Půlnoc v Praze (volně dle Woodyho Allena) – sváteční blog
Je hluboká noc, lokál opilecky šumí a společnost u stolu nesnesitelně blábolí. Byl to hezký nápad jít po kině do hospody, ale další půllitr už mi připadá nezdolatelný jako Mont Blanc. Tak co teď? Mít hlavu čistou, šla bych poslušně domů. Že ji mám ale zaneřáděnou, chce se mi ještě nějakou kapitolku k dnešnímu dni přidat. Dobře mi tak.
Skoro celé přízemí starobylého domu U Vejvodů dnes patří jednorázové turistické hospodě. Proč jednorázové? Protože turista stejně zítra odlétá a domorodci jedna návštěva za život postačí. Z celého prostoru, z každého pohybu číšníka, z každého preclíku na stole, který dotírá: sežer mě, neomylně cítíte, že host a oslíček otřes se zde splývají v jednu bytost. Íííí ááááá….
Čert vem tu hospodu, mne mnohem víc zajímá starý dům. Chci najít alespoň kousíček jeho opravdovosti, alespoň jediné zrnko stoletého prachu. To bych byla vážně osel, abych odsud dnes odešla bez něj. Z chodbičky u toalet pronikám do domovní chodby a utíkám po schodech nahoru. Proč je tu všechno takové nové, sterilní, na fotobuňku? Chtěla bych zhasnout, abych nebyla vidět. Stojím nehybně a čekám. Sláva. Zhaslo to. Pracně se rozkoukávám. Neměla bych se bát? Vedle u Jiljího už před chvílí odbila půlnoc. Kupodivu hluk z lokálu až sem ani nedoléhá. Obklopuje mne husté šero, velmi opravdové. Vážně se trochu bojím. Mávnu rukou, aby se zas rozsvítilo. Jenomže se nerozsvítilo. V šeru nahmatám zábradlí schodů. Z důvodu prosté bezpečnosti jdu raději nahoru, než dolů. Z místnosti v podkroví slyším hlasy. Fuj, nedělá se to, ale já jsem dnes zvědavá. Blížím se ke dveřím, abych zaslechla, o čem si tam ti lidé povídají.
Dveře se najednou otevřely. Aniž se mohu skrýt, stojím tváří v tvář vycházejícímu pánovi. Po paměti rozsvěcí vypínačem světlo na chodbě, zdraví nadzvednutím klobouku a odchází dolů. Šla bych nejraději za ním, ale nechal dveře místnosti otevřené, takže osoby zevnitř mne vidí. Mám se dát na útěk? Pozdě.
„Madame, jdete za námi?“ ptá se mladík v slušňáckém obleku s vestou a motýlkem pod krkem. „Jste členka Klubu Za starou Prahu?“
Zírám překvapena otázkou, ale přiznávám jak před soudnou stolicí: „Jsem.“
„Tak pojďte dál, prosím, a posaďte se.“ Vstupuji do větší místnosti, kde u oválného stolu sedí zamyšleně a vážně pět rovněž konzervativně oblečených pánů.
Na co si to tu hrajou, hádám zaraženě, ale zvědavost vítězí. Usedám na světlou tonetku stranou u zdi. Pánové mne zdraví kývnutím, ale vzápětí se zas soustředěně věnují svému tématu.
„Centrální komise z Vídně již městské radě vyjádřila velmi ostrou výtkou, že poškozuje svoji dobrou pověst, když opomíjí zvát znalce do komise,“ hřímá předsedající.
„Pane doktore Jeřábku, zajistím, aby náš protest byl publikován v denních listech,“ říká odhodlaně jeden z mladších pánů.
„Výborně, pane architekte Hübschmanne, ale ať je to co nejdříve. To zaprotokolujte, pane Kubišto!“
Architekt Hübschmann, doktor Jeřábek, zapisovatel Kubišta…
Jééžiš marjáá, to je jako bych byla na schůzi domácí rady našeho Klubu, ale před sto lety! Ošívám se. Samozřejmě vím, že v domě U Vejvodů Klub Za starou Prahu kdysi sídlil, ale ten oválný stůl a žluté tonetky máme přece dávno v Juditině věži. Šilhám po klubovním Věstníku visícím v dřevěném rámu na zdi. Mladík, který sedí mlčky vedle mne a soustředěně si cosi kreslí do bloku, mi časopis úslužně podává s poznámkou „To je poslední číslo.“
Není už pochyb: 1911.
Můj pohyb neušel pánům u stolu. „Máte prosím na nás nějaký dotaz, podnět, radu…,“ ptá se s laskavostí v hlase doktor Jeřábek, uhlazený blonďák s cvikrem. Vždycky jsem si ho představovala jako starého pána a on je teď tak o deset let mladší než já. Vlastně…, všichni jsou mladší než já, možná proto jsou ke mně tak uctiví.
„Chtěla bych se zeptat,“ osměluji se využít té přímé výzvy. „Představte si, že máte dům…, tedy není to váš dům“, koktám jak školák… „ Prostě uprostřed města stojí dům, který chce majitel zbourat. Ale ten dům je moc pěkný a byla by ho škoda…. Myslíte, že se bourání dá zabránit?“
„Zabránit bourání?“ opakuje po mně architekt Hübschmann a nezdvořile se rozchechtá. Najednou se smějí všichni. Copak jsem řekla vtip?
„Milá paní,“ říká další z členů společnosti chlácholivě, „jestli máte dost peněž, tak si ten dům kupte, nic jiného vám poradit nemůžu.“
„Když se nějaký velkouzenář rozhodne být panem domácím a namísto dvou štoků jich chce mít hned šest, nic mu v tom nezabrání…,“ navazuje již vážněji Hübschmann, „deset let bojujeme s takovými velkouzenáři, je jich tu všude kolem plno, derou se do městské rady a ještě se vzájemně podporují. Morálně i uzenkami.“
Velkouzenář…, to je asi něco jako „řezník Krkovička“, překládám si v duchu. Zřejmě se tvářím kysele, proto se další tři pánové snaží zmírnit příkrost předchozího výroku.
„Víte, všechno bude jinak, až jednou bude památečné domy a znešvaření města chránit zákon…“
„…a na vše bude dohlížet odborný ouřad ...“
„… a ten bude mít ještě k ruce komisi odborníků, ale ne žádných kamarádů pana velkouzenáře…“
„…pak už o památkách nebudou rozhodovat ani velkouzenáři, ani jejich uzenky.“
Trochu nezdvořile jsem se ušklíbla a rekapituluji: „Takže říkáte, že by byl zapotřebí památkový zákon, památkový úřad a vzdělaní památkoví odborníci…“
„Přesně tak,“ pochválil mne předseda Jeřábek, jak dobře chápu.
„A co když ani to nebude stačit proti…. no… uzenkám ?“
Pánové se rozpačitě usmívají a na tak hloupou otázku už neodpovídají.
„Tak já vám pěkně děkuju“, říkám na rozloučenou a chystám se k odchodu. Všichni mi ještě podávají ruce a dodatečně se představují: Jeřábek, Hübschmann , Chochol, Janák, Emler, Kubišta. Mladík, co seděl vedle mne a celou dobu si kreslil, mi na rozloučenou podává list s kresbou, prý na památku.
Seběhnu dolů chodbou, ale dveře na dvůr jsou již zamčené. Takže jsem tu uvízla. Nahoru se mi už nechce. Jsem strašně ospalá. Sednu si na schody a vyčkám, až pánové z Klubu půjdou domů. Naštěstí je teplá noc, s hlavou opřenou o stěnu docela snadno usínám.
„Co rady děláte?“, budí mne hlas muže vcházejícího zvenčí do domu.
Je ráno a já jsem celá dřevěná.
„Někdo tu zamkl…“, odpovídám nepřesvědčivě.
„Jdete k nám do ateliéru?“
„Myslíte do Klubu Za starou Prahu?“
„Ne…, tady sídlí architektonický ateliér Chapman Taylor."
Cože? Právě tady sídlí ti machři, co vymysleli svíci v rozpuku a hořící katedrálu, nebo jak to je…, člověk si tu blbost ani nezapamatuje. Tak to je teda parádní náhoda! Jako by mne uštkl had, se prosmekávám kolem muže ven z domu.
Na ulici se snažím upamatovat, co jsem to absolvovala v noci za podivné dobrodružství. Zdálo se mi to? Jak dlouho jsem spala na té chodbě? A co to mám v ruce za papír?
Je to kresba tužkou s průčelím domu U Vejvodů, podepsáno „B. Kozák 1911“. Podívejte.
Skoro celé přízemí starobylého domu U Vejvodů dnes patří jednorázové turistické hospodě. Proč jednorázové? Protože turista stejně zítra odlétá a domorodci jedna návštěva za život postačí. Z celého prostoru, z každého pohybu číšníka, z každého preclíku na stole, který dotírá: sežer mě, neomylně cítíte, že host a oslíček otřes se zde splývají v jednu bytost. Íííí ááááá….
Čert vem tu hospodu, mne mnohem víc zajímá starý dům. Chci najít alespoň kousíček jeho opravdovosti, alespoň jediné zrnko stoletého prachu. To bych byla vážně osel, abych odsud dnes odešla bez něj. Z chodbičky u toalet pronikám do domovní chodby a utíkám po schodech nahoru. Proč je tu všechno takové nové, sterilní, na fotobuňku? Chtěla bych zhasnout, abych nebyla vidět. Stojím nehybně a čekám. Sláva. Zhaslo to. Pracně se rozkoukávám. Neměla bych se bát? Vedle u Jiljího už před chvílí odbila půlnoc. Kupodivu hluk z lokálu až sem ani nedoléhá. Obklopuje mne husté šero, velmi opravdové. Vážně se trochu bojím. Mávnu rukou, aby se zas rozsvítilo. Jenomže se nerozsvítilo. V šeru nahmatám zábradlí schodů. Z důvodu prosté bezpečnosti jdu raději nahoru, než dolů. Z místnosti v podkroví slyším hlasy. Fuj, nedělá se to, ale já jsem dnes zvědavá. Blížím se ke dveřím, abych zaslechla, o čem si tam ti lidé povídají.
Dveře se najednou otevřely. Aniž se mohu skrýt, stojím tváří v tvář vycházejícímu pánovi. Po paměti rozsvěcí vypínačem světlo na chodbě, zdraví nadzvednutím klobouku a odchází dolů. Šla bych nejraději za ním, ale nechal dveře místnosti otevřené, takže osoby zevnitř mne vidí. Mám se dát na útěk? Pozdě.
„Madame, jdete za námi?“ ptá se mladík v slušňáckém obleku s vestou a motýlkem pod krkem. „Jste členka Klubu Za starou Prahu?“
Zírám překvapena otázkou, ale přiznávám jak před soudnou stolicí: „Jsem.“
„Tak pojďte dál, prosím, a posaďte se.“ Vstupuji do větší místnosti, kde u oválného stolu sedí zamyšleně a vážně pět rovněž konzervativně oblečených pánů.
Na co si to tu hrajou, hádám zaraženě, ale zvědavost vítězí. Usedám na světlou tonetku stranou u zdi. Pánové mne zdraví kývnutím, ale vzápětí se zas soustředěně věnují svému tématu.
„Centrální komise z Vídně již městské radě vyjádřila velmi ostrou výtkou, že poškozuje svoji dobrou pověst, když opomíjí zvát znalce do komise,“ hřímá předsedající.
„Pane doktore Jeřábku, zajistím, aby náš protest byl publikován v denních listech,“ říká odhodlaně jeden z mladších pánů.
„Výborně, pane architekte Hübschmanne, ale ať je to co nejdříve. To zaprotokolujte, pane Kubišto!“
Architekt Hübschmann, doktor Jeřábek, zapisovatel Kubišta…
Jééžiš marjáá, to je jako bych byla na schůzi domácí rady našeho Klubu, ale před sto lety! Ošívám se. Samozřejmě vím, že v domě U Vejvodů Klub Za starou Prahu kdysi sídlil, ale ten oválný stůl a žluté tonetky máme přece dávno v Juditině věži. Šilhám po klubovním Věstníku visícím v dřevěném rámu na zdi. Mladík, který sedí mlčky vedle mne a soustředěně si cosi kreslí do bloku, mi časopis úslužně podává s poznámkou „To je poslední číslo.“
Není už pochyb: 1911.
Můj pohyb neušel pánům u stolu. „Máte prosím na nás nějaký dotaz, podnět, radu…,“ ptá se s laskavostí v hlase doktor Jeřábek, uhlazený blonďák s cvikrem. Vždycky jsem si ho představovala jako starého pána a on je teď tak o deset let mladší než já. Vlastně…, všichni jsou mladší než já, možná proto jsou ke mně tak uctiví.
„Chtěla bych se zeptat,“ osměluji se využít té přímé výzvy. „Představte si, že máte dům…, tedy není to váš dům“, koktám jak školák… „ Prostě uprostřed města stojí dům, který chce majitel zbourat. Ale ten dům je moc pěkný a byla by ho škoda…. Myslíte, že se bourání dá zabránit?“
„Zabránit bourání?“ opakuje po mně architekt Hübschmann a nezdvořile se rozchechtá. Najednou se smějí všichni. Copak jsem řekla vtip?
„Milá paní,“ říká další z členů společnosti chlácholivě, „jestli máte dost peněž, tak si ten dům kupte, nic jiného vám poradit nemůžu.“
„Když se nějaký velkouzenář rozhodne být panem domácím a namísto dvou štoků jich chce mít hned šest, nic mu v tom nezabrání…,“ navazuje již vážněji Hübschmann, „deset let bojujeme s takovými velkouzenáři, je jich tu všude kolem plno, derou se do městské rady a ještě se vzájemně podporují. Morálně i uzenkami.“
Velkouzenář…, to je asi něco jako „řezník Krkovička“, překládám si v duchu. Zřejmě se tvářím kysele, proto se další tři pánové snaží zmírnit příkrost předchozího výroku.
„Víte, všechno bude jinak, až jednou bude památečné domy a znešvaření města chránit zákon…“
„…a na vše bude dohlížet odborný ouřad ...“
„… a ten bude mít ještě k ruce komisi odborníků, ale ne žádných kamarádů pana velkouzenáře…“
„…pak už o památkách nebudou rozhodovat ani velkouzenáři, ani jejich uzenky.“
Trochu nezdvořile jsem se ušklíbla a rekapituluji: „Takže říkáte, že by byl zapotřebí památkový zákon, památkový úřad a vzdělaní památkoví odborníci…“
„Přesně tak,“ pochválil mne předseda Jeřábek, jak dobře chápu.
„A co když ani to nebude stačit proti…. no… uzenkám ?“
Pánové se rozpačitě usmívají a na tak hloupou otázku už neodpovídají.
„Tak já vám pěkně děkuju“, říkám na rozloučenou a chystám se k odchodu. Všichni mi ještě podávají ruce a dodatečně se představují: Jeřábek, Hübschmann , Chochol, Janák, Emler, Kubišta. Mladík, co seděl vedle mne a celou dobu si kreslil, mi na rozloučenou podává list s kresbou, prý na památku.
Seběhnu dolů chodbou, ale dveře na dvůr jsou již zamčené. Takže jsem tu uvízla. Nahoru se mi už nechce. Jsem strašně ospalá. Sednu si na schody a vyčkám, až pánové z Klubu půjdou domů. Naštěstí je teplá noc, s hlavou opřenou o stěnu docela snadno usínám.
„Co rady děláte?“, budí mne hlas muže vcházejícího zvenčí do domu.
Je ráno a já jsem celá dřevěná.
„Někdo tu zamkl…“, odpovídám nepřesvědčivě.
„Jdete k nám do ateliéru?“
„Myslíte do Klubu Za starou Prahu?“
„Ne…, tady sídlí architektonický ateliér Chapman Taylor."
Cože? Právě tady sídlí ti machři, co vymysleli svíci v rozpuku a hořící katedrálu, nebo jak to je…, člověk si tu blbost ani nezapamatuje. Tak to je teda parádní náhoda! Jako by mne uštkl had, se prosmekávám kolem muže ven z domu.
Na ulici se snažím upamatovat, co jsem to absolvovala v noci za podivné dobrodružství. Zdálo se mi to? Jak dlouho jsem spala na té chodbě? A co to mám v ruce za papír?
Je to kresba tužkou s průčelím domu U Vejvodů, podepsáno „B. Kozák 1911“. Podívejte.