Výzkum skupin zranitelných vůči dezinformacím se v Čechách zaměřuje téměř výhradně na lidi s anti-systémovými postoji. I přestože tento postup má svou logiku, je na místě se zabývat otázkou manipulovatelnosti obecněji.

Dezinformace jsou obsahově prázdným termínem odkazujícím pouze k cíli a formě manipulace. Šířit nepravdivá sdělení totiž lze o geopolitické situaci, politice, zdraví nebo třeba počasí. Vždy záleží na tom, kdo je cílové publikum šiřitele. Tato skutečnost však do určité míry komplikuje debatu ohledně zranitelných skupinách, jelikož pro potřeby sociologického testování je vždy potřeba mít předem definován seznam nepravdivých výroků, které budou respondentům předkládány k posouzení.

A již samotné sestavení tohoto seznamu předurčuje, k jakému typu dezinformací se měřen odolnost vztahuje. Existující výzkumy se zpravidla zaměřují na manipulativní sdělení související s geopolitikou (a zpravidla konvenující ruské propagandě), COVID-19 nebo etablovanými konspiračními teoriemi. Vzhledem k tomu, že tyto výroky jsou už ze své logiky anti-systémové není vlastně příliš překvapivé, že výzkumy ukazují, že jim věří lidé s anti-systémovým nastavením a nízkou důvěru v instituce. Tímto nemá být řečeno, že existující výzkumy jsou banální nebo zbytečné. Naopak je velmi potřebné mít lepší vhled do myšlení lidí, kteří nemají v demokratický systém důvěru, a být tedy lepé vybaven k pochopení jejich pozici a problémů.

Je však zároveň nutné mít na zřeteli, že takto postavené výzkumy nejsou příliš dobře schopné zachytit náchylnost k manipulacím mezi lidmi, kteří jsou – z různých důvodů – spokojení či konformní se systémem. Avšak o tom, že ani tato skupina není univerzálně odolná vůči dezinformací vypovídá například výzkum, který jsme provedli spolu s kolegy ze společnosti STEM v souvislosti s parlamentními volbami v roce 2021. Jeho výsledky ukázaly, že sympatie či antipatie k politickým stranám předurčovaly ochotu věřit manipulativním tvrzením, která se o nich objevovala v informačním prostoru. Respondenti tedy byli pro své politické přesvědčení ochotni pozastavit kritické myšlení a upřednostnit víru v tvrzení, která podporovala jejich ideové postoje.

Podobným postoj je možné zaujmout nejen vůči politickým stranám, ale proti státním institucím. Proto je nutné zkoumat manipulativnost – nejen nepravdivými zprávami – v širším kontextu. Liberální demokracie totiž stojí na kontradiktorních hodnotách – ochotě angažovat se za prosazení vlastního postoje a zároveň ochotě akceptovat výsledky odosobněných procedur – například voleb – generujících společenský konsensus. Podobně jako při fotbalovém utkání se po nás chce, abychom si našli svůj tým a fandili mu, ale zároveň byli schopni uznat autoritu rozhodčích dohlížejících na pravidla hry. Výzvou současných demokracií je vzestup politických hnutí, která se nevymezují pouze vůči svým ideovým protivníkům, ale samotnému politickém (a z části i společenskému systému) vnímanému jako konstrukt nevolených elitami k udržení kontroly na společností. Z pohledu těchto aktérů je tedy samotná hra od začátku neférová.

Tento postoj však nemusí být vlastní pouze tzv. populistickým hnutím, ale může se prosadit i v etablovaných politických stranách. Stačí připomenout, kolik republikánů ve Spojených státech se nechalo přesvědčit, že prezidentské volby v roce 2020 byly zmanipulované. Příběh této strany by měl být varováním, jelikož ukazuje, že stranické (či šířeji řečeno ideová) loajalita může snadno vést k zatemnění kritického uvažování, větší otevřenosti k manipulacím a podlomení důvěry v instituce. V českém kontextu se lze například ptát nakolik jsou skalní příznivci současného vlády ochotni nahlížet její fungování s odstupem a ochotou naslouchat racionální kritice. Pokud se tato schopnost vytrácí, vytváří se ideální podhoubí pro šíření dezinformací cílících právě na tuto společenskou skupinu. Tato situace může snadno vyústit ve fragmentaci společnosti, která se nebude schopna a ani ochotna vzájemně domluvit. A to ani na tom, jak by měli fungovat instituce rámující politickou soutěž. Což je situace pro liberální demokracii smrtící.

Proto je nutné vést debatu nejen o dopadu dezinformací, které jsou apriori zaměřené proti současném systému, ale rozšířit perspektivu a ptát se, kdo a kdy je ochoten obětovat kritický úsudek na oltář vlastního přesvědčení a upozorňovat na podobné případy. A v druhém sledu snažit se uvažovat na tím, jak tuto – do značné míry přirozenou – tendenci v současných podmínkách sladit s procedurami liberální demokracie.