Taky jste si všimli zvláštního a téměř zákonitého paradoxu, že ty nejvíce rovnostářské společnosti bývají současně i ty nejsilněji se vymezující vůči cizímu a odlišnému (abychom nepoužili to škaredé slůvko na „x“) a nejen z prohlášení radikální pravice, ale i zpoza nevinně rovnostářských demokratických ideálů velice nápadně vykukují pocity etnické výlučnosti a nadřazenosti (či spíš jejich iluze)? Zcela jistě vás neklamou smysly a ani se nejedná o nějakou zvláštní nahodilost, která se časem napraví, ale přímo o zákonitost a když si jen za proklamovanou „rovnost“ dosadíte její skutečný smysl, kterým je stejnost, stačí si už jen otevřít jednu z útlých esejů ústředního teoretika etno-nacionalismu a autoritarismu (abychom se vyhnuli nelichotivému pojmenování „Hitlerův filosof“) Carla Schmitta, a ten vám rychle a bez okolků vše narovinu vytmaví...