Když jednou dostanete takovou zprávu a následuje pak reálný skutek, už to nikdy neberete na lehkou váhu. Téma sebevraždy v gympláckém věku začíná bohužel rezonovat. Když ne jako čin, tak rozhodně jako předmět k úvahám, případně jako pokus jiného teenagera v okolí. Pokud si přitom ťukáte na čelo a máte pocit, že ti mladí dnes nevědí coby, je to sice hezké, ale my už jsme si zvykli to řešit. Naposledy včera.


Začínáme být v týmu poměrně efektivní. Rozdělujeme si role, šetříme síly, radíme se s odborníky. Děláme i tak tolik psychologické práce (vedle té vzdělávací), že by nás to v životě nenapadlo. Jako ventil používáme občas černý humor, nejen my, ale i studenti.
Jedete si takhle do školy a do toho varovná zpráva od spolužáků (na hodinkách levé ruky, řídíte, ještě že máme ta elektronická média…), že ten a ten nemá dneska svůj den a včera říkal něco o tom, že to půjde skoncovat. Ano, můžete nad tím mávnout rukou a konstatovat, že z toho pravděpodobně nic nebude. A opravdu, většinou je to jen hraní o pozornost, jenže…
Je to ani ne dva měsíce, co jsme takhle seděli ve sborovně a do toho přišel dopis na rozloučenou. Na celou školu. 8:45. Všichni vyjevení. Voláte rodičům, voláte policii, zjišťujete informace od studentů. Pak už jen hackujete google účet, abyste zjistili polohu (tedy zadáte to konkrétnímu druhákovi - ano, brute force na heslo, myslím to vážně, dělej), do toho ale dorazí další zprávy a též obrázky a on vám hlásí, že ten mobil je v režimu letadlo...
Policie po vás chce, abyste celý dopis (elektronickou zprávu) diktovali po telefonu. (Prosím vás, nemůžeme vám to poslat? Je to fakt dlouhý! Ne…)
Sedám do auta a jedeme s kolegou na místo, které vytipovali spolužáci. Před měsícem tam dotyčného kamarádka skočila pod vlak (úspěšně). Další detaily nejsou třeba. Skákání pod vlak se nekonalo, ale skákání ano. Pokus se nepovedl. Záchrana ano. Fyzický dopad žádný, psychický ohromný. A vy musíte ošetřit celou školu, zhroucenou třídou počínaje a rodiči konče, a tím dnem to rozhodně nekončí.
Koumáte nad tím, co je příčinou a proč se tohle děje, jestli je to vážně fenomén dnešní doby, že je ta mládež tak „křehká”. A víte, že nechcete jen kritizovat a víte, že celá generace čelí takovému překotnému vývoji, takovému rozpadu tradičních hodnot a takové nejistotě ohledně vlastní budoucnosti - paradoxně uprostřed blahobytu a vší té přemrštěné péče, že z toho nic dobrého nekouká.
Přemýšlíte, co s tím můžete dělat a odpovídáte si, že už přece děláte.
Zadáváte jim práci, která dává smysl. Jednáte s nimi s respektem. Jste laskaví, ale přísní. Neustoupíte, když to na vás zkouší a nedáte jim voraz, když jsou líní. Také si z nich děláte legraci.
Učitelé na prvního apríla (chat Omluvenky): „Kámo, dneska to nějak nedávám, asi nějaká rýmička, nedorazím.”
„Bráško, doslova čtyři zácpy, budu mít zpoždění, několik hodin to hodí.”
„@everyone takhle po ránu, já ještě uvidím, jestli dnes dorazím, moc se necítím, asi nějaký kašlíček, nebo co, jo a omlouvám se tedy jako nejspíš…”
Chodí k nám do školy rádi (alespoň to tvrdí), možná i proto toho víme o jejich soukromých problémech opravdu hodně. Občas nám to pomáhá zapomenout na vlastní starosti. Třeba že se rozvádíme, nebo že máme úmrtí v rodině. Že nás zlobí vlastní děti doma, nebo se nám rozbilo auto ve chvíli, kdy jsme to vážně nepotřebovali. Také, že máme vlastní úrazy a fyzická zranění - a protože nám už není dvacet, hojí se nám to fakt dlouho. Občas se nám chce brečet i smát se zároveň.
Honíme studenty nejen do práce, ale též po školní zahradě. A když se jim nechce běhat, musejí aspoň trhat plevel. Nic lepšího jsme nevymysleli. (Jo a tomu skokanovi jsme započítali po dohodě s ním plavání v té řece. Chyběl nám totiž při výcviku v bazénu.)