Ohlédnutí za šesti lety zkoumání, přemítání a debat o problematice dezinformací.

Ač autor blog k tomuto účelu nevyužívá, dovolí si na úvodu jednu poznámku osobnějšího charakteru. Koncem tohoto měsíce totiž opustí think-tank Prague Security Studies Institute, kde se od roku 2016 věnoval výzkumu problematiky dezinformací. I přestože se tímto tématem bude zabývat i nadále, domnívá se, že tento okamžik představuje vhodnou příležitost k ohlédnutí za uplynulými lety a opatrnými predikcemi ohledně vývoje české debaty o tématu dezinformací v budoucnu.

Předně považuje za důležité připomenout, že už samotná skutečnost, že v České republice probíhá natolik intenzivní debata o dezinformacích, není samozřejmá. V řadě evropských zemí totiž toto není vnímáno tak palčivě a promítá se do agendy politiků a bezpečnostních institucí řádově méně výrazně. Tato skutečnost byla dle názoru autor částečně způsobena úzkým propojením debat o dezinformacích s geopolitickými úvahami o možném ohrožení české příslušnosti k Západu (až už si pod tímto termínem představíme cokoli) kvůli současnému agresivnímu chování Ruska. Tedy tématem úzce spjatým s identitou české společnosti. Tento typ vnímání pasoval dezinformace do role ultimátního ohrožení nejen pro bezpečnost státu ale samotnou podstatu naší společnosti. Bez tohoto kontextu by se toto téma sotva stalo předmětem mediálního a politického zájmu, bez něhož by zase nebylo možné etablování badatelský a aktivistických entit, jejichž výstupy drží téma ve veřejné debatě. Uvědomění si nesamozřejmosti tohoto procesu je důležité pro zasazení českého vnímání do globálního kontextu a také akceptování jiných pohledů na problematiku, které se více soustředí například na evoluci mediálního prostředí v digitálním věku, změnu politického kontextu spojenou s nástupem iliberálních tendencí nebo roli mýtický příběhů pro samotou konstrukci identit. I tyto perspektivy je na místě brát do úvahy, jelikož pomáhají nahlédnout širší kontext problémů a vedou k navržení neotřelých řešení.

To se však doposud příliš nedaří. I přestože se v minulých letech objevila řada méně či více zajímavých iniciativ zabývajících se tématem dezinformací, komunikace a výměna zkušeností mezi nimi zůstává omezená. Svou roli jistě sehrála i koronavirová pandemie, ale ani před ní neexistovalo mnoho fór, na nichž by bylo možné diskutovat neřkuli koordinovat existující aktivity. Z neexistence podobné platformy nelze vinit pouze entity věnující se dezinformacím. Ty jsou zpravidla relativně malé a pouze omezená míra jejich profesionalizace vede k tomu, že mají dost starostí s udržitelností vlastního fungování (což logicky vede i k omezené míře ochoty sdílet vlastní know-how). Na vině jsou také donorské organizace, které nezvládly k této oblasti přistupovat strategicky, a stát, který neumí plně zužitkovat potenciál skrývající se v občanské společnosti.

Přitom zásah do klidného výzkumnicko-aktivistického rybníčku by celé debatě značně prospěl, jelikož nedostatek interakce a kritické (avšak respektující) diskuze vede k tomu, že výzkum dezinformací přešlapuje na místě. Stále se sice objevují nové studie, policy papery a další výzkumné produkty, ale většina z nich se příliš nevzdaluje z komfortní zóny a do jisté míry tak recykluje existující poznání. Metodologické nebo tematické inovace zůstávají spíše výjimkou. Dle názoru autor se například potenciál monitoringů (navíc zpravidla úzce zaměřených na nepříliš transparentně vydefinovaný úsek informačních prostoru) a fact-checkingu do značné míry vyčerpal. Tyto aktivity mají své opodstatnění pouze za předpokladu, že budou sloužit jako odrazový můstek pro multidisciplinární výzkum nebo podklad pro komunikační či jiné aktivity státu. Debatě by naopak prospělo více investigativní práce ústící v komplexnější mapování vztahů v konspiračním ekosystému – v tomto ohledu stojí za zmínku texty Jana Žabky o antivaxerech publikovaný na Hlídacím Psu. Případně schopnost zasadit témata tendující na konspiračních webech do širšího kontextu veřejné debaty. K tomu může pomoci i více dat ze sociologických nebo etnografických výzkumů. Průkopnická práce STEM však ukazuje, že ani tento typ výzkumu nenabízí snadné odpovědi a vyžaduje postupné ladění metodologických přístupů za použití širšího spektra dat sbíraných v reálném čas. Což je mimochodem další motivace pro užší komunikace mezi entitami, které se oblastí dezinformací zabývají.

Nedostatek inovací ve výzkumu dezinformací je způsoben také nízkou úrovní kvalifikovanosti jednotlivých badatelů, mezi něž z drtivé většiny patří juniorní výzkumníci, kteří se „učí za pochodu“ (což byl konec konců i autorův případ). Nemluvě o aktivistech, kteří se tématu věnují ve svém volném čase. Aby nedošlo k nedorozumění, autor netvrdí, že výzkum dezinformací má být vyhrazen pouze pro akademiky. Každopádně bez většího angažmá těchto institucí nebo schopnosti vybudovat systém vzdělávání pro badatele z think-tank lze sotva očekávat výraznější inovace. Co hůře spoléhání na metodologicky nedostatečně ošetřené výzkumy a dojmologii, může snadno vyústit ve zkreslené vnímání tématu u veřejnosti. Novináři bohužel roli kritických posuzovatelů vznikajících výzkumů plnit nedokáží, což klade o to větší požadavky na transparentní a zodpovědný přístup výzkumné komunity. Stejně tak badatelská infrastruktura postavená na dobrovolnících a juniorních výzkumnících zvládne interagovat s globální debatou pouze omezeně (čest výjimkám jako je například European Values Summit), což limituje schopnost přinášet do české kotliny postřehy ze zahraničí. Tento nedostatek snad pomůže překonat CEDMO, které může nabídnout platformu pro setkávání a komunikaci s výzkumníky z ostatních zemí Evropské unie.

Předešlé postřehy se týkaly primárně výzkumné a aktivistické komunity věnující se problematice dezinformací. Do hodnocení vývoje na úrovni státu se autor příliš pouštět nechce. A to zejména z toho důvodu, že dění v bezpečnostních institucích, které se tímto tématem primárně zabývají, není snadné zvenku hodnotit. Obecně je možné ocenit, že na různých úrovních státní správy vznikaly entity, které se tématem dezinformací mají zabývat. To však již nestačí a je na místě analyzovat, nakolik dobře toto zadání plní a případně navrhovat zlepšení. Podobně se to má s politickou reprezentací. Současná vláda pojem dezinformace zmiňuje i ve svém programové prohlášení a je tedy na místě od ní v této oblasti chtít – po uplynutí rozumné doby – prokazatelné výsledky.

Nelze se však spoléhat pouze na vládu a státní aparát. Do snahy zmenšit dopad dezinformací na musí být zapojena celá společnost. Je dobře, že se tomuto tématu věnují soukromé firmy, která například prostřednictvím Nadačního Fondu Nezávislé Žurnalistiky financují některé výzkumné projekty nebo – i díky osvětové činnosti spolku NELEŽ –zvažují tento aspekt při nastavení online reklamy. Důležitá je i zvyšující se míra zapojení univerzit a etablovaných výzkumných institucí sdružujících výzkumníky nahlížející na problém z neotřelých perspektiv (projekt Konspiritualita) nebo nastavující debatě zrcadlo (Ústav mezinárodních vztahů). V neposlední řadě jsou důležité i vzdělávací aktivity – zejména ty, která dokáží propojit informování o problému s obecnější kultivací společnosti (ideální případem jsou vzdělávací přednášky pro seniory Transitions a Elpidy).

Každopádně pro udržitelnost a správné zacílení zmíněných aktivit je klíčová komunikace a koordinace. Otevřená debata mezi badateli, aktivisty, státními úředníky a zainteresovanými aktéry z jiných odvětví. Ruská invaze na Ukrajinu výrazně překreslila kontext, v němž tato debata probíhá, a může tedy představovat impuls pro vznik potřebné platformy. Stejně tak však může vést k posílení bezpečnostního rámování problémů na úkor ambice o jeho zasazení do kontextu vývoje v české společnosti. Otevřenost dalšího vývoje připomíná, že je pouze na nás, jak bude podobné ohlédnutí vypadat za dalších šest let.