Karel Janeček zde publikoval článek, kterým se řadí do zástupu těch, kteří volají po skončení omezujících protiepidemických opatření. To nepřekvapuje – autor je členem platformy „Zdravé fórum“, která ještě nedávno měla na svých stránkách uvedeno motto „Jsme pro okamžité otevření škol a celé země i s rizikem, protože riziko k životu zkrátka patří. Nemůžeme do nekonečna sedět zavření a čekat na zázrak.” Jejími členy jsou také další známí odpůrci protiepidemických opatření - několik umělců a právníků, ale dokonce i řada známých lékařů (např. doktoři Balík, Beran, Zelená, Adámková, Pollert, Hnízdil, Pirk), ba i několik vědců.

Karel Janeček se snaží argumentovat racionálně a dovozuje, že ta vládní opatření způsobují ve skutečnosti více škod a přinášejí více obětí na životech a zdraví než samotná choroba covid-19.

K tomu si dovolím několik poznámek:

Chráníme životy za každou cenu?
Nikdo nepopírá, že ta protiepidemická opatření přinášejí těžké ekonomické ztráty, ale mají také vážné zdravotní (hlavně psychické) a celospolečenské (přerušení školní docházky) důsledky.
V situaci závažné epidemie musí samozřejmě vláda rozhodnout, jak optimalizovat přijímaná opatření s ohledem na jak zdravotnické, tak ekonomické a celospolečenské dopady. Téměř každoročně se setkáváme s epidemií sezónní chřipky, při které se nakazí několik stovek tisíc až několik málo milionů občanů, z nichž několik stovek zemře. Nepřijímají se buď žádná, nebo jen mírná protiepidemická opatření (zákazy návštěv v nemocnicích, krátkodobé přerušení výuky v některých školách). Rozhodně to tedy není tak, že „západní společnost není připravena se smířit se smrtí a bráníme se jí téměř za každou cenu.”, jak říká Janeček.
Ani Karel Janeček by ale možná neprotestoval, kdyby se drastická protiepidemická opatření uplatnila u epidemie s průměrnou populační 10% smrtností, nebo dokonce třeba jen 1% smrtností, ale specificky u dětí.

Zahlcení nemocnic
Ta nynější choroba má ale průměrnou smrtnost 1-2% (tedy více než desetinásobnou ve srovnání s chřipkou) - s tím, že z 90% přitom umírají lidé staří (průměr kolem 80 let). V takové situaci je skutečně sporné, jak až daleko mají jít ta protiepidemická opatření, a co je už „excesivní a tudíž kontraproduktivní”.
Myslím, že Janečkův názor by u politiků a asi i veřejnosti zvítězil, kdyby nebylo jedné komplikace – že totiž ti staří (a většinou i různě chronicky nemocní) se dostanou do stavu vyžadujícího hospitalizaci a pobyt na jednotkách intenzivní péče, kde jich část zemře (ale většina se zachrání). Je nepochybné, že bez těch protiepidemických omezujících opatření by počet těch hospitalizací několikanásobně převyšoval nemocniční kapacity (především těch specializovaných jednotek intenzivní péče), a že v této situaci by tam pak nebylo místo ani pro necovidové pacienty. To by bylo možno řešit asi jediným způsobem – covidové pacienty prostě do nemocnic nepřijímat a nechat je umírat doma (bez nemocniční péče by jich ovšem zemřelo podstatně víc).
Karel Janeček si tento problém sice zřejmě uvědomuje (jeden z jeho podtitulků zní „Argument zahlcení nemocnic”), ale ve skutečnosti žádné řešení nenabízí. Mluví sice o “personálním nedostatku” v nemocnicích, ale je nutno si uvědomit, že náš zdravotnický systém má ve skutečnosti kapacity relativně vysoké. Dobře si ještě pamatujeme, jak se naše pravicové vlády snažily z ekonomických důvodů nemocniční kapacity snižovat, protože se v běžné neepidemické situaci zdály naddimenzované. Karel Janeček také říká: „Kdybychom několik procent těchto zdrojů dali na podporu dlouhodobě podfinancovaného zdravotnictví, na zvýšení kapacit nemocnic a platu zdravotním sestrám, či na prevenci například kardiovaskulárních chorob a jiných, zachráníme také více života, než ubere samotný Covid!“
To je ovšem rada z kategorie těch tzv. „hraběcích“- tahle opatření by dozajista pomohla dlouhodobě, ale rozhodně nemohou řešit tu nynější akutní krizi. Vyškolit více lékařů a sester trvá mnoho let (a nezapomeňme, že pro neepidemické situace je naše zdravotnictví dimenzováno (až na ty nízké platy sester) celkem přiměřeně).
Pokud jde o falešné teorie o selektivní ochraně rizikových skupin a „řešení“ problému zahlcení nemocnic, vřele doporučuji článek Josefa Boušky “Ani Švédsko, ani Landa. Cesta z restrikcí existuje, ne však pro nás”.

Strach
Janeček (a mnozí jemu podobní) také píše, že v téhle situaci je nebezpečný především strach. Jenže ono je to naopak – právě přiměřený strach z nebezpečí motivuje k účinné obraně proti nebezpečí, kdežto falešná bagatelizace nebezpečí škodí. Vždyť proč asi často ukazujeme tragické důsledky dopravních nehod? Neměli bychom podle Janečka také zde lidi uklidňovat a říkat, že na silnici žádné nebezpečí nehrozí?

Diktatura vědy?
Janeček varuje: „Teď nám hrozí diktatura ve jménu vědy, diktatura ve jménu ochrany zdraví.“ To je naprostý nesmysl. O tom, jaká opatření budou i v budoucnu přijímána, přece nerozhodují vědci, ale politici, tedy lidé, které si občané zvolili. Pokud většina ve volbách rozhodne, že napříště vláda nemá poslouchat epidemiology, ale všemožné bojovníky za absolutní svobodu ignorující utrpení zranitelnějších bližních, pak tomu tak bude. U nás takovouto politickou sílu bohužel vidím a obávám se, že v příštích volbách uspěje.
Já pořád ještě neztrácím naději, že v příští pandemii se budeme schopni zachovat podobně racionálně jako loni asijské země, které měly na paměti předchozí epidemii SARS.
A také doufám, že pozitivním plodem dnešní tragédie bude vývoj účinných léků na různé respirační choroby - myslím, že už jsou za dveřmi...