Po roce a půl ministerské arogance a despektu k základním hodnotám tohoto právního státu se začínám radovat z každé drobnosti, jako je třeba smírné ukončení jednoho soudního sporu, což je pro mne v dnešní době něco jako zázrak a dává to naději, protože je to důkazem, že my lidi, když na to přijde, jsme ještě pořád schopni se kultivovaně a vstřícně dohodnout i v relativně dosti vyhrocených a sporných situacích.
Včera jsem vstal před pátou, abych z Písku stihl ranní jednání na soudě v Olomouci. A musím říct, že to nakonec vůbec nebyl stres, ale naopak pohlazení na duši. Na prvním jednání ve věci se totiž podařilo uzavřít soudní smír. V dané chvíli to nejlepší řešení pro všechny zúčastněné (pokud se tedy věc už dostala před soud, kdy strany ji nebyly schopny vyřešit samy dohodou). A to je něco, co mi dává v soudnictví hluboký smysl (podobně jako za starých časů kamenné smírčí kříže). A to proto, že k dosažení soudního smíru je potřeba naplnění hned tří předpokladů, a sice lidsky vyzrálého a profesně zdatného soudce (který v tu chvíli vystupuje spíše jako facilitátor či mediátor mezi oběma stranami, než jako sudí, který má přisoudit jedné straně úspěch a druhé straně neúspěch ve věci) a ochoty obou svářících se stran učinit vzájemně vstřícný krok.
A jak jsem tak včera seděl v olomoucké soudní síni a poslouchal zapisování do protokolu, uvědomil jsem si, že zhruba před 20 lety v té přesně samé jednací místnosti jsem byl spoluúčasten na dalším soudním smíru (v jiné kauze), akorát jsem seděl zády k oknu, oproti včerejšku.
Rád bych na tomto místě citoval text, který jsem objevil v jednom vyřazeném svazku z knihovny právnické fakulty a který mi přijde snad aktuálnější než v době svého vydání...
Oním textem je List k sociálním otázkám v České republice k veřejné diskuzi ze 17. listopadu 2000, který vydala Česká biskupská konference, bod 34. Demokracie bez hodnot se snadno zvrhává v totalitu:
„Křesťanská sociální učení staví na zkušenostech, jež lidstvo učinilo s nejrůznějšími historickými formami společensko-politických uspořádání, včetně naší nedávné zkušenosti s „diktaturou proletariátu“. Z této zkušenosti vyplývá, že ze všech možných nedokonalých řešení je parlamentní demokracie řešením nejméně špatným. Proto se církve za demokracii plně staví. Vláda většiny, postavená na rovnosti všech lidí, jejich svobodě a svobodném rozvoji občanských a lidských sil každého jednotlivce, patří k hodnotám, na jejichž „vynálezu“ křesťanství spolupůsobilo. K nim patří uznávání menšin a odmítání jakékoliv formy rasismu.
Parlamentní demokracii – zejména její čistě formální podobu – však nesmíme absolutizovat. I tato forma společensko-politického a státoprávního uspořádání má své nedostatky a meze. Především demokracie nespočívá jen na většinovém principu.
Volby do poslanecké sněmovny mimo jiné způsobily, že vyšachovány zůstaly (když nebudeme počítat SPD) všechny politické subjekty, které se stavěly nějakým způsobem proti covidovým vládním restrikcím. V součtu přitom dalo těmto stranám, které se nedostaly do sněmovny, hlas 267.276 lidí, což není málo.
Trikolora, Svobodní, soukromníci 2,76 %, Volný blok 1,33 %, Otevřeme Česko normálnímu životu 0,40 %, Švýcarská demokracie 0,31 %, Hnutí Prameny 0,15 %, celkem 4,95 % (267.276 hlasů).
V článku 6 Ústavy se říká: Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.
Rád bych tímto deklaroval, že lidé, kteří se stavějí na ochranu hodnot lidské důstojnosti (autonomie vůle) a svobody a nesouhlasí s vládními covid restrikcemi, jsou dle aktuálních výsledků voleb zjevnou menšinou, což je docela paradoxní, uvážíme-li, že se jedná o hodnoty pro náš právní stát základní, deklarované přímo Preambulí Ústavy ČR. Tento fakt sám o sobě by určitě stál za důkladnou analýzu, v jakém to právním státě vlastně žijeme, jestliže pouze ultra menšinu, jejíž zástupci se ani nedostanou do Parlamentu, zajímají základní hodnoty státu.
Ať tak či onak, pořád platí, že výše zmíněná skupina voličů je faktickou menšinou, kterou má dle článku 6 Ústavy většina společnosti vč. politické reprezentace povinnost chránit, pokud se chceme nazývat demokratickým právním státem. V tomto světle jsou donucující postupy (a jinak to nelze nazvat) dosluhujících služebníků (ministrů) v demisi, jako např. povinné testy neočkovaných, které si navíc musí sami platit (které v podstatě evidentně vyvíjí nátlak k "dobrovolnému" očkování), krajně rozporné se vším, co demokratický právní stát ve skutečnosti znamená, vč. článku 6 Ústavy.