Při letošním pokusu o vánoční úklid mi přišla do ruky karikatura mého dědečka Antonína Opravila (25. 12. 1886 - 28. 11. 1961). Protože ji nakreslil umělec později proslulý, i když spíše v oboru kabaretiérském než výtvarném, napadlo mne, že bych mohla obrázek zveřejnit, a to jak pro radost ctitelům kreslíře, tak jako malou poctu dědečkovi ve výroční den jeho narození.



Akvarel je dílem Jiřího Šlitra, který pravděpodobně v době vojenské služby někdy kolem roku 1950 měl s mým dědečkem pracovně cosi do činění. Musela to být ale protekční vojna, protože dědeček byl filolog - češtinář, a to i ve své důstojnické profesi!

Když se po převratu v roce 1918 z rakouských vojáků a důstojníků české národnosti zformovala československá profesionální armáda, hádala bych, že měla ve svých řadách jen jediného důstojníka s akademickým filologickým vzděláním, kterým byl Moravák, rodák z Velké Bystřice u Olomouce, Antonín Opravil, tehdy velitel záložního praporu 28. pěšího pluku, zvaného Pražské děti. Ten se záhy ve službách nového státu ujal průkopnické práce na počeštění vojenských povelů (např. Vpravo v bok!, Vlevo hleď!, Pochodem v chod!), výrazů (např. výsadek, letka) a nikdy nekončící kultivační práce na vymýcení všudypřítomných germanismů z úřední češtiny.

Antonín Opravil napsal počátkem dvacátých let 20. století celou sérii malých sešitků, které odhalovaly a popisovaly nejčastější jazykové prohřešky v úřední češtině a později shrnul svou jazykovou osvětu obecněji do knížky „Nikoli…, nýbrž… Kopa hříchů proti dobré mateřštině“. Byl aktivní v Kruhu přátel českého jazyka a soudobou češtinu obohatil o dva dnes již zcela vžité novotvary: vrtulník místo helikoptéry a samopal místo automatu. Třetím úspěšným slovem, kterého nebyl sice autorem, ale pomohl mu prosadit se, byla dálnice místo autostrády.

A jak Šlitrova kresbička naznačuje, chodil rád na ryby, kde si v klidu a tichu říčního břehu mohl do sytosti a nerušeně, znovu a znovu pročítat tu nejzajímavější knihu, kterou znal, Pravidla českého pravopisu.



Hezký příběh Opravilovy lásky a šťastného manželství s herečkou a první českou královnou krásy Růženou Brožovou, popsala jmenovaná ve svých vzpomínkách, které byly v letošním roce vydány knižně . Jako literátka publikovala pod svým dívčím příjmením, před které vkládala za křestní jméno iniciálu „O“. Dědeček Opravil prý ve své rozené skromnosti i v obdivu ke své charismatické ženě, která vedla domácnost v rodinné matriarchální tradici, říkával: „Vidíte? A já jsem ta nula uprostřed.“ (Snímek přibližně z roku 1924, dítětem na dědečkově klíně je moje maminka)


Dědečka si pamatuji bohužel jen jako stín v dětském prazážitku. O to upřímněji dnes připíjím jeho památce a veřejně se kaji za všechny germanismy, kterých jsem se kdy nevědomky dopustila.