Už se mi dlouho nestalo, aby mě potkala dopravní hlídka, natož aby mě zastavila. Sem tam ji míjím, ale většinou jde o policii, která s dopravou nemá nic společného, kromě toho, že je sama součástí silničního honu za časem. Taková policie je pak ráda, když ze strachu zpomalíte a pustíte je před sebou. Tedy pokud nemáte automobil se silnějším motorem, který jí pro jistotu ujede.

Od zavedení bodového systému mám takový dojem, že je policie na silnicích čím dál méně. Jako kdyby předpokládala, že ten systém za ni vyřeší nevyzpytatelné dopravní situace. A my řidiči si to asi uvědomujeme a podle toho se chováme. Mám z toho smíšené pocity.

Co vlastně vyvolává větší strach na silnici? To, když člověk často potkává policii a hrozí mu body a pokuty, nebo to, že ji nepotkává a hrozí nebezpečná svévolnost účastníků silničního provozu? Vyberte si, já opravdu nevím. Vlastně vím, hlídka mi dá body a já jí peníze jako pokutu. Naproti tomu my řidiči si můžeme navzájem brát při nejlepším kus plechu a zdraví. Při nejhorším… nechci to ani myslet!

Teď se situace asi pomalu mění k lepšímu. Nebo jde jen o nějakého jednorázového Kryštůfka? Uvidíme v nejbližších týdnech. Ale povím vám, proč se mi zdá, že se to mění. Jel jsem v pondělí do Jihlavy. Chcete znát datum? 12. 5. A cestou jsem minul v nějakém úseku dopravní policii v akci. Byla to příjemná vzácnost. Nic se mi nestalo, nikoho ani čas jsem nehonil. A technický stav škodovky, která mě někam pořád vozí, je snad také v pořádku. Doklady jsem u sebe měl. Já bez nich pomalu nejdu ani do své zahrady.

Znovu jsem jel do Jihlavy ve čtvrtek, 15. 5. Správně tušíte, co chci zas říct, přesto to řeknu. Potkal jsem dopravní policii v akci na jiném úseku. Vzácná příjemnost. Prožil jsem jen malé napětí, jinak nic. Asi přestanu jezdit tudy. Jenže zřejmě nejde jen o Jihlavu ani o Vysočinu. Tentýž den jsem odjel na jižní Moravu do blíže neuvedeného města, kde byly se školou děti z okolí mého působiště – Horní Vilémovice.

Když jsem vstoupil do města, na nebi vládly hvězdy a na zemi noční typy. Ty jsem žádal o informace, které mě vedly postupně k cíli. Ale předtím mi někdo z nich dal zvláštní typ. Na můj dotaz, kde najdu dětský domov, mi odpověděl: „Musíte zpátky, na křižovatce doprava, a po 300 metrech na pravé straně, tam to je.“ Ta informace byla tak jasná, že jsem se těšil, že za 2 – 3 minuty už budu na místě. Jenže na onom místě byl jiný dům zvaný lásky. To ten pán snad nemyslel vážně, že by v tom domu lásky byly i děti! Jel jsem zpátky směrem do centra.

Po další jasné a tentokrát i pravdivé informaci, jsem se dostal do těsné blízkosti domu dětí a mládeže. Cíl byl ode mě jen sto metrů. Navíc jsem potkal dvě učitelky, které mi šly naproti, aby mě k němu dovedly. Přesto se odehrálo ještě několik zajímavých chvil. Mluvila se mnou policie, a nejednou.

Učitelky mi řekly, že jsem o kousek minul ulici vedoucí k cíli. Podle jejich rady jsem otočil auto a jel pomalu za nimi. Najednou se u mě zastavilo protijedoucí auto. A hle, hlídka republikové policie. Raduji se, že i v noci člověk potkává policii. „Kam jedete, pane?“ „V podstatě nikam, jen k domovu dětí a mládeže hned za rohem.“ „Ale tudy nemůžete, je to jednosměrná ulice, musíte to objet.“ Zas jsem otočil auto a přemýšlel, že do té ulice couvnu. Než jsem svůj záměr uskutečnil, zastavilo se u mě další auto a zase hlídka, pro změnu městské policie. Opakovala mi, co už vím, že se do té ulice dostanu z opačné strany.

Poděkoval jsem za informace, s učitelkami jsme absolvovali malou okružní jízdu a nasmáli se tomu, jak člověk překoná dlouhé tratě a nepotká jedinou hlídku a najednou potká dvě na jediném místě a v takové ne zrovna nejvhodnější chvíli. A říkali jsme si také, jestli nechybí alespoň jedna z nich jinde.

Dnes to dobře dopadlo, ovšem neblíží se časy, kdy konečně dostanu nějaké trestné body? Ne že bych o ně stál, ale mohl bych si přestat myslet jako mnozí jiní lidé, že policie - zejména dopravní - je nezvěstná a nečinná!