Novinář Radek Bartoníček na Twitteru před pár dny položil otázku, jak diskutovat s lidmi, kteří věří konspiračním teoriím. Tento text se pokusí nabídnou několik odpovědí.

Velká většina čtenářů zřejmě má ve svém okolí někoho, kdo důvěřuje konspiračním teoriím nebo minimálně vyhledává informace alternativní vůči mediálnímu mainstreamu. Tato osobní zkušenost dle názoru autor velmi přispěla k tomu, že se problematika dezinformací v českém kontextu začal tak intenzivně diskutovat. Není tedy divu, že se ve veřejném prostoru často objevují dotazy, jak lidmi důvěřujícími konspiračním teoriím komunikovat.

Tyto dotazy však v některých případech implicitně směřují k tomu, jak zviklat přesvědčení vyznavačů konspiračních teorií. Mnohem více než o komunikaci tak jde o snahu změnit postoj daného člověk. Což je z praktického hlediska až příliš velká ambice, jelikož vyžaduje od obou stran čas, důvěru, ochotu k otevřenému dialogu a schopnost vysvětlit a případně i revidovat postoje. Tedy něco, co sotva lze vtěsnat do minimalistického a uspěchaného prostředí sociálních sítí. Na prvním místně je tedy vždy třeba zvážit, jestli vůbec máte čas, energii a odhodlání se do podobné snahy vůbec pouštět. Hned zkraje je také na místě vzdát ambice na to, že druhou stranu rychle přesvědčíte o své názoru. Teprve v dlouhodobém horizontu lze doufat, alespoň v tom, že díky otevřenosti a oboustranné dobré vůli dosáhnete u druhé strany ochoty uvažovat o alternativních pohledech na danou problematiku. Což už je samo o sobě maximum možného, jelikož snaha zcela přeměnit něčí postoje tak, aby byli shodné s mými, zavání nedostatkem respektu k druhým.

Z výzkumnického (a autor si dovoluje tvrdit i novinářského) hlediska je však zajímavější položit si otázku jinak a zabývat se tím, proč určité osoby konspiračním teoriím věří. Víra v konspirační teorie totiž nutně nemusí být motivována psychologickou patologií – například paranoidními sklony – nebo zlými úmysly, ale může být rozumnou reakcí na kontext, v němž se daný jedince pohybuje. Zájmem tazatele je potom zjistit řetězec významů a emocí (včetně těch pozitivních), který si daná osoba, s určitou konspirační teorií spojuje. Při tomto způsobu kladení otázek se pak klidně může ukázat, že zdánlivě paranoidní teze jsou sice ve své podstatě sice vychýlenou ale v relevantních kritikou světa, v němž daný jedince žije. Poctivá diskuze se lidmi důvěřujícími konspiračním teoriím, která není vedená z nadřazené pozice, tak může přinést i nám samotným možnost zamyšlení se nad zdánlivě neochvějnými pravdami, kterými se řídíme. Na konci tohoto dobrodružství tak může být při vynaložení dostatečného množství ochoty a trpělivosti nejen lepší poznání druhého, ale i naší vlastní pozice.

I přestože tato krátká úvaha směřovala ke konspiračním teoriím, stejně tak dobře zapadá i do polarizované debaty před nadcházejícím druhým kolem prezidentských voleb. Místo krátkodechého triumfalismu nebo neproduktivního hořekování nad rozdělenou společností totiž upřímné hledání motivací druhých může přispět k otevření společenského dialogu.