Před rokem bylo zle. Má furiantská představa, že knížku o zmizelých a mizících pražských továrnách zvládnu vyšvihnout levou zadní v neděli po obědě, mne tehdy s nečekanou zlomyslností přidržela pod krkem.

Začala jsem suverénně u Kolbenky. Ve veřejných sbírkách ale žádné kloudné historické fotky nalezeny nebyly a na místě samém, jak většina Pražanů dobře ví, byla již „zorána hnědá pole“, kterým vzdělanci říkají „brownfields“. Z několika nekvalitních reprodukcí ve starých knížkách a záběrů zbylých továrních hal nový knižní opus ale neudělám! A bez Kolbenky se dál nehnu! Jak to tady kdysi vypadalo? Fotil to někdo? Měla továrna podnikový archiv? Byly v něm i fotky? A kde jsou teď?

Procházela jsem tehdy v říjnu 2010 blátivým blešákem na místě zbořené ocelárny a slévárny šedé litiny bývalého ČKD ve Vysočanech a vrčela jak nerudnej starej pes. Vždyť to je plocha velká jak celé město, jak se tu mám proboha vyznat, nastudovat to a publikovat v obrazové knize, když nemám jediný smysluplný obrázek. A jestli bude situace obdobná i s Lokomotivkou, Rustonkou či Pragovkou, je to skoro na mašli.

Můj foťák, ostatně dávno si myslím, že je inteligentnější, než se zdá, ilustroval vzápětí mé rozpoložení tímto záběrem.



Snímek, který jsem nazvala Odsouzena za vyhřezlý palec a oběšena na blešáku, už znají moji přátelé na fb, kde jsem ho publikovala v den pořízení 2. 10. 2010.

Jestli do roka a do dne nebude knížka hotova, nezasloužíš si nic jiného, než prodávat na blešáku ponožky, zněl krutý verdikt. Ano, s pokorou přijímám a svatosvatě slibuji, že, nebudou-li do 3. 10. 2011 z mé viny „zmizelé továrny“ na knihkupeckých pultech, na první sobotu po tomto datu si pronajmu stánek na blešáku ve Vysočanech a budu prodávat ponožky s vyhřezlými palci (z vlastní skříně).

Fotky z Kolbenky jsem vzápětí začala loudit prakticky po každém, kdo se mi připletl do cesty. Začal kolotoč. První fotka, druhá fotka, jeden sběratel, druhý sběratel, jeden kontakt, druhý kontakt, bývalí zaměstnanci fabriky, milovníci industriálu , lokální patrioti...

Střih. Dnes je 9. 10. 2011 a knížka je již deset dnů v prodeji. Ufff! Stihlo se to jen o chlup, ale za pult na blešák jsem včera nemusela. Nakonec bylo materiálu tolik, že ediční záměr musel být rozdělen do dílů a jen Vysočanům, Libni a Karlínu je věnována celá knížka.



V jedné z úvodních kapitolek jsem popsala své pocity ze setkání s lidmi, kteří mi poskytli obrazové materiály a pomohli se v tématu zorientovat:

Ani velcí kluci se nemusí stydět za sentiment!

Člověk by předpokládal, že bývalý zaměstnanec továrny, dělník či mistr, poskok či šéf, bude rád, že už tu rachotu vzal čas (nebo ďas). Hluk, špína, promaštěné montérky, kdo by o to probůh stál… A přece! Slyšela jsem vyprávět historky o plnění transformátorů či přepravě gigantických turbokompresorů se zaujetím, jako by šlo o dobrodružství ze skautského tábora. Slyšela jsem hrdé přiznání šibalských fint, které bylo třeba vymyslet, aby si člověk mohl tajně na památku (!) nafotit svou továrnu. Potkala jsem fandy industriálu, které přitahují zmlklé tovární haly jak magnet, vrací se tam, fotografují každý detail a neustanou, dokud nepadne poslední cihla.
Proč to všechno? To přeci nemůže být rozum, který podněcuje takové pošetilé konání!



Snímek vysočanského závodu ČKD kolem roku 1930. V popředí slévárna šedé litiny, na jejímž místě se dnes konají blešáky, ocelárna tehdy ještě nestála.

Někteří intelektuálové sice vysvětlují své zaujetí pro industriál racionálně, zájmem o průmyslovou architekturu nebo o dějiny průmyslu a techniky, ale ve skutečnosti nás všechny, od vypravěčů historek přes neúnavné dokumentátory až po akademické příznivce, spojuje jediné, přirozený sentiment, který jako kulturní a společenské bytosti pociťujeme nad zánikem tradiční části našeho světa, tovární výroby v klasické podobě a s ní i samotných továren. Zdrojem toho sentimentálního hnutí v našich myslích je mučivý rozpor mezi vědomím zákonité nezvratnosti toho procesu a podvědomou touhou jej zbrzdit. Proto je zbytečné cokoliv skrývat za racionálními pohnutkami, když je emocionální příčina odhalena, sentiment v tomto případě není ostudou ani pro velké kluky!