Jak může domácí politika podemlít českou podporu Ukrajině a co s tím.

Debata o propagandě bývá občas omezována na obsahovou stránku a soustředí se na její obsah a šiřitele. To je však jen polovina obrázku, protože propagandistická sdělení interagují s představami a postoji cílového publika. Skutečně úspěšné kampaně se proto nesnaží zcela změnit postoje určité skupiny obyvatelstva, ale posilují a zkonkrétňují některé názory, které v něm již rezonují. Tento postřeh je důležitý zejména v současné situaci a při snaze chápat (a opatrně predikovat) vývoj postojů obyvatelstva k ruské invazi na Ukrajinu.

Je nutné se smířit s tím, že v české společnosti – stejně jako kdykoli v historii – je skupina občanů, kteří s Ruskem z různých důvodů sympatizují. Aktuální výzkum společnosti STEM velikost této skupiny odhaduje na 4 % populace, přičemž dalších 6 % má tendenci přiklánět se k ruskému výkladu války na Ukrajině. K víceméně podobným číslům došel výzkum Globsec Trends 2021, dle něhož vnímá Rusko jak strategické partnera 14 % populace ale pouze 2–4 % respondentů považují za správné, aby se česká zahraniční politika orientovala pouze východním směrem. Skupina ruských sympatizantů tedy sice může být hlasitá a viditelná při polarizovaných diskuzích na sociálních sítích, ale není nijak početná. Do určité defenzivy ji také zřejmě dostal razantní postup policie postihující vyjádření schvalující invazi nebo zablokování některých konspirační webů. Tato skupina obyvatel sice může představovat bezpečnostní riziko ale nikoli kvůli svému vlivu na veřejnou debatu, ale spíše pokud by došlo k její radikalizaci, která může ústit v trestné činy.

Z hlediska komunikace státu a politické snahy udržet konsensus na podpoře Ukrajina budou mnohem větší výzvou sentimenty sdílené větší částí populace, které se samotným konfliktem souvisejí pouze volně. Prvním z nich je relativně mělké ukotvení v západních institucích – i přestože podpora NATO a EU zůstává relativně vysoká oba zmíněné výzkumy zároveň ukazují, že v české společnosti převládá názor, že bychom neměli patřit ani na Východ ani na Západ. Tato středová pozice je úzce spojena s představou o neutralitě a odmítání „zatahování“ do problémů, které se České republiky přímo netýkají. Druhým jsou obavy ze sociálně-ekonomické nestability, které se zrcadlí v opatrném postoji k sankcím proti Rusku (60 % respondentů STEM je považuji za důležité, ale jejich uvalení schvaluje pouze, pokud budou promyšleny možné dopady na domácí obyvatelstvo) a ostražitost ohledně delšího pobytu uprchlíků z Ukrajiny na českém území (61 % respondentů STEM se domnívá, že v dlouhodobém horizontu se o ně neumíme postarat).

Tyto postoje se budou zcela jistě budou výrazněji manifestovat v čase spolu se zhoršující se ekonomickou situací, jenž budou konflikt – který zřejmě jen tak neskončí – pomalu ale jistě odsouvat do pozadí. Je nutné se připravit na to, že vleklá válka prověří nejen kapacity válčících stran, ale i ochotu jejich spojenců. Pro udržení konsenzu o pomoci Ukrajině v českém kontextu pak představuje zásadní výzvu nikoli ruské propaganda, ale dynamika domácí politiky – zejména začínající kampaň do prezidentských voleb. Andrej Babiš v rozhovoru pro web Novinky, v němž zmínil potřebu péče o „naše lidi“ a zpochybnil české schopnosti výrazně ovlivnit situaci na mezinárodní scéně, čímž začal velmi umně nadbíhat oběma zmíněným sentimentům. To mu sice může výrazně pomoci k politickým ziskům, ale také podlomit společenský konsenzus ohledně pomoci Ukrajině. Jestli k tomu dojde, bude záležet na politickém umu a komunikačních schopnost současné vládní garnitury (a míře soudnosti Andreje Babiše a jeho marketingového týmu, na niž bohužel po minulých zkušenost nelze příliš spoléhat).

Jedním z klíčových úkolů současné vlády bude adekvátně vyhodnotit nálady ve společnosti a reagovat na ně způsobem, který nenaruší zahraničně-politické priority. Ty totiž není dlouhodobě možné realizovat bez schopnosti udržet společenský konsensus. A pro jeho vybudování rozhodně nestačí morální apely nebo výzvy k utažení opasků přehlížející napjatou sociálně-ekonomickou situaci. Naopak je nutné prezentovat konkrétní plán pomoci Ukrajině (což předpokládá i debatu o realistickém způsobu ukončení konfliktu) a adekvátní kroky vedoucí k udržení sociálního smíru a začlenění uprchlíků z Ukrajiny do společnosti. Bez nich se podpora pro Ukrajinu může rychle vypařit a kampaň před prezidentskými volbami bude možná ještě vyostřenější, než si pamatujeme z roku 2018. Dlouhodobé dopady na českou společnosti si lze snadno domyslet.