Zatímco české ekologické organizace pod vedením místních odborníků na environmentální komunikaci tvrdošíjně odmítají strašit lidi apokalyptickými scénáři, a česká média v apokalyptické scénáře pro jistotu ani nevěří, natož aby o nich mluvila, Organizace spojených národů čím dál tím víc přitvrzuje a ve svém burcování konečně začala skloňovat i „zánik celého druhu“ a také to, že si za svůj zánik samy vlády platí bohatými dotacemi fosilních paliv.

Ve videu OSN, které si zjevně klade za cíl co nejvíce zaujmout a vyburcovat k akci, k představitelům vlád zemí tvořících Spojené národy promlouvá dinosaurus, který do mikrofonu hřímá:

„Poslouchejte, lidičky, směřujete ke klimatické katastrofě. A přesto vlády každoročně vynakládají stovky miliard z veřejných prostředků na dotace fosilního průmyslu. To je jako kdybychom my dodávali stovky miliard ročně na dotace obřích meteoritů. Přesně tohle teď děláte. Na celém světě žije tolik lidí v chudobě. Nemyslíte, že dává větší smysl pomoct jim, než, já nevím, zaplatit si zánik celého druhu? Právě teď ale máte obrovskou příležitost. Zotavujete se z pandemie a obnovujete svoje ekonomiky. Můj odvážný nápad tedy zní, rozhodněte se nevyhynout. Zachraňte svůj druh dřív, než bude pozdě. Je čas, abyste se vy lidé přestali vymlouvat, a začali dělat změny!“

Celé video navíc provází hashtag #DontChooseExtinction

Zatímco čeští aktivisté a aktivistky se v uplynulých týdnech na sociálních sítích zaobírali údajnou neobratností a trapností blokád silnic v režii českých Extinction Rebellion, a mrhali tak drahocenným časem, který nám ještě zbývá, Organizace spojených národů pomalu začíná experimentovat s prováděním podobně zoufalých gest, která si již diskursivně nezadají s tím, jak o klimatické katastrofě hovoří Rebelové proti vyhynutí. Oč přesvědčivější by měl být pravěký plaz za mikrofonem než byla školačka Greta Thunberg, která mluvila o tom samém, ale politici se jí jen vysmáli? Slovem „zoufalý“ zde přitom nemám v úmyslu vyjadřovat výsměch těmto aktivitám, ať už v podání OSN nebo Extinction Rebellion, ale spíše poukazovat na to, že jsme se jako lidstvo skutečně octli v zoufalé situaci a většina z nás to stále odmítá akceptovat a jednat podle toho. Vlastně je spíš škoda, že OSN s alarmismem nezačala mnohem dříve, když ještě na nápravu zbýval nějaký čas.

K jistým změnám ve vztahu mezinárodní společnosti k blížící se klimatické katastrofě přesto dochází, byť bohužel u každého jsou tyto změny jinak rychlé.

Relativně nedávno vydal Alexandr Vondra editovanou monografii s názvem „Musí být ekologie alarmistická?“ V sérii jednoduchých povrchních textů o ekologii a ochraně klimatu, na kterých se podílelo celkem 13 autorů mužského pohlaví a pravicového zaměření, Vondra české pravici navrhuje, aby ochranu přírody začala chápat jako výsostně konzervativní téma, které by si neměla nechat uzmout „alarmistickými ekologisty“ a sama by se mu měla věnovat, protože je po tom prý společenská poptávka. Přírodu lze přeci chránit racionálně, bez zbytečného omezování svobody nebo trhu, a hlavně bez alarmismu. Apeluje také na to, že máme planetu předat našim potomkům v stejném, nebo ideálně lepším stavu, než v jakém jsme jí sami dostali.

Snad nic víc nesvědčí o dvojrychlostním vývoji ve vztahu k ochraně klimatu, než právě posun české pravice k přiznání problému (ale současnému nepochopení, že na to, abychom planetu předali potomkům v použitelném stavu už je bohužel dost pozdě) a souběžné vyostření komunikační strategie OSN směrem k „alarmismu“. Škoda, že OSN nebyla alarmistická už před 30 lety. Možná by byla ODS do světa zářivého kapitalismu a globálního trhu vstupovala už v 90. letech s vědomím, že nás kromě dálnic, zlatých cihel a Mercedesů čeká také obrovská globální ekologická výzva. Tento čas bohužel ODS promrhala a navíc ještě uměle protahovala svým klimaskeptickým tažením, podobně jako jej dlouho mrhala OSN slepou vírou v racio politiků (které přitom k skutečné akci nepřinutila žádný z mezinárodních dohod, protože nekonvenovaly potřebám trhů a ekonomického růstu), a podobně, jako jej nyní mrhá část klimatického hnutí žabomyšími válkami za jediný pravověrný způsob klimatického aktivismu, ve kterém se klimatická katastrofa pořád jeví být přijatelnější než na pět minut zablokovaná silnice.

A čas mezitím stále rychleji ubíhá, a jiný než alarmistický způsob, jak na problém upozornit a vyburcovat k jeho okamžitému řešení, už skutečně nezbývá. Dokud si lidé niterně neprožijí reálnost a blízkost vymření svého druhu, k žádné pořádné změně přitom nikdy nedojde. Nebo vlastně dojde. Jednoduše vymřeme. Alespoň větší část z nás.