovaného prezidenta Miloše Zemana.
První dějství krize tedy česká společnost zvládla relativně dobře, ale je nutné si uvědomit, že se jedná teprve o začátek. Začátek, který byl frustrující a psychologicky náročný, ale zároveň přehledný a srozumitelný. Sociolog Martin Buchtík připomíná, že nyní nastoupí další fáze, při níž konflikt zevšední a bude překryt každodenními problémy lidského života. Bude tedy výrazně těžší mobilizovat společnost k akci a konsenzus ohledně postoje k válce (a jejím případným řešením) přestane být automatický. Což opět otevře prostor pro dezinformace a ruskou propagandu.
Autor vidí jasnou paralelu se začátky pandemii koronaviru, kdy první vlnu společnost zvládla až pozoruhodně dobře a teprve během vln následujících se vytvořil kontext pro vznik protestních hnutích a šíření konspirační teorií a fám. Na tuto fázi je tedy nutné se začít připravovat, protože politický konsensus se rozpadá již nyní. Zatímco na jedné straně SPD kritizuje dodávky zbraní na Ukrajinu, na straně druhé skupina bývalých chartistů volá po rezignaci prezidenta Zemana kvůli údajné spoluzodpovědnosti za vypuknutí konfliktu.
Rozepře na politické scéně – nutnou podotknout, že v demokratické společnosti přirozené – se jistě rychle promítnout do nálad veřejnosti. Mimo jiné i z toho důvodu, že nastává nejvyšší čas pro rozběhnutí kampaní pro prezidentské volby v roce 2023. Vrátí se situace společenské fragmentace, která představuje živnou půdu pro dezinformace a propagandu. Dle názoru autora již nyní lze odhadovat, jaká témata - ač sama o sobě nejsou nelegitimní a je možné a nutné o nich vést diskuzi – jimi mohou být zneužita.
Zaprvé může jít o kritický postoj k uprchlíků z Ukrajina navazující na dlouhodobý spíše vlažný vztah k ukrajinským občanům – podle průzkumu CVVM z roku 2020 k nim 40 % respondentů nemělo žádný postoj a 35 % byli spíše nesympatičtí. Při pohledu na dnešních vlnu solidaritu se to sice může zdá těžko představitelé, ale dle autora postoje obyvatelstva skutečně otestuje až setkání (a zejména hledání dlouhodobého modelu soužití) s uprchlíky, kteří do České republiky reálně dorazí. Další výzkum CVVM z roku 2020 ukazuje, že 53 % občané se domnívá, že cizinci přicházející do České republiky představují problém. 66 % respondentů vnímalo cizince kriticky v souvislosti s rizikem nemocí – zde si připomeňme, že pandemie koronaviru nemusí být zdaleka za námi – a 57 % respondentů je spojovalo s nárůstem kriminality. Lze tedy očekávat nárůst hoaxů nebo přibarvených reálný událostí o problematickém chování uprchlíků na českém území.
S problematikou uprchlíků může souviset i další téma, kterým budou ekonomické problémy, s nimiž se české domácnosti již potýkají a různé nepřímé dopady války je ještě prohloubí. Zejména poté, co se nalezne politické řešení konfliktu, lze očekávat výzvy k tomu, aby se uprchlíci vrátili domů, když je v jejich zemi bezpečno. Už předtím však mohou začít objevovat pragmatické hlasy kritizující dopad konfliktu na ekonomiku a apelující na českou vládu, aby tlačila Ukrajinu za každou cenu ke smírnému řešení nebo se v situaci na Ukrajině přestala angažovat. V této souvislosti se zcela jistě objevují argumentace poukazující na důležitost dodávek plynu a ropy z Ruska pro český trh odůvodňující snahu o zlepšení vztahů s touto zemí.
Třetím tématem, které se pravděpodobně objeví, bude zpochybňování samotných příčin krize na Ukrajině. Opakování kremelského narativu o denacifikaci Ukrajina se nejeví jako příliš pravděpodobné, ale lze očekávat různé variace na úvahy o přirozených sférách vlivu, vlákání Ruska do konfliktu a intrik Spojených států, které nutní své evropské partnery, aby za ně tahali kaštany z ohně. Výstupem těchto úvahy pak bude apel na nutnost české nezávislosti a preference pro politiku nevměšování. Což je apel, který by mohl rezonovat mezi 59 % Čechů, kteří se (podle Globsec Trends 2020) necítí být ani součástí Západu ani Východu.

Výše nastíněná témata jsou samozřejmě spíše hypotetická, ale dle názoru autora logicky vyplývají z některých dlouhodobých postojů české společnosti (a rozhodně dlouhodobých trendů v ekosystému konspiračních webů), které týden výjimečné situace sotva mohl výrazně změnit. Pro vládu, která zvolila kurz solidarity s Ukrajinou a jestřábí pozici vůči Rusku, proto budou představovat výzvu, s níž je třeba počítat. V souvislosti s ním by si autor dovolil předložit několik návrhů týkajících se obecnějšího rámce pro komunikaci ve chvíli, kdy se konflikt na Ukrajině přestane být stěžejním mediálním tématem a otevře se prostor pro šíření dezinformací a zpochybňování současné pozice České republiky:
- Předně je nutné znát nálady obyvatelstva a vyvíjející se vnímání konfliktu a s ním spojených témat. Bez nich nelze realizovat efektivní komunikaci a hrozí, že politici začnou svá vyjádření formulovat, tak aby potěšili názorové bubliny svých voličských skupiny. Je nutné investovat do podrobných sociologických šetření a na jejich základě formulovat komunikační strategii.
- Vztah českých občanů k uprchlíkům z Ukrajiny představuje jednu z klíčových oblastí, skrze niž bude veřejnost s konfliktem konfrontována. Státní instituce ve spolupráci s neziskovým sektorem musí transparentně informovat o situaci v této oblasti, osvětlovat fungování mechanismu pomoci a začleňování uprchlíků do české společnosti a ilustrovat jej na konkrétních příkladech.
- V souvislosti s mezinárodní politikou je nutné jasně komunikovat cíle a strategii České republiky ve vztahu k Ukrajině. Zejména je nutné připravit se na možnost, že se konflikt začne vyvíjet v její neprospěch a země bude donucena k uzavření míru za nevýhodných podmínek. Tato strategii se musí týkat nejen současného konfliktu, ale dlouhodobější perspektivy vzájemných vztahů včetně otázek jako je pomoc při poválečném rozvoji, stimulace ekonomické spolupráce a dalších odvětví. Jinými slovy vláda by měla využít současné situace, k vysvětlení toho, proč je Ukrajina dlouhodobě důležitým partnerem české veřejnosti.
- Obdobně je nutné komunikovat dopad současné krize na vztahy s Ruskem. V tomto ohledu je nutné přemýšlet v dlouhodobém horizontu a hledat způsoby, jak komunikovat nutnost snížit zranitelnost České republiky vůči ruskému vlivu zejména soukromým subjektům. Případ zavření banky Sberbank CZ, který přímo dopadl na její české klienty, může představovat vhodnou ilustraci nutné ostražitosti ve spolupráci s ruskými entitami. Na druhou stranu však nelze akceptovat princip kolektivní viny vůči ruským občanům – autor v tomto ohledu považuje za přinejmenším znepokojivý signál ambici revidovat vydaná povolení k pobytu. Pokud se česká vláda hodlá zaštiťovat „havlovskou zahraniční politikou“ měla by být otevřena ruským občanům, kteří pro zemi nepředstavují bezpečnostní riziko, a naopak aktivně se snažit vytvářet podmínky pro podporu občanských inciativ v Rusku. Tato schopnost rozlišit mezi kremelským režimem a jeho přisluhovači a běžnými občany by měla být komunikována i v Rusku samotném.
- Případy šíření dezinformací a prokremelské propagandy je nutné adresovat, avšak lze tak činit pouze v rámci existujícího právního rámce. Snaha o „naming and shaming“ jejich šiřitelů stejně jako mimořádná opatření (typu zablokování webů šířících prokremelskou propagandu) postupně ztratí na účinnosti a povede spíše ke kontroverzím.

Závěrem jen na místě podotknout, že i přes veškerou svou tragičnost představuje ruské invaze na Ukrajinu příležitost testovat schopnosti státu komunikovat v krizové situaci a čelit nepřátelské propagandě. Což je schopnost, která je velmi potřeba, protože do budoucna je nutné být připraven na to, že přijdou krize další.