Ráda dávám prostor mladému kolegovi z Klubu Za starou Prahu Jakubovi Bachtíkovi, který briskně reaguje na text primátora Bohuslava Svobody Praha zakonzervovaná? zveřejněný včera v rubrice blogů Aktuálně.cz.

Primátorův kněžínkovský mýtus o Praze a jejím rozkvětu

Primátor Bohuslav Svoboda se pustil do poměrů ochrany památek v Praze. Člověku se chce se říct „díkybohu za to“. Celé téma pražské památkové péče a rozvoje města bylo dosud vydáno nekonečným sporům mezi památkáři, architekty a magistrátními úředníky. Koncepční vstup vedení města do celé problematiky by konečně mohl udělat jasno v tom, kam se má rozvoj Prahy posunout a jaká jej budou garantovat pravidla.



Podívejte se na Prahu z hrany Letné, pane primátore, potřebuje kultivaci, ne tupou symetrii. Foto 5. 1. 2012

Bohužel, pan profesor Svoboda začal debatu dost nešťastně. Nejde teď o jeho postoj k dvojici aktuálních kauz, kde se můžeme rozcházet v názoru i povaze získaných informací. Jde o to, že o skutečných poměrech v pražském urbanismu ví pan profesor jen málo a místo věcné analýzy situace jen přebírá jeden na magistrátu tradovaný a dnes už dávno zprofanovaný mýtus. Je to taková pohádka o Zlých, Konzervativních a Novot se bojících Památkářích, kteří by nejraději nechali Prahu zapadat prachem a udělali z ní Muzeum, a kteří omdlévají při slově Demolice. A také o Hodných, Kreativních Architektech, kteří mají na srdci jen Blaho Rozvoje Prahy, jenže jsou utlačováni agresivními staromilci a jinými kulturními cenzory, kteří používají "metody stranických sekretariátů". Mezi nimi pak trůní Spravedlivý a Objektivní Magistrát, který se snaží tlaky z obou stran vyvažovat a osvíceně rozhodovat pro blaho všech Pražanů.



A s tímhle jste spokojen, pane primátore? Foto 6. 1. 2012

O nějaký koncepční spor „staré versus nové“ ale ve skutečnosti v Praze nikdy nešlo. Je zcela běžné, že na stranu historických památek se staví i přední soudobí architekti a milovníci současné architektury. A je stejně obvyklé, že památkáři i „mediálně známí ochránci památek“ v Praze sledují a hájí kvalitní současnou architekturu (abychom si za zlovolné aktivisty přihřáli polívčičku, zmíníme například Cenu Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí). V Praze je jistě i několik radikálních staromilců a novomilců, ale na nich debata o demolicích a novostavbách nestála a nestojí.

To, o co se nyní v Praze opravdu hraje, je koncepce toho, kam má Praha směřovat, a pravidla, která tomuto směřování dají mantinely. V současné době totiž budoucnost Prahy určuje spíše bezvládí, které dává prostor různým ad hoc plánům a klientelisticky prosazovaným kšeftíkům. Budoucnost pražské výstavby totiž určují v podstatě jen dva dokumenty – územní plán, z něhož jedna verze brzy přestane platit a druhá ještě dlouho nezačne, takže porušovány jsou většinou obě dvě. A pak vládní nařízení o památkové rezervaci z roku 1971, které se i s preambulí vejde na půlku A4. Při vší úctě, to opravdu nevypadá jako příliš velký kanón, který by dovoloval staromilcům uplatňovat nějaký diktát nad Prahou. O rozvoji města tak ve skutečnosti rozhoduje magistrát, který jediný má ta správná razítka a navíc nemusí svá rozhodnutí na nic a nikoho vázat. Konkrétně jde o nechvalně proslulý památkový odbor pod vedením Jana Kněžínka, stále kontroverznějšího, ale stále neotřesitelného hegemona pražské památkové péče. Jeho rozhodnutí jsou většinou špatná a horší – netransparentní, často nezákonná, svévolná, arogantní, klientelistická.

Jsou to samozřejmě tvrdá slova. Možná, taková, kvůli kterým se pan primátor musí pohoršit nad tím, že debatu o Praze ovládají protesty agresivních aktivistů. Jenže ta slova jsou podpořena řadou argumentů a dlouhodobým pozorováním zkušeností. Když totiž pan primátor vytýká pražským občanským sdružením dogmatismus a nedostatek věcnosti, asi sleduje trochu jiné výstupy než my: podle našeho pozorování jsou to totiž teprve nezávislí odborníci a občanské iniciativy, které přicházejí s konkrétními odbornými argumenty a upozorňují na nesrovnalosti v jednotlivých projektech. A které také ve většině případů vůbec něco jako diskusi začnou. Je totiž dobré vědět, že drtivá většina připravovaných projektů v Praze se dostane na veřejnost až ve chvíli, kdy má od magistrátu potřebná razítka a tedy i v podstatě definitivní povolení (a jsou to většinou právě občanské iniciativy, které k nelibosti úřadů projekt vynesou na světlo). Tomu se pak ale pochopitelně nedá říkat diskuse, to už jsou spíše jednotlivé recenze hotové věci. Zvlášť když se magistrát a jeho experti při obhajobě konkrétních projektů většinou omezí jen na dva vágní pseudoargumenty: 1) Nechceme z Prahy muzeum. 2) Bourat se musí. Jestli se pak v této „debatě“ z řad odpůrců projektu ozve nějaký názor silnějším hlasem, není divu – je to totiž většinou hlas zoufalý, který ví, že i kdyby měl stokrát pravdu, moc už toho proti magistrátním razítkům a prázdnému argumentačnímu kolovrátku nezmůže.



A ejhle! Kvalitní nová architektura v Praze – palác Euro na Václavském náměstí, shodou okolností dílo arch. Petra Malinského z ateliéru DaM, ale už na ní bují rakovina reklamy. Tohle se podle Vás, pane primátore, Novomlýnské bráně nestane? Foto 11. 1. 2012

Když se tedy Bohuslav Svoboda podivuje nad tím, že okolo každého projektu je vždy nejdřív ticho a pak se teprve spustí mela, neměl by svůj údiv směřovat na občany a občanská sdružení, kteří dlouho po pořádné diskusi volají, ale na své podřízené. Veřejnost totiž prostě nemá možnost se o projednávaných projektech dozvědět včas, protože magistrát je docela úspěšně tají. Stavby, o kterých se bude jednat, nejsou na internetu, nejsou vydávány žádné tiskové zprávy, nejsou představovány vizualizace, není připravena podrobná argumentace.

Je také dobré vědět, že v jednotlivých debatách jde často o víc, než o bourané a připravované stavby. Většina novostaveb totiž způsobuje pozdvižení už jen tím, jakým způsobem vznikají: Jak je možné, že projekty v Revoluční a na Václavském náměstí magistrát schválil i přes důrazný nesouhlas odborníků z Národního památkového ústavu i z akademické sféry? Hraje v Revoluční ulici nějakou roli fakt, že spolutvůrcem projektu je šéf magistrátních památkových poradců a další poradci se na celé akci podíleli? Jak to že jsou magistrátní rozhodnutí v rozporu s nařízením o Pražské památkové rezervaci? Proč nebyly projekty zveřejněny ještě před schválením na magistrátu? Proč tyto projekty nevznikají na základě nějaké celkové vize města?
V tomto blogu není dost místa na podrobný přehled celé věci. Ale snad se ukázalo, že stačí udělat si trochu podrobnější vhled do problematiky a zkusit se na ní podívat i z jiné než magistrátní optiky – a záhy se vše zdá složitější, než jak se traduje v pražských mýtech. Nejde tu totiž nakonec ani tak o to, jestli máme zrovna pravdu my, památkoví aktivisté, nebo magistrát s developerem. Jde o to, aby vůbec existoval nějaký prostor, ve kterém se k té pravdě bude možné dostat a aby byly dané jasné mantinely, ve kterých se bude naše diskuse a rozhodování pohybovat.

Obojí v Praze chybí, takže se potenciální debata strhává v řadu střetů, v nichž ti, kteří upozorňují na problémy, jsou za ty zlé. Památková péče se v tom neliší od dalších oblastí fungování Prahy – od životního prostředí, dopravy, fungování státní správy, které také zoufale potřebují očistu od klientelismu a koncepčnější a otevřenější přístup k občanům, občanským sdružením i problémům samotným. Stejně jako v uvedených oblastech, i v památkové péči a urbanismu přitom jde o hodně – o to, v jakém městě budeme žít: jak bude krásné, zda bude držet pohromadě, zda bude příjemné pro své obyvatele… Pár demolic a novostaveb to asi ani na jednu stranu nepřeváží. Absence nebo přítomnost důkladné diskuse, promyšlených koncepcí a pravidel, to už zmůže hodně.

Text napsal Jakub Bachtík, student oboru dějiny umění, člen domácí rady Klubu Za starou Prahu, jeho další blogy najdete zde.
Fotografie a jejich komentář Kateřina Bečková