Proč pan premiér štěká na lidi
Jelikož předseda vlády minulý týden opět zaštěkal na jednoho poslance a vzhledem k blížícím se parlamentním volbám se to v průběhu následujícího roku, co ještě bude premiérem, bude opakovat, bylo by dobré připomenout si důvody toho emocionálního náboje (netýkající se politických, ekonomických či právních důvodů), kterými jsou nabité obranně-útoční reakce téměř všech premiérů slovenského původu (toto je předělaná a mírně aktualizovaná verze textu, který tu už na Aktuálně před pár lety vyšel, ale neměl jsem tady ještě blog a chtěl jsem si jej tak navíc vložit i do něj). I když psychologie dnes zasahuje snad do všech oblastí (a místo věcných argumentů až příliš lehce sklouzává k nelegitimnímu argumentum ad hominem, ve kterém funguje jako zbraň) a kdyby to mělo být na ní, tak by řídila politiku, hospodářství, právo a asi i všechno humanitní vědění, v tomto případě je to spíš antropologie, která lépe vysvětluje to, co vypadá spadat do psychologické (snad ne už psychiatrické) sféry.
Důvody toho, proč Andrej Babiš i při menším zaševelení větříku vzbudí zuřivým štěkotem celou vesnici, zatímco předešlý premiér si bez nejmenšího zavrčení nechá jedním obstarožním bernardynem skákat i po hlavě, nespočívají ani tak v nějaké československé specifičnosti, ale obecnějším antropologickém vzorci. A ten se projevuje i v rozdílech mezi liberálnějšími Američany ze severovýchodu a konzervativnějšími (ale spíš rurálnějšími) Jižany, v současných skotských snahách o získání nezávislosti anebo i trvalé kulturní propasti mezi severními a jižními Italy. A je dokonce i lékařsky měřitelný změnami fyziologických funkcí v určitých sociálních situacích.
Pastýři a zemědělci
Někteří etnologové si myslí, že konflikt mezi Severem a Jihem nebyl jen americkou, ale i britskou občanskou válkou. A představoval především konflikt mezi dvěma rozdílnými etnickými náturami, a to anglickou, která dominovala na severu Spojených států, a skotskou, která především v osmnáctém století osídlila masivní kolonizací jihovýchodní pobřeží. To se neprojevuje jen v rozšíření presbyteriánské církve na Jihu, ale i v rovině symbolů, kdy známý kříž Ku-Klux-Klanu není nic jiného než presbyteriánský kříž, tedy skotský symbol, zapalování křížů představuje tradiční skotský válečný rituál Crann Tara a samotná konfederační vlajka obsahuje stejný svatoondřejský kříž jako ta skotská.
A hlavní povahový rozdíl mezi Anglií a Skotskem, existující i mezi Českem a Slovenskem anebo severní Itálií a takovou Sicílií, má kořeny v tom, že zatímco ty první ze všech dvojic byly historicky převážně zemědělské společnosti, ty druhé pastýřské. A i když americký Jih byl plantážnický, pořád na něm dominovaly kulturní vzorce importované původně pastýřskou společností. A Jižané se, při bližším pohledu, víc než pěstování bavlny věnovali „chování“ otroků a, spíš než zemědělci, to byli pastýři – pastýři lidí (jižanský plantážník nechodil jako rolník s párem volů a pluhem, ale jezdil jako kovboj s puškou na koni).
A ústřední charakteristikou, kterou se pastýřské společnosti odlišovaly od zemědělských, je koncept cti. Zatímco zemědělské společnosti upřednostňovaly povahové rysy jako plánovitost, trpělivost či rozšiřování znalostí, pastýř musel v první řadě umět ochránit své stádo a na rozdíl od zemědělců, řemeslníků anebo později dělníků byl především strážcem. A to nejen před divokými zvířaty, ale především vůči jiným lidem, čímž se jeho schopnost uchránit své stádo před krádeží stala závislou na reputaci, kterou v okolní společnosti měl, čili na jeho cti.
Pojem cti
Ta v podstatě spočívala v jeho odhodlání a schopnosti nenechat si zasáhnout do svého nebo jemu svěřeného majetku a jeho obrana tak fungovala především na odstrašujícím principu v psychice jiných lidí, ve které zakládá a podle potřeby následně udržuje něco jako představu normativního precedentu. A kdyby byla tato schopnost otřesena tím, že by si pastýř neubránil v případě útoku část svého stáda anebo alespoň následně nepomstil již nevratnou újmu, tratil by na cti nejen ve vztahu k agresorovi, ale i celé společnosti.
A to konkrétně vypadalo tak, že se zpráva o jeho „slabosti“ rozšířila a pomyslný „pach krve“ takhle symbolicky zraněného zvířete pak už i sám nalákal další agresory. A i jen vnímaná slabost nositele cti se pro přesilu stává následně reálnou i bez ohledu na jeho skutečnou sílu. Tento „magický“ princip funguje v každé válce, v partě, mezi gangy anebo i v politice, ve které se díky tomu i fantasijní přání politiků často stávají, navzdory i těm nejexaktnějším sociologickým průzkumům, reálnými až kouzelně lehce.
Čest vzbuzuje u jiných lidí respekt a je projevem vnějšího vnímání defenzivní síly jejího nositele. A jelikož se tedy jedná o „duševní vlastnictví“ spočívající v kolektivním vnímání a uznání této schopnosti, jeho obrana se také uskutečňuje spíš v symbolické rovině. Stejně, jako je čest možné napadnout i jen běžným slovem, interpretovaným jako urážka, tak i msta, napravující újmu na cti, není jen násilné, ale může být i verbální povahy toho známého štěkání. V něm už není běžný argument chápán jen jako názor nebo pohled na věc, který je možné racionálně posoudit, vyvrátit, přijmout či modifikovat, ale především jako útok na čest pastýře, na které stojí i samotné jeho živobytí, tedy existenční zájem.
Závody ve štěkání
A to v pastýřské společnosti lechtá amygdalu, způsobuje úzkost, zvyšuje krevní tlak a spouští iracionální obranné reakce. Podle jednoho psychologického výzkumu se vyřčení vzhledem k osobě adresáta urážlivého slova v případě člena historicky zemědělské společnosti nijak neprojevilo na jeho fyziologických funkcích. V případě člověka pocházejícího z historicky pastýřské společnosti docházelo ale k výrazným výkyvům srdečního tepu a krevního tlaku – lidově řečeno to neustál.
Romantické bránění cti je tedy v rozvinutějších společnostech nesmysl. I Listina základních práv a svobod vnímá čest v jiném než tradičním významu, což se promítá i do přísnějšího hodnocení trestního činu pomluvy kritérii „značné míry“ ohrožení či „vážnosti“ újmy, i když přestupkový zákon a Občanský zákoník jsou k jejímu širšímu sicilskému pojetí o něco vstřícnější. A když to tedy nějaký její člen začne dělat, většinou to jen znamená, že sleduje příliš mnoho mafiánských filmů (jelikož výše uvedené pak i vysvětluje, proč nebyl Don Corleone z Milána, ale Sicílie).
Řeč, která je v zemědělských společnostech obecným a neutrálním fenoménem spíš faktické povahy a argumentačního rázu, může tak být v pastýřských společnostech nabita silným osobním emocionálním nábojem a slovo není chápáno především jako informace, ale snad i častěji jako zbraň. Čili referenční (deskriptivní nebo argumentační) funkce řeči ustupuje před její pragmatickou (konativní v tom nejsilnějším smyslu) funkcí. To, co je v jedné společnosti informací nebo subjektivním názorem, může být v jiné výstřelem, úderem, prostě útokem. A ten je v rámci obrany cti nutné odrazit, pomstít a nejlépe i ukázat odstrašující příklad všem potenciálním útočníkům, kteří by taky mohli zatoužit po ovečce pastýře.
Když ale, na druhé straně, vidí člověk premiéra českého původu, jak se bez i jen nejmenšího zavrčení odevzdaně dívá na do jeho tváře mířící prezidentskou hůl, tak si říká, že menší štěk by nebyl ani na Pražském hradě někdy na škodu. Je pak ale podivné, že právě ten premiér, co si tak navykl štěkat v parlamentu, následně na hradě, kde by to bylo i celospolečensky přínosné, většinou zaklapne tlamu a jen tiše kňučí…
______________________________
I v pastýřských společnostech se ale rodí nepastýři, většinou v hlavním městě, ti pak ale často utíkají pryč. V mnoha případech ne ovšem dost daleko na to, aby se jednou ráno nevzbudili a nezjistili, že i tam mají „baču“ za premiéra.
Důvody toho, proč Andrej Babiš i při menším zaševelení větříku vzbudí zuřivým štěkotem celou vesnici, zatímco předešlý premiér si bez nejmenšího zavrčení nechá jedním obstarožním bernardynem skákat i po hlavě, nespočívají ani tak v nějaké československé specifičnosti, ale obecnějším antropologickém vzorci. A ten se projevuje i v rozdílech mezi liberálnějšími Američany ze severovýchodu a konzervativnějšími (ale spíš rurálnějšími) Jižany, v současných skotských snahách o získání nezávislosti anebo i trvalé kulturní propasti mezi severními a jižními Italy. A je dokonce i lékařsky měřitelný změnami fyziologických funkcí v určitých sociálních situacích.
Pastýři a zemědělci
Někteří etnologové si myslí, že konflikt mezi Severem a Jihem nebyl jen americkou, ale i britskou občanskou válkou. A představoval především konflikt mezi dvěma rozdílnými etnickými náturami, a to anglickou, která dominovala na severu Spojených států, a skotskou, která především v osmnáctém století osídlila masivní kolonizací jihovýchodní pobřeží. To se neprojevuje jen v rozšíření presbyteriánské církve na Jihu, ale i v rovině symbolů, kdy známý kříž Ku-Klux-Klanu není nic jiného než presbyteriánský kříž, tedy skotský symbol, zapalování křížů představuje tradiční skotský válečný rituál Crann Tara a samotná konfederační vlajka obsahuje stejný svatoondřejský kříž jako ta skotská.
A hlavní povahový rozdíl mezi Anglií a Skotskem, existující i mezi Českem a Slovenskem anebo severní Itálií a takovou Sicílií, má kořeny v tom, že zatímco ty první ze všech dvojic byly historicky převážně zemědělské společnosti, ty druhé pastýřské. A i když americký Jih byl plantážnický, pořád na něm dominovaly kulturní vzorce importované původně pastýřskou společností. A Jižané se, při bližším pohledu, víc než pěstování bavlny věnovali „chování“ otroků a, spíš než zemědělci, to byli pastýři – pastýři lidí (jižanský plantážník nechodil jako rolník s párem volů a pluhem, ale jezdil jako kovboj s puškou na koni).
A ústřední charakteristikou, kterou se pastýřské společnosti odlišovaly od zemědělských, je koncept cti. Zatímco zemědělské společnosti upřednostňovaly povahové rysy jako plánovitost, trpělivost či rozšiřování znalostí, pastýř musel v první řadě umět ochránit své stádo a na rozdíl od zemědělců, řemeslníků anebo později dělníků byl především strážcem. A to nejen před divokými zvířaty, ale především vůči jiným lidem, čímž se jeho schopnost uchránit své stádo před krádeží stala závislou na reputaci, kterou v okolní společnosti měl, čili na jeho cti.
Pojem cti
Ta v podstatě spočívala v jeho odhodlání a schopnosti nenechat si zasáhnout do svého nebo jemu svěřeného majetku a jeho obrana tak fungovala především na odstrašujícím principu v psychice jiných lidí, ve které zakládá a podle potřeby následně udržuje něco jako představu normativního precedentu. A kdyby byla tato schopnost otřesena tím, že by si pastýř neubránil v případě útoku část svého stáda anebo alespoň následně nepomstil již nevratnou újmu, tratil by na cti nejen ve vztahu k agresorovi, ale i celé společnosti.
A to konkrétně vypadalo tak, že se zpráva o jeho „slabosti“ rozšířila a pomyslný „pach krve“ takhle symbolicky zraněného zvířete pak už i sám nalákal další agresory. A i jen vnímaná slabost nositele cti se pro přesilu stává následně reálnou i bez ohledu na jeho skutečnou sílu. Tento „magický“ princip funguje v každé válce, v partě, mezi gangy anebo i v politice, ve které se díky tomu i fantasijní přání politiků často stávají, navzdory i těm nejexaktnějším sociologickým průzkumům, reálnými až kouzelně lehce.
Čest vzbuzuje u jiných lidí respekt a je projevem vnějšího vnímání defenzivní síly jejího nositele. A jelikož se tedy jedná o „duševní vlastnictví“ spočívající v kolektivním vnímání a uznání této schopnosti, jeho obrana se také uskutečňuje spíš v symbolické rovině. Stejně, jako je čest možné napadnout i jen běžným slovem, interpretovaným jako urážka, tak i msta, napravující újmu na cti, není jen násilné, ale může být i verbální povahy toho známého štěkání. V něm už není běžný argument chápán jen jako názor nebo pohled na věc, který je možné racionálně posoudit, vyvrátit, přijmout či modifikovat, ale především jako útok na čest pastýře, na které stojí i samotné jeho živobytí, tedy existenční zájem.
Závody ve štěkání
A to v pastýřské společnosti lechtá amygdalu, způsobuje úzkost, zvyšuje krevní tlak a spouští iracionální obranné reakce. Podle jednoho psychologického výzkumu se vyřčení vzhledem k osobě adresáta urážlivého slova v případě člena historicky zemědělské společnosti nijak neprojevilo na jeho fyziologických funkcích. V případě člověka pocházejícího z historicky pastýřské společnosti docházelo ale k výrazným výkyvům srdečního tepu a krevního tlaku – lidově řečeno to neustál.
Romantické bránění cti je tedy v rozvinutějších společnostech nesmysl. I Listina základních práv a svobod vnímá čest v jiném než tradičním významu, což se promítá i do přísnějšího hodnocení trestního činu pomluvy kritérii „značné míry“ ohrožení či „vážnosti“ újmy, i když přestupkový zákon a Občanský zákoník jsou k jejímu širšímu sicilskému pojetí o něco vstřícnější. A když to tedy nějaký její člen začne dělat, většinou to jen znamená, že sleduje příliš mnoho mafiánských filmů (jelikož výše uvedené pak i vysvětluje, proč nebyl Don Corleone z Milána, ale Sicílie).
Řeč, která je v zemědělských společnostech obecným a neutrálním fenoménem spíš faktické povahy a argumentačního rázu, může tak být v pastýřských společnostech nabita silným osobním emocionálním nábojem a slovo není chápáno především jako informace, ale snad i častěji jako zbraň. Čili referenční (deskriptivní nebo argumentační) funkce řeči ustupuje před její pragmatickou (konativní v tom nejsilnějším smyslu) funkcí. To, co je v jedné společnosti informací nebo subjektivním názorem, může být v jiné výstřelem, úderem, prostě útokem. A ten je v rámci obrany cti nutné odrazit, pomstít a nejlépe i ukázat odstrašující příklad všem potenciálním útočníkům, kteří by taky mohli zatoužit po ovečce pastýře.
Když ale, na druhé straně, vidí člověk premiéra českého původu, jak se bez i jen nejmenšího zavrčení odevzdaně dívá na do jeho tváře mířící prezidentskou hůl, tak si říká, že menší štěk by nebyl ani na Pražském hradě někdy na škodu. Je pak ale podivné, že právě ten premiér, co si tak navykl štěkat v parlamentu, následně na hradě, kde by to bylo i celospolečensky přínosné, většinou zaklapne tlamu a jen tiše kňučí…
______________________________
I v pastýřských společnostech se ale rodí nepastýři, většinou v hlavním městě, ti pak ale často utíkají pryč. V mnoha případech ne ovšem dost daleko na to, aby se jednou ráno nevzbudili a nezjistili, že i tam mají „baču“ za premiéra.
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
