Jak čeští politici reagovali na ruskou invazi na Ukrajinu? A podle jakých kritérií by se měla řídit jejich komunikace v budoucnu?

Ruská invaze na Ukrajinu donutila české politické elity postavit se čelem k řadě výzev, kterým Česká republika dlouhodobě čelí. Minimálně stejně důležité jako definovat a prosazovat jejich adekvátní řešení je i schopnosti politiků prezentovat a vysvětlovat je veřejnosti. Pro tuto komunikaci je klíčové prezentovat jednotlivé kroky v rámci širšího příběhu vysvětlujícího současnou situaci. Způsob, jakým je tento příběh formulová, předurčuje i řešení, která jednotliví politici nabízejí.

Tuto skutečnost dokládá i komunikace lídrů politických stran reprezentovaných v českém parlamentu, kterou autor tohoto textu zkoumal. Víceméně nepřekvapivě se ruská invaze na Ukrajinu stala předmětem sporu mezi vládou a opozicí. Nešlo však o samotnou interpretaci konfliktu nebo vztah k jeho jednotlivým aktérům – konec konců usnesení Sněmovny usuzující ruskou agresi bylo přijato jednohlasně. Strana SPD sice okolo války lavírovala, ale obecně se Tomio Okamura snažil – minimálně ve zkoumaném období tedy březnu a dubnu 2022 – tématu spíše vyhýbat a vyjadřoval se k němu zejména, pokud jeho dřívější proruská prohlášení vrhala na stranu špatné světlo. Ve veřejném prostoru relativně často používání perspektiva pro-západní versus pro-ruský tedy není pro popis vyjádření českých politiků příliš užitečná.

Ke sporu docházelo totiž při interpretaci dopadů konfliktu na Českou republiku a z nich vyplívajícího cíle a strategie, která by k němu měla vést. Jak vhodný rámec se proto jeví pojmosloví z výzkumu European Council on Foreign Relations zkoumajícího postoje veřejnosti vůči konfliktu v několika evropských zemích (Česká republika bohužel ve výzkumu zahrnuta není). Autoři výzkumu se pro popis postojů veřejnosti rozhodli použít hodnoty, která respondenti považují za klíčové prosadit při řešení konfliktu. Dotazovaní se tak rozdělily na ty, kteří považují za hlavní hodnotu spravedlnosti a požadují co nejpřísnější potrestání Ruska za jeho agresi, a ty pro, něž bylo hlavní hodnotou dosažení míru i za cenu ústupků na straně Ukrajiny. Užitečné na této typologii je, že nemám jasné normativní konotace (na rozdíl od v českém prostředí zprofanované dichotomie Západ vs. Východ) a připouští tedy možnost debaty a kompromisu. Což je konec konců něco, co bychom měli chtít i od české politické reprezentace u takto klíčové zahraničně-politické výzvy.

Výstupy analýzy ukazují, že hledání tohoto kompromisu nebude jednoduché, jelikož vláda a opozice (autor má nyní na mysli zejména hnutí ANO, které na rozdíl od SPD přichází i s vlastní pozitivní agendou) formulují v souvislosti s konfliktem na Ukrajině rozdílné vize nejen zahraniční politiky ale samotné pozice České republiky jako mezinárodního hráče. Pozice vládních představitelů vycházela z představy, že ruská invaze na Ukrajině představuje součást dlouhodobé agrese Ruska vůči západním státům. Česká republika tedy byla přímým účastníkem konfliktu, což vede k nutnosti společenské jednoty, přinášení materiální oběti a vynaložení všech dostupných prostředků pro dosažení konečného ukrajinského vítězství. Tato pozice byla stvrzována i četnými odkazy k historické zkušenosti z let 1938 nebo 1968, které podle interpretace vládních politiků měli zavazovat k aktivní podpoře Ukrajině. Samotná válka byla navíce klíčovým tématem vládní komunikace a například na facebookovém profilu premiéra Petra Fialy se během sledovaných dvou měsíců de facto neobjevil příspěvek, který by Ukrajinu nezmínil.

Zatímco vláda stavěla nutnost hrát aktivní roli v mezinárodní politice na první místo, opozice viděla priority odlišně a věnovala se spíše dopadům konfliktu v českém kontextu. Oblast jejího zájmu výstižně popisuje omílané sousloví o nutnosti „nezapomínat na naše lidi“ odkazující k nutnosti zabránit snížení životní úrovně českého obyvatelstva. Z tohoto cíle vyplývají i zahraničně-politické priority, jimiž bylo dosažení rychlého mírového řešení konfliktu. Zejména Andrej Babiš navíc akcentoval, že možnosti české diplomacie jsou v tomto ohledu omezené a nalezení mírového řešení je úkolem velkých států. Pozoruhodná byla též absence historických odkazů v projevech opozičních politiků. Ti neměli zapotřebí zaštiťovat se historickými vzory, ale spíše se snažili prezentovat jako zastánci politiky schopné pragmaticky řešit aktuální problémy.

O sympatiích českých občanů k příběhům prezentovaných v souvislosti s konfliktem na Ukrajině vládou a opozicí se – do určité míry – budeme moci přesvědčit již v podzimních komunálních volbách. Silné a slabé stránky prezentovaných příběhů však mohou být pro inspirativní pro přemýšlení o vhodném rámování dlouhodobě udržitelné komunikace vysvětlující českou podporu Ukrajině. Vládní rétorika je bezpochyby sympatická kvůli sebevědomí a proaktivnímu přístupu, který je zejména v kontextu probíhajícího české předsednictví v Radě EU zcela na místě. Na druhou stranu jeho maximalismus vede ke kognitivní disonanci mezi údajným válečným stavem a realitou všedního dne běžného občana. Tento rozpor není dlouhodobě udržitelný a pro jeho překlenutí by mohla pomoci komunikace konkrétního kroků a jejich praktického dopadu na zajištění bezpečnosti země a jejích občanů. Což se konec konců již děje v oblasti energetiky, kde mimochodem může být příjemným bonusem i možnost ilustrovat výhody členství v Evropské unii.

Rétoriku opozice je sice možné kritizovat kvůli neochotě vnímat problémy přesahující českou kotlinu, což nutně povede k tomu, že Česká republika bude hrát v zahraniční politice menší roli, než by mohla. Na druhou stranu však správně reflektuje nutnost udržení sociálního smíru v kontextu reálných ekonomických problémů, které trápí a budou trápit řadu Čechů. Poukazování na abstraktní ideje svobody nebo historické mýty k tomuto stačit nebude a je potřeba adekvátních opatření (která autor formulovat neumí, ale může například odkázat na zajímavý počin Českého Rozhlasu Život k nezaplacení) kombinovaných s rétorikou akcentující férové rozdělení břemene dopadů války a společenskou solidaritu.

I přestože se současný příkop mezi pozicemi vlády a opozice zdá hluboký, je na místě přemýšlet o tom, jak jej přemostit. Hledání minimálního konsenzu v komunikaci zahraničně-politické pozice může být dobrým začátkem. Válka na Ukrajině totiž potrvá dlouho – nemluvě o dalším úkolu, kterým bude poválečná rekonstrukce země – a bez sdíleného politického jazyka bude nemožné udržet společenských konsensus ohledně české pozici.