Aby nedošlo k hrubému nedorozumění, a to nebezpečí je velké, hned na začátek je třeba zdůraznit některé okolnosti.
Jako člověku, který o sobě někdy mluví jako o zastydlém obrozenci, a zároveň sinologovi, mi vždycky přišlo nekonečně absurdní, že mezi největší příznivce česko-čínské družby patří naši holohlaví „vlastenci“. Vrcholným představením této surrealistické frašky bylo, když s českými vlajkami vítali čínského diktátora Si Ťin-pchinga. Vyhraněně proruské smýšlení našich „vlastenců“ je notoricky známo, a byť je stejně paradoxní, nikoho na rozdíl od jejich čínského románku, zavánějícího pro ně trapného flirtováním s digitálním leninismem, nezarazí.
Po 1. světové válce přišel polský náčelník státu Józef Piłsudski s myšlenkou konfederace států „třetí Evropy“, z nichž většina vznikla na troskách habsburské říše.
Válka na Ukrajině obnažila některé skutečnosti, které by jinak v oparu postmoderní každodennosti a za mlhou matoucího výraziva zůstaly pro většinu pozorovatelů skryty.
Milí spoluobčané, chcete-li se zařadit po bok vyhlášených proruských a pročínských aktivistů a výkvětu obdivovatelů diktatur, rozhodně se nezapomeňte podepsat pod výzvu iniciativy Mír a spravedlnost.