Pan architekt Malinský jako předseda sboru expertů památkového odboru pražského magistrátu opět nezklamal!

V pátek 27. října jsem se zúčastnila konference Nové ve starém, jejímž ústředním tématem byly zdařilé i problematické intervence nové architektury v historickém prostředí českých a moravských měst a jejímž pořadatelem byl Národní památkový ústav (dále NPÚ). Logicky byla v auditoriu řada památkářů územních pracovišť ústavu, avšak Praha nebyla zastoupena ani ředitelem Michaelem Zachařem, ani jeho náměstkem. Zato vystoupil Ing. arch. Petr Malinský s tématem Sbor expertů a nové stavby v Praze.

S tváří téměř andělskou a úsměvem bezelstného dítěte vysvětlil, že sbor expertů jako poradní orgán výkonné složky státní památkové péče v Praze vznikl proto, aby napravoval chyby v odborných vyjádřeních NPÚ, tedy jeho pražského pracoviště, a to zejména v případech, kdy tento ústav shledal stavební záměr vyloučeným. Vysvětlil nám, že odmítnutého investora se sbor expertů zastane, znova jej vlídně vyslechne, jeho argumenty vstřícně projedná a to by v tom byl čert, aby se nepřišlo na to, že záměr je vlastně skvělý a byl předložen s ušlechtilým cílem obohatit Prahu novou kvalitní architekturou, čemuž památkáři NPÚ zahledění do minulosti na rozdíl od architektů prostě nerozumí. Následoval výčet staveb, které sbor expertů za deset let své existence doporučil k realizaci. Při zdlouhavém přehledu, který, nevím proč, stálo zato arch. Malinskému mototónně přečíst, jsem už už čekala, kdy dojde i na tlak, teplotu a rosný bod, a proto mne také v duchu napadla cimrmanovská replika „lepší počasí jsme si nemohli přát.“


O veřejných tajemstvích si v současné pražské realitě už necvrlikají vrabci na střeše, ale vrkají o nich holubi na komíně…

Na otázku z pléna, zda se arch. Malinský necítí svou profesí architekta hojně činného na území Prahy ve střetu zájmů s angažmá památkového arbitra tamtéž, nás všechny ubezpečil, že opravdu nemusíme mít obavu z jakékoliv podjatosti, protože v případě, že se posuzují jeho vlastní návrhy, odchází z místnosti a hlasování se nezúčastní.

Svatá prostoto! Jak dlouho budeme ještě za blbečky? Mnohokrát se o tom všem psalo a mluvilo na všech možných mediálních platformách, ale dokud existence ceníků za povolení různých stavebních zásahů v památkových objektech a zjevný klientelismus zůstanou jen veřejným tajemstvím, může dál architekt Malínský ve své řeči beztrestně zaměňovat slova „investoři“ a „klienti“ jako synonymum a nosit se ve svém kabátě z ostudy stejně hrdě jako by byl od Diora.

To vše ovšem potvrzuje má slova (viz níže), která jsem napsala jako komentář pro pražskou přílohu Hospodářských novin, dne 11. 10. 2011 (v tomtéž čísle vyšel rozhovor s Mgr. Janem Kněžínkem).


Památková legislativa jako pravidla moštárny

Činnost památkového odboru pražského magistrátu pod vedením jeho ředitele Mgr. Jana Kněžínka představuje pro milovníky památek v Praze dlouholetou noční můru. Kněžínek si sice na odborníka (historika umění či památkového specialistu) nehraje a ve svém vzdělání upřímně přiznává, nicméně tím ochotněji naslouchá hlasům a podléhá vlivům, které názor odboru profilují za něj.


Demonstrace proti bourání domu čp. 1601 na Václavském náměstí, 7. června 2011. Foto Zdeněk Lefan.

Odboru se říká „velcí památkáři“, na rozdíl od „malých památkářů“ Národního památkového ústavu. Ten „velikostní“ rozdíl pochopitelně nespočívá ve výšce postav těch, či oněch, ale v konečnosti památkářského verdiktu - závazného stanoviska, které k danému stavebnímu záměru magistrátní odbor zaujímá a které je pro investora rozcestníkem: v kladném případě postupuje do dalšího levelu (územní nebo stavení řízení), v záporném se vrací na start. Přitom současný příklad plánované demolice domu na Václavském náměstí překvapivě ukazuje, že konstelace vlivu magistrátního odboru se podobá v pražském „památkovém královstí“ absolutistické vládě. Jen považte: odborné vyjádření „malých“ památkářů, které je obligatorním podkladem závazného stanoviska památkářů „velkých“, Kněžínkův odbor beztrestně ignoruje ve prospěch názoru vlastního, nejednou vychvalujícího stavební záměr tak nestydatě, jakoby odbor mluvil slovy samotného investora. Proč by se také měl úředník trápit s nějakým slohovým cvičením, když zákonné opravné prostředky jsou zcela neškodné. To potvrdil opakovaně i „nejvyšší památkář ČR“ ministr kultury, t.č. MUDr. Jiří Besser, když všechna procesní pochybení a vnitřní rozpory, které byly jeho vlastními úředníky (památková inspekce a odbor památkové péče MK ČR) shledány v závazném stanovisku magistrátního památkového odboru, přebil adorací „dobré víry“ investora a dojemnou zkazkou o zmařené investici.


Demonstrace proti bourání domu čp. 1601 na Václavském náměstí, 7. června 2011. Foto Zdeněk Lefan.

U Kněžínků na magistrátě se uvažuje pragmaticky, na veřejný zájem podobně jako Ježíška nikdo nevěří, ale vzhledem k společenským okolnostem je třeba si na něj občas zahrát. S památkovou legislativou, zejména s vládním nařízením o Pražské památkové rezervaci (č. 66/1971 Sb.), se nakládá podobně jako s „pravidly moštárny“, paragrafy jsou v dokumentech citovány, ale povolené záměry jdou klidně proti jejich duchu. Zásadní názory Kněžínkova odboru formuluje poradní orgán zvaný Sbor expertů, v němž mají rozhodující většinu osoby profitující na zakázkách pro investory, ale nepovažují to za střet zájmů, nýbrž za svoji kvalifikaci. Prostý lid je maten průpovídkami o tom, že „Praha nesmí být skanzen“ a „…kdyby vznikla památková péče už ve starověku, bydleli bychom v chýších…“. To jsou také největší trumfy z argumentačního portfolia Mgr. Jana Kněžínka, za které by se musel stydět i student gymnázia, znalý elementárních dějinných a kulturních zákonitostí.


Demonstrace proti bourání domu čp. 1601 na Václavském náměstí, 7. června 2011. Foto Zdeněk Lefan.

Není v tom nějaký rozpor? Jak to, že bohorovný Mgr. Kněžínek, jehož úvahy jsou často mělčí než louže na betonu, má tak pevné postavení. Tak pevné, že po řadě mediálních ostud a krátkém rozkolísání jeho židle po loňských komunálních volbách byl modrooranžovou koalicí opětně instalován do funkce ředitele památkového odboru magistrátu. Můj názor je ten, že nadřízení si Jana Kněžínka nemohou vynachválit. Stále mi ale není jasné, kdo přesně ti nadřízení jsou.