Na co přišel Foucault na "tripu" v poušti aneb Kdo to na nás slídí?
Co se stalo v roce 1975, když si Michel Foucault vyšel na návštěvě Kalifornie na výlet do Death Valley? Něco, co do jisté míry změnilo vývoj filosofie a obrátilo pozornost některých psychologů a sociologů na problematiku psychologické konstrukce "jáství" (Self, Selbst).
Po tom, co se dvěma svými americkými akademickými přáteli zastavili na známém Zabriskie Point a vzali si LSD, Foucaultova filosofie otočila o sto osmdesát stupňů a opustil předmět, kterým se zabýval víc než jedno desetiletí. Když budeme sledovat vývoj jeho filosofie, může se nám tento obrat jevit jako logické vyústění jeho zkoumání. Za svůj předmět si vzal technologii vytváření pravdy, archeologii věd, poznání, které považujeme za odůvodněné, a metody vzniku autorit v oblasti vědění. Tento výzkum vyústil do historicko-sociologického pátrání po konstrukci vědění v různých dílčích oblastech a toho, jak se tato nová oblast "racionálního" poznání promítla do společenské kontroly.
Zatímco do poloviny sedmdesátých let se Foucault věnoval sociální kontrole ze sociologického hlediska, tedy "zvenku", a sledoval společenské mechanizmy dohledu nad jednotlivcem, po tom, co si dal malý čtvercový papírek (nebo kostku cukru nebo v jaké formě to mohlo být) a zažil, podle jeho slov, nejvýznamnější zážitek svého života, celá jeho filosofie obrátila zájem na "jáství" člověka. Tato otázka naplnila zbylé desetiletí jeho života, jelikož svobodné ovzduší Kalifornie mu nedalo jen "požehnání" psychedelického vhledu, ale i tehdy smrtelnou nákazu.
Co se to vlastně stalo, co do jisté míry ovlivnilo i vývoj moderní filosofie, jelikož Foucault patří mezi její hlavní představitele druhé poloviny předešlého století? O tom se můžeme jen dohadovat. Ani v jeho životopisech, filmových dokumentech nebo osobních sděleních nenajdeme nic bližšího než obecná tvrzení. Jediný přeživší ze třech našich "hipísáků" také nebyl v nedávném rozhovoru schopen zprostředkovat Foucaultovy zážitky, které je náročné vyjádřit i ze samé podstaty věci. Proto nám nezbývá nic jiného než se podívat na jeho tvorbu, ukázat si proměnu, kterou prošla, něco naznačit a zbytek nechat na čtenáři.
Ve Foucaultově filosofii nebylo natolik důležité "co", ale "kdo", ne objekt, ale subjekt, ne předmět nebo poznání samo o sobě, ale pohled ("gaze"), ve kterém se konstituuje. Tak si můžeme jen představit, jak by asi sám sebe analyzoval, kdyby byl na našem místě. Zatímco předtím se Foucault "díval" na okolí, tedy společenský kontext, po svém obratu zamířil svůj pohled na subjekt, "self", jáství. Přičemž samotné téma dosavadního filosofování vlastně ani nezměnil. Stejně jako předtím zkoumal a analyzoval "kontrolu" společnosti nad jedincem (přičemž i pravdu a poznání vnímal jako jeden její ústřední prostředek). Po svém dramatickém obratu tak nezměnil předmět zkoumání, tedy společenskou kontrolu, ale její "metody".
Lze si poměrně lehce domyslet, že Foucault na LSD přehlédl svůj předešlý omyl, když jedince vnímal jako individuum "sui generis", který tak nějak sám ze sebe, spontánně existuje. A to až do té doby, než přijde vnější společenská moc, která jej dohledem a všemi ním zkoumanými technikami moci začne formovat. Na "tripu" snad nahlédl nesprávnost předpokladu, který možná předtím neproblematizoval. Když si uvědomil, jak naivně vycházel z něčeho celkem nesamozřejmého a věnoval tomu desetiletí svého výzkumného života, možní si připadal trochu hloupě.
Výzkum jeho dřívějšího období měl samozřejmě veliký vliv na sociální vědy a samotnou společnost. Na jeho myšlenky se odvolávali hnutí za humanizaci vězenství, "depsychiatrizaci" duševních chorob, queer teorie a obecně všichni, kteří chtěli tolerantnější a pluralitní společnost. Toto období je pořád vlivnější a známější než jeho hůře pochopitelné pozdější analyzování vzniku "self". Když se řekne Foucault, lidé si představí dějiny šílenství, vězenství, lékařství, prudérní etiky, už méně nepřeloženou "Hermeneutiku jáství", respektive sborník přednášek "Vláda nad sebou a jinými". Ranější knihy nám stále mají co dát, ale je nutné si při jejich čtení být vědom obratu, který roku 1975 způsobil psychedelický zážitek v kalifornské poušti (shodou okolností se stejná činnost - tripování na Zabriskie Point, objevuje i ve stejnojmenném filmu s hudbou od Pink Floyd).
Foucault na tripu nahlédl sociální konstruovanost "já". To, že jáství neexistuje samo o sobě a společnost k němu nepřistupuje až následně, ale že společenská kontrola funguje právě na základě konstrukce našich "já", která nám tedy tak zcela nepatří. Z toho vyplývá, že svoboda neznamená osvobození "já" od technologie moci, ale právě od osvobození se od samotného já, respektive osvobození konstruování "já" od společenského vlivu a "ukazovatelů". Sám přesazoval "estetické" pojetí života jako uměleckého díla, které se snažíme tvořit nejlepším, jak jen dokážeme. To postavil proti svému morálnímu chápání jakožto dodržování přesných pravidel a na tom založenou konstrukci sebe jako "etické bytosti". Ženám by tak místo příručky "Správná dáma" (anebo současného Cosmopolitanu) doporučil "Sílu lidské imaginace".
Pro většinu lidí si je asi těžké představit, co tedy Foucault uzřel a co později zkoumal. Není to překvapující, jelikož to sám jako jeden z největších filosofů století dlouhou dobu přehlížel. Nejsme svobodné individuální bytosti, ke kterým přichází společnost, aby si je podmanila. Tenhle koncept, na kterém je podle Adorna a Horkheimera (první polovina velice krátké a docela čtivé Dialektiky osvícenství) do jisté míry založena naše západní civilizace, vychází z tématu spoutaného Odyssea, jehož přežití závisí na schopnosti racionální vůli spoutat živočišné síly v jeho nitru (uvázání ke stožáru lodě při plavbě kolem sirén). Naše racionální civilizace musí ovládnout iracionální běsy, mysl tělo, Platonův vozataj obě iracionální stránky duše. Toto veliké téma boje přírody a kultury, které v naší civilizaci pořád dominuje našemu kolektivnímu vědomí, se Foucaultovi ukázalo nesprávným.
Už pár let před ním ale Arendtová argumentovala, že chápání nacistického běsnění jako iracionální zvířeckosti v nás, která se vymkla racionalitě rozumu, je nesprávné, a na Eichmannově příkladu ukázala, že nejextrémnější násilí bylo zcela racionální (i když "poklesle racionální"). Společnost tedy nepřichází zvenku, aby jednotlivce racionálně usměrnila nebo svázala, ale sama tohoto jednotlivce vytváří, sama vytváří "racionální zlo", které ten způsobuje.
Jak ukázali A&H, také de Sadeho hlavní myšlenka byla, že sadismus není projevem krajní iracionality, ale naopak vyústěním a absolutizací racionality, v jeho podání na erotiku. Krutost de Sadeho jazyka nespočívá v brutalitě vykreslených událostí, ale právě v jeho nesnesitelné racionalitě. Byl to jazyk systematicky vypočítávající nejmenší detaily, ne jazyk krvežíznivé bestie, ale jazyk citově a intelektuálně otupělého úředníka, upadlý jazyk Adolfa Eichmanna.
Tradiční dichotomie, na kterých byla vybudována naše civilizace (podle A&H), se tak ukazují jako nesprávné. Kolektiv nestojí proti jednotlivci, pravda proti klamu ("alétheia" proti "doxa"), rozum proti zvířeti, racionalita proti iracionalitě. Ale jak racionalita sama ve své "blbé verzi" plodí iracionalitu, rozum násilí, tak i racionální společnost nemusí kontrolovat iracionálního jednotlivce, jelikož jej sama vytváří. Společnost nestojí venku proti našim Já, které si proti ní probíjí svoji individuální stezku a tak v boji osamostatňují, ale společnost je v našem Já nejen zabydlena, ale jej celé vymyslela.
My jen přebíráme představy o podobě našich "já" z médii a okolí (v minulosti z náboženských a lidových představ) a žijeme subjektivity, které pro nás vymyslela společnost. A to i se samotnou základní představou prožívat se jako individualita bojující proti vnějším tlaků za osvobození. Myšlenka, že technologie moci, sociální kontroly, stojí venku a sleduje nás v moderním společenském panoptiku, vysvětluje jen jedenu stránku skutečnosti. Významnější část funguje jako Trojský kůň, sídlící v našich myslích. A čím víc "bojujeme" za naší individualizaci prostřednictvím sebeurčení naších Já, tím víc vlastně na sebe z vlastní vůle aplikujeme společenskou kontrolu. Nejen tím, že opět jen naplňujeme společensky vytvářené představy, ale mnohem podstatněji tím, že obracíme pohled na sebe a sami jsme si četníky.
Foucault na LSD nahlédl, že jeho jáství je sociální konstrukt, který je člověku "implantován", aby ten za něj dál sám bojoval. Společnost nemusí vykonávat žádnou vnější kontrolu, aby usměrňovala své jednotlivce, protože ta se ztělesňuje do nich samých. Ti, bojujíce za své"sebeurčení" a individualitu, sami vykonávají "dozor". Vnější "oko" je naše oko. Ne dohled, ale jáství je tou technologií moci. Mé Já a s ním související představy o tom, jak má vypadat a kudy má životem jít, je technikou sociálního dohledu. A tu vykonávám sám, když si probíjím "cestu vlastním osudem" proti všem vnějším omezením, v zapomnění, že samotná ta cesta jsou spíš koleje, položené někým jiným, vedoucí mě k tomu, co mám být a co mám žít. Já není původní a mé, je až následné a vykonstruované. Člověk žijící "já" nežije sebe, ale kulturně podmíněný, společensky vytvořený soubor představ. A podobu a historické formování těchto představ Foucault po svém "obratu" zkoumal.
Jak tedy tuto skutečnost francouzský filosof na svém tripu uzřel asi nejde přesně zprostředkovat, i kdyby tady mezi námi pořád chodil a byl ochoten se o zážitek podělit (měl na to dost času a neudělal to). Ale lze si představit jeho výraz, jak tam někde v poušti leží a pomalu si uvědomuje, že hlavní premisa jeho předešlého výzkumu byla nesprávná. A že odpověď na hádanky, které přirozeně hledal venku, se po celou tu dobu ukrývali uvnitř něj. I když to celé zní jako trapný konec fantasy pohádky, tak nějak se to asi celé událo.
Jo, společnost není venku, společnost je v nás. A co je na tom všem nejhorší, nesídlí uvnitř jen ve formě myšlenek a představ, ale samotného Já (respektive našich vlastních myšlenek a představ o vlastním Já). Ten "gaze", pohled techniky moci, není pohled dozorce a ani sociálního panoptika (ve kterém všichni na sebe dozíráme navzájem bez potřeby vyšší autority), ale je to pohled každého člověka na samého sebe. Jáství je předmět, který kultura vytvořila a nám svěřila, abychom na něj dohlíželi a starali se o něj (a současně vytvořila jeho formu, jak má vypadat). Dozorcem je můj pohled upřený na mě samého, vězněm je mé Já a žádné kamerové systémy ani vnější kontrola nejsou potřebné. Jak v knize O násilí píše Arendtová, moc funguje na základě dobrovolného zvnitřnění. Tam, kde se musí nutit, se ztrácí a přechází v násilí.
Takhle nějak si představuji, co uzřel Foucault v jiném stavu vědomí. Zjistil, že nikdo z nás se nedívá ze svého Já venku na společnost (a zpětně společnost zvenku na něj), ale ve skutečnosti já jsem tím subjektem, co se zvenku dívá, tím společenským okem, a to Já uvnitř jsou představy a myšlenky, kulturně podmíněny a společensky zprostředkovány. A hlavním výdobytkem západní filosofie, náboženství a kultury obecně je toto obrácení naších subjektivních pohledů dovnitř na sebe.
Po tom, co se dvěma svými americkými akademickými přáteli zastavili na známém Zabriskie Point a vzali si LSD, Foucaultova filosofie otočila o sto osmdesát stupňů a opustil předmět, kterým se zabýval víc než jedno desetiletí. Když budeme sledovat vývoj jeho filosofie, může se nám tento obrat jevit jako logické vyústění jeho zkoumání. Za svůj předmět si vzal technologii vytváření pravdy, archeologii věd, poznání, které považujeme za odůvodněné, a metody vzniku autorit v oblasti vědění. Tento výzkum vyústil do historicko-sociologického pátrání po konstrukci vědění v různých dílčích oblastech a toho, jak se tato nová oblast "racionálního" poznání promítla do společenské kontroly.
Zatímco do poloviny sedmdesátých let se Foucault věnoval sociální kontrole ze sociologického hlediska, tedy "zvenku", a sledoval společenské mechanizmy dohledu nad jednotlivcem, po tom, co si dal malý čtvercový papírek (nebo kostku cukru nebo v jaké formě to mohlo být) a zažil, podle jeho slov, nejvýznamnější zážitek svého života, celá jeho filosofie obrátila zájem na "jáství" člověka. Tato otázka naplnila zbylé desetiletí jeho života, jelikož svobodné ovzduší Kalifornie mu nedalo jen "požehnání" psychedelického vhledu, ale i tehdy smrtelnou nákazu.
Co se to vlastně stalo, co do jisté míry ovlivnilo i vývoj moderní filosofie, jelikož Foucault patří mezi její hlavní představitele druhé poloviny předešlého století? O tom se můžeme jen dohadovat. Ani v jeho životopisech, filmových dokumentech nebo osobních sděleních nenajdeme nic bližšího než obecná tvrzení. Jediný přeživší ze třech našich "hipísáků" také nebyl v nedávném rozhovoru schopen zprostředkovat Foucaultovy zážitky, které je náročné vyjádřit i ze samé podstaty věci. Proto nám nezbývá nic jiného než se podívat na jeho tvorbu, ukázat si proměnu, kterou prošla, něco naznačit a zbytek nechat na čtenáři.
Ve Foucaultově filosofii nebylo natolik důležité "co", ale "kdo", ne objekt, ale subjekt, ne předmět nebo poznání samo o sobě, ale pohled ("gaze"), ve kterém se konstituuje. Tak si můžeme jen představit, jak by asi sám sebe analyzoval, kdyby byl na našem místě. Zatímco předtím se Foucault "díval" na okolí, tedy společenský kontext, po svém obratu zamířil svůj pohled na subjekt, "self", jáství. Přičemž samotné téma dosavadního filosofování vlastně ani nezměnil. Stejně jako předtím zkoumal a analyzoval "kontrolu" společnosti nad jedincem (přičemž i pravdu a poznání vnímal jako jeden její ústřední prostředek). Po svém dramatickém obratu tak nezměnil předmět zkoumání, tedy společenskou kontrolu, ale její "metody".
Lze si poměrně lehce domyslet, že Foucault na LSD přehlédl svůj předešlý omyl, když jedince vnímal jako individuum "sui generis", který tak nějak sám ze sebe, spontánně existuje. A to až do té doby, než přijde vnější společenská moc, která jej dohledem a všemi ním zkoumanými technikami moci začne formovat. Na "tripu" snad nahlédl nesprávnost předpokladu, který možná předtím neproblematizoval. Když si uvědomil, jak naivně vycházel z něčeho celkem nesamozřejmého a věnoval tomu desetiletí svého výzkumného života, možní si připadal trochu hloupě.
Výzkum jeho dřívějšího období měl samozřejmě veliký vliv na sociální vědy a samotnou společnost. Na jeho myšlenky se odvolávali hnutí za humanizaci vězenství, "depsychiatrizaci" duševních chorob, queer teorie a obecně všichni, kteří chtěli tolerantnější a pluralitní společnost. Toto období je pořád vlivnější a známější než jeho hůře pochopitelné pozdější analyzování vzniku "self". Když se řekne Foucault, lidé si představí dějiny šílenství, vězenství, lékařství, prudérní etiky, už méně nepřeloženou "Hermeneutiku jáství", respektive sborník přednášek "Vláda nad sebou a jinými". Ranější knihy nám stále mají co dát, ale je nutné si při jejich čtení být vědom obratu, který roku 1975 způsobil psychedelický zážitek v kalifornské poušti (shodou okolností se stejná činnost - tripování na Zabriskie Point, objevuje i ve stejnojmenném filmu s hudbou od Pink Floyd).
Foucault na tripu nahlédl sociální konstruovanost "já". To, že jáství neexistuje samo o sobě a společnost k němu nepřistupuje až následně, ale že společenská kontrola funguje právě na základě konstrukce našich "já", která nám tedy tak zcela nepatří. Z toho vyplývá, že svoboda neznamená osvobození "já" od technologie moci, ale právě od osvobození se od samotného já, respektive osvobození konstruování "já" od společenského vlivu a "ukazovatelů". Sám přesazoval "estetické" pojetí života jako uměleckého díla, které se snažíme tvořit nejlepším, jak jen dokážeme. To postavil proti svému morálnímu chápání jakožto dodržování přesných pravidel a na tom založenou konstrukci sebe jako "etické bytosti". Ženám by tak místo příručky "Správná dáma" (anebo současného Cosmopolitanu) doporučil "Sílu lidské imaginace".
Pro většinu lidí si je asi těžké představit, co tedy Foucault uzřel a co později zkoumal. Není to překvapující, jelikož to sám jako jeden z největších filosofů století dlouhou dobu přehlížel. Nejsme svobodné individuální bytosti, ke kterým přichází společnost, aby si je podmanila. Tenhle koncept, na kterém je podle Adorna a Horkheimera (první polovina velice krátké a docela čtivé Dialektiky osvícenství) do jisté míry založena naše západní civilizace, vychází z tématu spoutaného Odyssea, jehož přežití závisí na schopnosti racionální vůli spoutat živočišné síly v jeho nitru (uvázání ke stožáru lodě při plavbě kolem sirén). Naše racionální civilizace musí ovládnout iracionální běsy, mysl tělo, Platonův vozataj obě iracionální stránky duše. Toto veliké téma boje přírody a kultury, které v naší civilizaci pořád dominuje našemu kolektivnímu vědomí, se Foucaultovi ukázalo nesprávným.
Už pár let před ním ale Arendtová argumentovala, že chápání nacistického běsnění jako iracionální zvířeckosti v nás, která se vymkla racionalitě rozumu, je nesprávné, a na Eichmannově příkladu ukázala, že nejextrémnější násilí bylo zcela racionální (i když "poklesle racionální"). Společnost tedy nepřichází zvenku, aby jednotlivce racionálně usměrnila nebo svázala, ale sama tohoto jednotlivce vytváří, sama vytváří "racionální zlo", které ten způsobuje.
Jak ukázali A&H, také de Sadeho hlavní myšlenka byla, že sadismus není projevem krajní iracionality, ale naopak vyústěním a absolutizací racionality, v jeho podání na erotiku. Krutost de Sadeho jazyka nespočívá v brutalitě vykreslených událostí, ale právě v jeho nesnesitelné racionalitě. Byl to jazyk systematicky vypočítávající nejmenší detaily, ne jazyk krvežíznivé bestie, ale jazyk citově a intelektuálně otupělého úředníka, upadlý jazyk Adolfa Eichmanna.
Tradiční dichotomie, na kterých byla vybudována naše civilizace (podle A&H), se tak ukazují jako nesprávné. Kolektiv nestojí proti jednotlivci, pravda proti klamu ("alétheia" proti "doxa"), rozum proti zvířeti, racionalita proti iracionalitě. Ale jak racionalita sama ve své "blbé verzi" plodí iracionalitu, rozum násilí, tak i racionální společnost nemusí kontrolovat iracionálního jednotlivce, jelikož jej sama vytváří. Společnost nestojí venku proti našim Já, které si proti ní probíjí svoji individuální stezku a tak v boji osamostatňují, ale společnost je v našem Já nejen zabydlena, ale jej celé vymyslela.
My jen přebíráme představy o podobě našich "já" z médii a okolí (v minulosti z náboženských a lidových představ) a žijeme subjektivity, které pro nás vymyslela společnost. A to i se samotnou základní představou prožívat se jako individualita bojující proti vnějším tlaků za osvobození. Myšlenka, že technologie moci, sociální kontroly, stojí venku a sleduje nás v moderním společenském panoptiku, vysvětluje jen jedenu stránku skutečnosti. Významnější část funguje jako Trojský kůň, sídlící v našich myslích. A čím víc "bojujeme" za naší individualizaci prostřednictvím sebeurčení naších Já, tím víc vlastně na sebe z vlastní vůle aplikujeme společenskou kontrolu. Nejen tím, že opět jen naplňujeme společensky vytvářené představy, ale mnohem podstatněji tím, že obracíme pohled na sebe a sami jsme si četníky.
Foucault na LSD nahlédl, že jeho jáství je sociální konstrukt, který je člověku "implantován", aby ten za něj dál sám bojoval. Společnost nemusí vykonávat žádnou vnější kontrolu, aby usměrňovala své jednotlivce, protože ta se ztělesňuje do nich samých. Ti, bojujíce za své"sebeurčení" a individualitu, sami vykonávají "dozor". Vnější "oko" je naše oko. Ne dohled, ale jáství je tou technologií moci. Mé Já a s ním související představy o tom, jak má vypadat a kudy má životem jít, je technikou sociálního dohledu. A tu vykonávám sám, když si probíjím "cestu vlastním osudem" proti všem vnějším omezením, v zapomnění, že samotná ta cesta jsou spíš koleje, položené někým jiným, vedoucí mě k tomu, co mám být a co mám žít. Já není původní a mé, je až následné a vykonstruované. Člověk žijící "já" nežije sebe, ale kulturně podmíněný, společensky vytvořený soubor představ. A podobu a historické formování těchto představ Foucault po svém "obratu" zkoumal.
Jak tedy tuto skutečnost francouzský filosof na svém tripu uzřel asi nejde přesně zprostředkovat, i kdyby tady mezi námi pořád chodil a byl ochoten se o zážitek podělit (měl na to dost času a neudělal to). Ale lze si představit jeho výraz, jak tam někde v poušti leží a pomalu si uvědomuje, že hlavní premisa jeho předešlého výzkumu byla nesprávná. A že odpověď na hádanky, které přirozeně hledal venku, se po celou tu dobu ukrývali uvnitř něj. I když to celé zní jako trapný konec fantasy pohádky, tak nějak se to asi celé událo.
Jo, společnost není venku, společnost je v nás. A co je na tom všem nejhorší, nesídlí uvnitř jen ve formě myšlenek a představ, ale samotného Já (respektive našich vlastních myšlenek a představ o vlastním Já). Ten "gaze", pohled techniky moci, není pohled dozorce a ani sociálního panoptika (ve kterém všichni na sebe dozíráme navzájem bez potřeby vyšší autority), ale je to pohled každého člověka na samého sebe. Jáství je předmět, který kultura vytvořila a nám svěřila, abychom na něj dohlíželi a starali se o něj (a současně vytvořila jeho formu, jak má vypadat). Dozorcem je můj pohled upřený na mě samého, vězněm je mé Já a žádné kamerové systémy ani vnější kontrola nejsou potřebné. Jak v knize O násilí píše Arendtová, moc funguje na základě dobrovolného zvnitřnění. Tam, kde se musí nutit, se ztrácí a přechází v násilí.
Takhle nějak si představuji, co uzřel Foucault v jiném stavu vědomí. Zjistil, že nikdo z nás se nedívá ze svého Já venku na společnost (a zpětně společnost zvenku na něj), ale ve skutečnosti já jsem tím subjektem, co se zvenku dívá, tím společenským okem, a to Já uvnitř jsou představy a myšlenky, kulturně podmíněny a společensky zprostředkovány. A hlavním výdobytkem západní filosofie, náboženství a kultury obecně je toto obrácení naších subjektivních pohledů dovnitř na sebe.
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
