Dezinformace jsou komplexní výzvou, kterou nelze zcela vyřešit. Přesto – nebo právě proto – má smysl pokoušet se o (zdánlivě) drobné kroky, které mohou přispět ke zmírnění jejich dopadů.

Dezinformace jsou výzvou, které se v minulých letech dostalo velké pozornosti médií, politiků, expertů a široké veřejnosti. Nutno však říci, že veřejná debata o tomto témata nebyla vždy veden úplně tím nejšťastnějším způsobem. Jedním z jejich následků totiž byla i určitá míra paniky a zděšení vedoucí k vytvoření dojmu, že se jedná o problém natolik zapeklitý, že jej vlastně nelze vyřešit.

To je do jisté míry pravda, protože dezinformace mohou být účinné zejména kvůli neschopnosti řešit společenské problémy, což vede k frustraci a hledání informačních, politických a ideových alternativ. V dnešní době plné krizí o tyto problémy není nouze. Proto nelze debatu o dezinformacích oddělit od úvah o radikální transformaci informačního prostoru, společenské fragmentaci, změně mezinárodního prostředí nebo krizi legitimity liberální demokracie a globálního kapitalismu. Zamýšlení na těmito jevy, však nebrání tomu, abychom se snažili hledat odpovědi na problémy, které dezinformace vytvářejí „tady a teď.“

Proto má smysl požadovat od současné vlády, připravila legislativní i nelegislativní opatření, která umožní lépe se bránit proti škodlivým dezinformacím, aniž by byla narušena svoboda slova. Což je konec konců něco, k čemu se zavázala ve svém programovém prohlášení. Neměli bychom čekat, že vláda přijde se unikátním nápadem, který problém dezinformací vyřeší jednou provždy. Zcela postačující je schopnost učit se z bohatých zkušeností české občanské společnosti, ochota hledat inspiraci ve funkčních řešeních ze zahraničí a nepropadání fatalismu nebo hysterii. A také ochota na řešení tohoto problém vynaložit čas, prostředky a energii.

Způsobů, jak zmírnit dopady dezinformací, je celá řada. Autor si dovolí nabídnout svůj – subjektivní a nikoli definitivní – seznam opatření, která se možné uvážit. Přiznává, že nejde o návrhy originální. Naopak v řadě případů již k podobným aktivitám dochází. Tento seznam by měl sloužit spíše k jejich připomenutí a autor jej nabízí k diskuzi ctěným kolegům a kolegyním a vřele je zve k tomu, aby jej dále zpřesňovali a doplňovali.

Státní komunikace
Státní instituce by měly dále zlepšovat komunikaci s občany na všech úrovních. Komunikace by měla být maximálně oproštěna od politických vlivů a zaměřena na každodenní problémy občanů. Státní instituce by měly být schopny různých druhů komunikace – krizovou komunikaci, komunikační kampaně zaměření na specifická témata nebo strategickou komunikace poslání a cílů instituce.

Státní instituce by se při komunikaci neměli spoléhat pouze na své zdroje, ale soustavně budovat sítě expertů, aktivistů a (mikro)influencerů schopné pomoci se šířením určitého sdělení v případě potřeby.

Komunikace státních institucí vyžaduje soustavné budování kapacit a kompetencí, které není možné bez investice času, prostředků a cviku. Média i odborná veřejnost by měla být shovívavější k případným nedostatkům státní komunikace a představovat konstruktivního partnera při jejím zlepšování.

Média
Stát by měl maximálně podporovat veřejnoprávní média, zajistit stabilitu jejich financování a bránit je před tlaky politiků a zájmových skupin.¨

Stát by měl zajistit, aby se online reklama jeho firem a institucí neobjevovala na webech šířících nenávistný, konspirační nebo jinak společensky škodlivý obsah. Právě entity spojené se státem by měly být lídry v debatě o etickém reklamě v online prostoru, která je již vedena v reklamních a mediálních agenturách.

Stát by měl vytvořit grantové příležitosti pro mediální projekty věnované tématům společenského zájmu, která nutně nemusí být pokryta soukromými mediálními subjekty.

Školství
Informační gramotnost by se měla stát jednou ze součástí školního kurikula, ideálně v návaznosti na vzdělávání ohledně online prostoru. Učitelé by měli být řádně proškoleni, aby byli schopni tato témata studentům představit.

Stát by měla podpořit organizace zabývající se problematikou informační gramotnosti a motivovat školy k jejich zapojení do výuky.

Stát by se v oblasti vzdělávání neměl omezovat pouze na studenty, ale hledat možnosti jako téma informační gramotnosti zprostředkovávat v rámci celoživotního vzdělávání.

Sociální sítě
Stát by měl aktivně participovat na debatě o regulaci sociálních sítí v rámci Evropské unie a důsledně implementovat přijaté směrnice.

Stát by měl aktivně komunikovat s fact-checkingovými organizacemi, které již v této chvíli se sociálními sítěmi spolupracují, a hledat vzájemně výhodné a oboustranně přijatelné formy spolupráce.

Stát by neměl vnímat sociální sítě pouze jako hrozbu, ale hledat také příležitosti, která nabízejí ke komunikaci s občany.

Veřejný pořádek
Případy informačních vlivových operací cizích států by měly být důsledně monitorovány, rozkrývány a (pokud to situace dovolí) transparentně komunikovány s veřejností.

Nenávistné projevy v online prostoru by měly být postihovány podle platné legislativy. Obzvláštní pozornost by měla být věnována případům verbálních útoků na etnické, sexuální nebo náboženské menšiny.

Veřejnost by měla být soustavně upozorňována na existenci toho typu přečinů a možnost jejich stíhání.