Na švédské reakci na koronavirus nejsou nejzajímavější zdravotnické otázky, ale to, co vypovídá o švédské společnosti a politice obecně. A sebedestruktivitě, do které se dovede masová společnost sama dohnat.
Jelikož předseda vlády minulý týden opět zaštěkal na jednoho poslance a vzhledem k blížícím se parlamentním volbám se to v průběhu následujícího roku, co ještě bude premiérem, bude opakovat, bylo by dobré připomenout si důvody toho emocionálního náboje (netýkající se politických, ekonomických či právních důvodů), kterými jsou nabité obranně-útoční reakce téměř všech premiérů slovenského původu (toto je předělaná a mírně aktualizovaná verze textu, který tu už na Aktuálně před pár lety vyšel, ale neměl jsem tady ještě blog a chtěl jsem si jej tak navíc vložit i do něj). I když psychologie dnes zasahuje snad do všech oblastí (a místo věcných argumentů až příliš lehce sklouzává k nelegitimnímu argumentum ad hominem, ve kterém funguje jako zbraň) a kdyby to mělo být na ní, tak by řídila politiku, hospodářství, právo a asi i všechno humanitní vědění, v tomto případě je to spíš antropologie, která lépe vysvětluje to, co vypadá spadat do psychologické (snad ne už psychiatrické) sféry.