Expediční deník. Den šestý. Bystřice pod Hostýnem.

Včera v Prostějově jsem dumala o nutnosti výskytu nemanželského dítěte pro úspěch divadelního příběhu v době před sto lety a došla k závěru, že spíš by se obešel maďarský guláš bez papriky...


Co si ti herci kočovných společností před sto lety o sobě vlastně mysleli? Kam sami sebe řadili? Na jevišti hráli hrabata, knížata, bohaté měšťany a v civilu že by se měli zařadit po bok nemajetných chudáků, mezi něž ovšem svými aktivy patřili? Uměli mluvit, chovat se a oblékat jako tzv. lepší společnost, byli proto i zváni ke stolu místních honorací (továrníků, duchovních, správců panství i zámeckých pánů), ale považovali se jim za rovné? Z babiččiných vzpomínek jsem vycítila, že se tak z hlediska lidského či občanského skutečně cítili, vždyť umělci stojí vždy jakoby mimo společenské vrstvy a je-li o jejich umění zájem, mívají otevřené dveře napříč celou společností. Je to postavení nekodifikované, podmíněné a nedává jim žádné právo povyšovat se, ale také neopravňuje nikoho, aby je ponižoval.

V obci Velká Bystřice u Olomouce prožila ve svých šestnácti letech moje babička Růžena Brožová první lásku, vyvoleným byl syn místního pošmistra, jinak student klasické filologie na pražské univerzitě, který v rodné vsi trávil prázdniny. Romantický vztah přetrval i po odjezdu na další štaci prostřednictvím čilé korespondence a zdál se být vztahem životním. Odvoláním na známost s budoucím gymnaziálním profesorem pak úspěšně odháněla mladičká herečka vlezlé ctitele, ale sama tušila, že její divadelní budoucnost má zaděláno na problém.



Zákoutí nedaleko autobusového nádraží v Bystřici pod Hostýnem, dnes 1. 9.2011
Ne! Nepletu si obě Bystřice, tedy Velkou B. u Olomouce s B. pod Hostýnem, podobně jako včera Floru s Floridou.

Na štaci v idylické Bystřici pod Hostýnem zjara dalšího roku, přenechala Kateřina Brožová dceři již definitivně některé své role, mezi jinými oblíbenou Janu Eyrovou. Babička, tehdy sedmnáctiletá, denně pilovala v kvetoucím zámeckém parku jednotlivé repliky nové úlohy, promýšlela je i prožívala a pocítila obrovské tvůrčí opojení herectvím, svým nádherným povoláním, které ji začalo nabízet plnohodnotné příležitosti. Zároveň, aby štěstí, které prožívala, bylo dokonalé, přijel za ní do Bystřice pod Hostýnem milovaný Toňa (z Velké Bystřice!). Jenomže každý ráj je rájem jen do té doby, než se zlomyslný had rozhoupe jej zničit. „Divadlo nebo já,“ řekl tehdy nekompromisně budoucí profesor a veškeré štěstí v ráji bylo rázem v háji.



Herečkou, nebo manželkou, toť otázka! Růžena Brožová v Bystřici pod Hostýnem v roce 1909.

Proč tu „červenoknižní“ privátní story vykládám? Protože jsem právě v Bystřici pod Hostýnem, kam jsem se už dávno chtěla tak jako tak podívat, a žádnou babiččinu divadelní zkazku k tomu sakra fix nemám. Alespoň jsem si vyjela na Hostýn, prošla si fascinující Jurkovičovu Křížovou cestu, jíž může v bizarnosti konkurovat jen vrtule větrné elektrárny tyčící se do výše hned za ní. Pak jsem kamenitou cestou doklopýtala zpět do městečka a bláhově se domnívala, že si sednu na lavičku v zámeckém parku a před očima si jako epizodu z filmu přehraju scénu líčenou v předchozích odstavcích. Nešlo to, park je vojenským objektem a vchod do něj strážila přísná vojanda. Tak nic a pro dnešek šlus.



Jurkovičova Křížová cesta na Svatém Hostýně.

Zítřejší pokračování expedičního deníku: Přerov
Pozor komerční sdělení!
Zájemci mohou knížku vzpomínek Růženy O. Brožové: Byla jsem kočovnou herečkou i královnou (krásy) získat obratem ruky v kamenném či elektronickém knihkupectví Juditina věž.