V tomto blogu reaguji souhrnně na dva texty pražského primátora doktora Bohuslava Svobody, a to Praha zakonzervovaná? a Diskuse nad starým a novým.

Ten druhý z nich je ovšem odpovědí na reakci studenta Jakuba Bachtíka na první z jmenovaných primátorových textů. Jakub Bachtík pak reaguje na primátorovu reakci na svoji reakci slovy: Může pouhý studentík z Filozofické fakulty rozčílit primátora tak, že dotyčný sedne a napíše dlouhý polemický článek? Zdá se, že může: stačí, když se pustí do kritiky poměrů v pražské památkové péči. Téma památek a nového stavění v Praze je, zdá se, citlivé pole, ve kterém se dá leckomu šlápnout na kuří oko. Čím jsem na něj šlápnul já? Celý text čtěte ZDE.

Protože nechci psát reakci na reakci na reakci, což by nepochybně vyznělo přespříliš „reakčně“ :-), pokusím se naopak „akčně“ vysvětlit několik staromilských názorových východisek, což mi jako nejvyšší pražské designované staromilce přísluší.

Vážený pane primátore, laskaví čtenáři i nesmiřitelní diskutéři, pomněte!

Praha „nezakonzervovaná“ je Praha zničená

Jako argument proti „agresivním staromilcům“, kteří brání „přirozenému stavebnímu vývoji města“, je často zdůrazňováno, že se bouralo a stavělo vždycky, a kdybychom památkovou péči zavedli už ve starověku, žili bychom stále v chýších (argument má i oblíbenou variantu gotickou: kdyby byl Petr Parléř spoután výškovými regulativy pražského panoramatu, nevznikla by svatovítská katedrála; a variantu barokní: kdyby památková péče vznikla v gotice, přišli bychom o slavné období českého baroka…).

Problém této argumentace tkví v tom, že opomíjí zákonitosti civilizačního a kulturního vývoje, když se například člověk už jednou naučí nevyhazovat odpadky z okna na ulici, jak byl po celý středověk zvyklý, musel by značně kulturně klesnout, aby se k původnímu zvyku vrátil, podobné je to s mnoha ekologickými, hygienickými a dalšími kulturními návyky, které si během historie osvojil, mezi něž dnes patří i ochrana historických budov a jejich souborů.

Stejně jako se k hygienickým zvykům člověk dostal přes choleru a jiné infekční pohromy, k ekologii přes různé živelné katastrofy a ohrožení, k památkovému uvědomění člověka přivedly až rozsáhlé demolice a asanace typické v evropském prostředí pro druhou polovinu 19. století.



Průraz pražským židovským městem pro Asanační, později Pařížskou třídu, pohled od Staroměstského náměstí k Letné. Kolem roku 1902.


V Praze na přelomu 19. a 20. století, v režii tehdejšího pražského magistrátu, zmizelo nejen velmi zanedbané židovské ghetto (cca 260 domů), ale též na tři sta dvacet (!) domů Starého Města. Další desítky domů mimo asanační obvod byly ve stejné době zbořeny v rámci činnosti stavebních podnikatelů ve prospěch nové činžovní výstavby. Bourané domy Starého města nebyly žádnými barabiznami, ale měšťanskými domy stejného charakteru, jako ty, které se zachovaly dosud např. v ulicích Celetné, Karlově, Jilské či Husově.



Pohled z Klementina na Mariánské náměstí. Vlevo se právě bourá renesanční Platnéřská ulice, vpravo už je zbouráno a právě se staví budoucí Nová radnice. Možná v místech, kde máte, pane primátore, dnes svoji kancelář, stával románský dům, z jehož stěn byly před demolicí sejmuty tři fresky – postavy dvou králů a královny v životní velikosti – dnes k vidění v expozici Muzea hlavního města Prahy. Foto 1908.

Netvrdím, že nová zástavba Prahy (Pařížská, Kaprova, Dlouhá apod.), která tehdy vznikla, je nehodnotná, nebo že dnešní Praze dělá ostudu. Ne, to určitě ne, ale to vědomí, že unikátní středověkou zástavbu naši předkové lehkomyslně obětovali převážně banální činžovní výstavbě v tehdy módním stylu historismu, se úplně zapomenout nedá. Znal jste tuhle historii, pane primátore?

Proto se tehdy zrodil památkový aktivismus, vznikl např. Klub Za starou Prahu, proto se později z památkového aktivismu vyvinula státní památková péče, a proto státní památková péče vygenerovala pravidla ochrany památkových rezervací a zón. Proto vládní vyhláška o Pražské památkové rezervaci (č. 66/1971 Sb.) požaduje (v § 3a) zachování hmotné podstaty objektů, které vykazují alespoň částečnou hodnotu, a proto je pro mne těžko přijatelný výrok z Vašeho blogu: Řekl jsem, že slovo demolice v celkovém pohledu na zachování a rozvoj města není pro mě tabu.

Jedna demolice, druhá demolice, třetí, čtvrtá, pátá a už to jede…, pod hesly modernizace, ozdravění a přirozeného vývoje města.

Památková ochrana je společenská dohoda, nikoliv přírodní zákon

Jak jistě víte, pane primátore i vážení p.t. čtenáři, přírodní zákon je neměnný, platí, ať chcete, nebo nechcete. Naproti tomu společenská dohoda se může změnit nebo dokonce zrušit, zanikne-li vůle ji dodržovat a její smysl pro společnost se vyprázdní.

Pokud se Vám současná památková legislativa zdá svazující, požadavky památkářů Národního památkového ústavu přísné nebo neoprávněné a památkoví aktivisté agresivní, možná je společnost skutečně nazrálá k tomu, aby ze svých památkářských ideálů zrozených ve dvacátém století slevila. Nejdříve je ovšem nutné tyto ústupky a změny legislativně zakotvit, platnou památkovou ochranu redukovat. Tedy se o to, pane primátore, a s Vámi i všichni ti, kterým se zdá, že historické budovy zabírají neoprávněně příliš mnoho místa, na kterém by se dalo lukrativně stavět, čestně pokuste.

Současná praxe, kdy něco sice platí, ale dělá se, že to platit nemusí nebo se to dá vyložit tak i onak; zkrátka praxe, v níž je odbor magistrátních památkářů pana Kněžínka mistr nad mistry, je nefér. Dokud budete naslouchat jen hlasům z tohoto okruhu, nepochopíte to.



Přes asanační demolice se ze staré Prahy zachovalo docela dost. Například tato partie Starého Města jihozápadně od Staroměstského náměstí v pohledu z Jilské ulice. Ale stačila by jen chvíle památkářské nedůslednosti a nepoznáte ji. Foto Josef Kovář, 1908, Klub Za starou Prahu. O památkářských nedůslednostech viz Věstník Za starou Prahu, Bilance 1991-2005.

Takže chcete-li více bourat a přestavovat, musíte změnit současnou „anti-asanační“ památkovou legislativu. Budeme se tomu sice bránit zuby nehty, ale když vyhrajete, já sama si půjdu domy před demolicí vyfotit a jinak ani nepípnu.

Mimochodem, konstatoval jste, pane primátore, že máte informace, že se o mnoha projednávaných projektech v Klubu Za starou Prahu dozvídáme téměř okamžitě, protože někteří naši členové pracují v Národním památkovém ústavu nebo zde máme ochotné sympatizanty. No ano, samozřejmě! Na tom není snad nic pohoršlivého, náklonnost je oboustranná, proč byste mezi nás chtěl stavět dělicí zeď, vždyť máme tytéž ideály a shodné cíle. Zamýšlená proměna budov ve veřejném a dokonce státem památkově chráněném prostoru by v okamžiku, kdy bylo zahájeno úřední řízení o této změně, přece neměla být pro veřejnost tajemstvím.

Staré versus nové či architekt versus památkář – to nejsou protiklady, ale harmonické součásti jednoho celku

Ve svém blogu, pane primátore, říkáte: Mezi starým a novým existuje přirozené napětí, bylo tomu tak vždy. Architekt a památkář jsou odlišné profese a nemají proto vždy totožnou optiku pohledu. Probíhá mezi nimi neustálá názorová výměna. Myslím, že rozpor mezi starým a novým vidíte mnohem fatálněji, než jakým skutečně je. Je mi trochu trapné parafrázovat známou tezi, ale architektura je především kvalitní a nekvalitní a teprve potom nová a stará. Přiznávám, že ta historická má při posuzování k dobru navíc bonus svého stáří, urbanistického kontextu a sentimentu obyvatel, kteří jsou na ni zvyklí. Soudobá architektura to má o mnoho těžší, je vnímána jako cizinec, vetřelec, proto tak často hned neuspěje.



Tančící dům uspěl, vstoupil do fronty zástavby nábřeží zcela suverénně a přesto harmonicky. Je-li mezi ním a jeho sousedy nějaké napětí, pak je takové „příjemně šimravé“, ale nikoliv dráždivé či znervózňující. To je ovšem naopak atribut projektu Novomlýnská brána, jehož charakteristika metaforou „autistický dům“ mi připadá velmi trefná.

Domnívám se, že soudobá architektura, když vstupuje do historického prostředí, by neměla své okolí záměrně atakovat, provokovat nebo zastiňovat, a ta kvalitní to také nedělá. Ostatně staré a nové jsou pojmy v čase velmi relativní a jejich vzájemná harmonie může být bez problémů založena i na kontrastech.

Nedávno jsem přirovnala vzájemný vztah architektů a památkářů k principu jin a jang. Obě profese si nejsou tak vzdálené, jak se z praktického výkonu obou povolání může zdát, architekti jsou jang (mužský tvořivý princip), památkáři jsou jin (ženský ochranitelský princip), tvoří či chrání stejný typ předmětu, lidského výtvoru – architekturu v různých formách a podobách; někdy si dokážou úspěšně role prohodit nebo ve své činnosti dokonce obě profese prolnout.

Stejně tak se budovy nové časem změní v budovy staré a pak už nebude důležité, zda stavby z Vaší doby, pane primátore, vstoupily do města odvážně či novátorsky, ale jen to, zda je jejich kvalita adekvátní ztrátám, které stály u jejich zrodu. Vaši primátorští předchůdci z doby pražské asanace se do historie města nezapsali citlivě, i když byli přesvědčeni, že dělají to nejlepší. Kéž byste se vyvaroval podobných omylů.