Ne porucha ale nepořádek
Jak správně překládat a chápat pojem information disorder.
Přesné pojmenování fenoménu manipulativních sdělení je klíčové nejen pro porozumění, ale i pro schopnost tuto výzvu řešit. Již v roce 2017 se například někteří výzkumníci vymezili vůči pojmu fake news, který považovali za příliš vágní a zpolitizovaný. Jako alternativu nabídli koncept information disorder beroucí v potaz nutnost chápat šíření manipulativních sdělení v kontextu radikálních změn v informačním prostoru, k nimž došlo v 21. století. Digitalizace informačního prostředí a vzestup sociálních sítí samozřejmě nevysvětlují dopady dezinformací na společnost bez zbytku, ale rozhodně představují důležitý kontext, o němž je v souvislosti s tímto fenoménem nutné přemýšlet.
I z toho důvodu autor použití termínu information disorder již dříve obhajoval a považuje za správné, že s ním pracují materiály evropských institucí. V nedávné době však narazil na to, že termín byl v českém kontextu přeložen jako informační porucha, přičemž důraz byl kladen nikoli na systémovou změnu v informačním prostoru, ale na problém jednotlivce při interpretaci informací, které se k němu dostanou. Což je značené posunutí významu od toho, který mu přikládali jeho autoři. Na vině je zřejmě překladatel, který těžko uchopitelné slovo disorder do češtiny přeložil jako porucha. To však není přesné, jelikož z kontextu vyplývá, že výzkumníci chtěli popsat state of confusion v informační prostoru. Česky by se tedy dalo říci nepořádek. Což je ale termín, který se bohužel v oficiálních dokumentech příliš dobře nevyjímá.
Na tomto místě by si čtenář mohlo položit otázku, proč na podobném slovíčkaření záleží. Autor se domnívá, že na něm záleží velmi, jelikož z pojmenování určitého problému vyplývá i způsob, jakým ho chceme řešit. Informační porucha odkazuje k vybočení z normálu, které je nutné zkorigovat, nebo případně k osobnímu problému, z něhož je nutné osobu vyléčit. Odpovědí pak může být snaha poskytnout správné informace nebo důraz na mediální vzdělávání. Problém však je, že víra v konspirační teorie není nutně motivována neschopností informace správně interpretovat (i když to může být jeden z důvodů), ale může vycházet i z potřeby reagovat na přirozené osobní a skupinové potřeby. Navíc přenesení problému do osobní rovina činí odpovědným primárně jednotlivce a otevírá cestu k ostrakizaci osob, které propadali konspiračním teoriím. Což je postoj, který je možná na místě u zatvrzelých šiřitelů s ambicí škodit, ale naopak je zcela nevhodný u těch, kteří konspirační teorií věří z jiných důvodů. Podobný tlak u těchto lidí mnohem spíše posílí zatvrzelost a ambici přesvědčit okolí o své pravdě.
Naopak ve chvíli, kdy mluvíme o informačním nepořádku začíná být mnohem jasnější, že jde o systémový problém, který se týká nás všech. Společným úkolem je poté například snaha regulovat sociální sítě, tlak na lepší práci médií nebo v obecnější rovině diskuze o etickém chování v online prostoru a snaha o jeho kultivaci. Tyto aktivity posléze mohou vést k nastavení adekvátních pravidel, která bude potřeba účinně vymáhat. Což jsou z pohledu autora ty nejúčinnější způsoby, jak se bránit vůči toxickým důsledkům informačního nepořádku.
Přesné pojmenování fenoménu manipulativních sdělení je klíčové nejen pro porozumění, ale i pro schopnost tuto výzvu řešit. Již v roce 2017 se například někteří výzkumníci vymezili vůči pojmu fake news, který považovali za příliš vágní a zpolitizovaný. Jako alternativu nabídli koncept information disorder beroucí v potaz nutnost chápat šíření manipulativních sdělení v kontextu radikálních změn v informačním prostoru, k nimž došlo v 21. století. Digitalizace informačního prostředí a vzestup sociálních sítí samozřejmě nevysvětlují dopady dezinformací na společnost bez zbytku, ale rozhodně představují důležitý kontext, o němž je v souvislosti s tímto fenoménem nutné přemýšlet.
I z toho důvodu autor použití termínu information disorder již dříve obhajoval a považuje za správné, že s ním pracují materiály evropských institucí. V nedávné době však narazil na to, že termín byl v českém kontextu přeložen jako informační porucha, přičemž důraz byl kladen nikoli na systémovou změnu v informačním prostoru, ale na problém jednotlivce při interpretaci informací, které se k němu dostanou. Což je značené posunutí významu od toho, který mu přikládali jeho autoři. Na vině je zřejmě překladatel, který těžko uchopitelné slovo disorder do češtiny přeložil jako porucha. To však není přesné, jelikož z kontextu vyplývá, že výzkumníci chtěli popsat state of confusion v informační prostoru. Česky by se tedy dalo říci nepořádek. Což je ale termín, který se bohužel v oficiálních dokumentech příliš dobře nevyjímá.
Na tomto místě by si čtenář mohlo položit otázku, proč na podobném slovíčkaření záleží. Autor se domnívá, že na něm záleží velmi, jelikož z pojmenování určitého problému vyplývá i způsob, jakým ho chceme řešit. Informační porucha odkazuje k vybočení z normálu, které je nutné zkorigovat, nebo případně k osobnímu problému, z něhož je nutné osobu vyléčit. Odpovědí pak může být snaha poskytnout správné informace nebo důraz na mediální vzdělávání. Problém však je, že víra v konspirační teorie není nutně motivována neschopností informace správně interpretovat (i když to může být jeden z důvodů), ale může vycházet i z potřeby reagovat na přirozené osobní a skupinové potřeby. Navíc přenesení problému do osobní rovina činí odpovědným primárně jednotlivce a otevírá cestu k ostrakizaci osob, které propadali konspiračním teoriím. Což je postoj, který je možná na místě u zatvrzelých šiřitelů s ambicí škodit, ale naopak je zcela nevhodný u těch, kteří konspirační teorií věří z jiných důvodů. Podobný tlak u těchto lidí mnohem spíše posílí zatvrzelost a ambici přesvědčit okolí o své pravdě.
Naopak ve chvíli, kdy mluvíme o informačním nepořádku začíná být mnohem jasnější, že jde o systémový problém, který se týká nás všech. Společným úkolem je poté například snaha regulovat sociální sítě, tlak na lepší práci médií nebo v obecnější rovině diskuze o etickém chování v online prostoru a snaha o jeho kultivaci. Tyto aktivity posléze mohou vést k nastavení adekvátních pravidel, která bude potřeba účinně vymáhat. Což jsou z pohledu autora ty nejúčinnější způsoby, jak se bránit vůči toxickým důsledkům informačního nepořádku.