Vláda Andreje Babiše podpořila stanovení klimatických cílů pro EU. Díky jednomyslné podpoře vlád zemí EU a podpoře Evropského parlamentu tak máme již rok Klimatický zákon, který určuje cíl pro rok 2030 a 2050. Jsem moc rád, že na tyto cílen odkazuje i Programové prohlášení, které dokonce slibuje k jejich naplnění vznik nové Klimatické politiky ČR.
Do dnešní krizové situace s cenou a bezpečností dodávek fosilních paliv jsme se dostali kombinací dvou chyb. Za prvé, zásadním podceněním rizika, které mohou Rusko, ale i jiní nestabilní dodavatelé, představovat. Dostat se nyní ze situace, kdy nebude bezpečnost dodávek záviset na diktátorech či nepredikovatelných rozhodnutích, bude trvat delší čas a bude to stát hodně peněz.
Nedávno jsem četl vyjádření jednoho finančního analytika, v němž stálo, že "ceny bytů nemají kam klesat". Na jiné diskusi jsem opět z úst bankéře slyšel, že "na bytu nelze prodělat", jednak jsme totiž skvělá země, kam se hrnou tisíce lidí a chtějí zde bydlet, a hlavně, developeři i stavaři z něčeho žít musí, a tak vládne drahota.
Ruskou agresí, ale i dalšími faktory vyhnané ceny energií, ohrožují životní úroveň, a zároveň i ekonomiku nejen naší země. Otázka, co s tím má stát dělat, tedy komu jak pomoci snížit často drtivé dopady vysokých cen energií, je na místě. Tuto nelehkou otázku lze rozdělit na tři části. Pokud začneme od té nejpraktičtější, tak první otázka zní "komu, kolik a za kolik“. Logicky pak následuje otázka „kde na to vzít peníze“. A před finálním rozhodnutím není od věci se zeptat, „zda to dává smysl“.
Složitá a bohužel dlouho trvající diskuse o ukončení nákupu ropy z Ruska osvětlila řadě občanů překvapivá fakta: role státu při zajištění dodávek (třeba) ropných produktů je dnes velmi malá, státy obvykle ropu nekupují, převáží se přes soukromou infrastrukturu do soukromých či polostátních, ale v konkurenčním prostředí působících firem, které je uplatňují na trhu.