Při zodpovídání otázky, jak se z divokých Vikingů stali krotcí beránci, narážíme i na českou stopu. Nebojte, nezpůsobil to Cimrman, ale moravští misionáři, kteří byli v jinak dodnes uzavřeném Švédsku přijati pro svoji luteránskou víru. Historické dohady o tom, jestli pietismus nepřinesli Němci, Frantíci nebo váleční vězni z válek s Ruskem, rozptyluje von Zinzendorfova forma pietismu (čili ta naše), která se v Skandinávii rozšířila. Kdyby ale Mikuláš Ludvík, hrabě ze Zinzendorfu, tušil, kam budou jeho osvícenecké myšlenky vést, snad by se místo sociálních reforem věnoval raději hraběnce.

(Ještě upozornění před samotným textem. Jedná se jen o analýzu jednoho, i když velice významného až dominantního, aspektu švédské a japonské společnosti. Funguje ale spíš na „makro-“společenské úrovni a od jiných aspektů jsem odhlížel. Ve Švédsku a nepochybně i v Japonsku je milion krásných věcí a mnozí jednotlivci jsou přátelští, otevření, upřímně milí a nápomocní. Jedná se spíš o mechanismus fungující nezamyšleně, z vlastní dynamiky a tak nějak proti jednotlivcům. Nejedná se v textu o nepřátelskost vůči lidem, jen o rozbor a kritiku jednoho sociálního fenoménu. Má lidumilná teorie spočívá v přesvědčení, že existují v našem nitru síly, vůči kterým se jednotlivec za určitých okolností nedokáže bránit.)

Tohle je pokračování předešlého blogu o Foucaultově „tripu“. Jak Foucault zjistil, „oko společnosti“, přes které funguje sociální kontrola, je naše vlastní. Celý náš společenský systém by moc nefungoval, kdyby byl založen na reálném dozoru, i kdyby šlo o panoptikum, ve kterém všichni dohlížíme na sebe navzájem. Protože společnost funguje na základě moci a moc je oboustranný, zvnitřněný fenomén. Aby moc byla mocí a ne násilím, jak ukázala Arendtová, musí být oboustranně přijata, tedy dobrovolně i ovládanou stranou.

To lze hezky ukázat na nejextrémnějším projevu moci – vojenském podmanění. V knize Strategy: The History ukázal Lawrence Freedman, že vojenské vítězství není založené na destrukci protivníka, ale na jeho přijetí vlastního podmanění. Vojenská porážka je vlastně psychologická akceptace nadřazenosti protivníka. Proto i vojna jakožto zničení byla v dějinách spíš výjimkou. I středověcí páni, kteří se shlukovali se svými šiky na loukách, se spíš jen „okopávali“, až dokdy jeden z nich utekl. Ničení a rozsáhlé zabíjení bývalo spíš výjimkou a důsledkem vyostřených sociálních poměrů anebo moderního vedení války. Protivníka je možné vyhladit, ale bez jeho "vůle" se nedá porazit ani při absolutní vojenské převaze.

To z nesprávného konce zjistili Američané ve Vietnamu a Sověti v Afghánistánu. A zase ze správného konce po druhé světové válce Spojenci v Japonsku, ve kterém totální absence násilných činů proti okupantům (ani jeden napadaný americký konvoj na celém japonském území v prvních dvou letech okupační správy) nebyla zapříčiněna kapitulací před americkou sílou, ale poslušností k císařově výzvě k přesměrování všech sil z dobývání okolí na budování vlastní země (jednalo se ale o pokračování snahy o dokázání si japonské nadřazenosti, jen vojenská moc byla nahrazena ekonomickou).

A maiori ad minus můžeme tuhle skutečnost aplikovat na moc v době míru. Společenská kontrola se tedy ukázala být internalizovanou skutečností. V sociální každodennosti se nám z fenomenálního (našeho subjektivního) hlediska naše vlastní sebekontrola sice jeví jako vnější dohled, ale není to nic jiného než náš vlastní, námi akceptovaný a provedený.

Mozek nás tak trochu ošidil. Rozštěpil se na dvě části. Jednu, co hraje mé já, a druhou, která tohoto herce sleduje a kontroluje. Jsem uvnitř i venku, aktérem i divákem současně. Přičemž "dozorce" nám mysl předkládá jako vnější společenské pozorování. To je ten pocit, se kterým chodíme po ulici, "když se všichni dívají." V době kamerových systémů, videokamer v telefonech a sociálních sítí, kde máme 24 hodin denně vylepené celému světu na očích své "já", se tenhle pocit ještě posiluje.

Fakticky společenská kontrola ani moc neexistuje, a z převážné části účinkuje ve formě internalizované fikce. Stejně jako právo může fungovat, jen když není porušováno více než desetina pravidel současně, tak i mafie funguje, jen když se její oběti podvolí, tedy když ze strachu plní její vůli. Bez něj by musela přikročit k neomezenému násilí a v takovém režimu by systém nemohl dlouhodobě fungovat.

Každá moc, vojenská, právní, mafiánská a obecně společenská musí být internalizovaná, tedy více méně dobrovolně akceptovaná (jo, i ve strachu se do veliké míry dobrovolně odhodlávám nebojovat proti vlastním negativním emocím – strašpytelství). Daní aktéři tedy nastaví systém zvenku jako vnější mechanici a pak fungují už jen jako jeho průběžní „inspektoři“. Nejsou tam žádní permanentní manažeři nebo vykonavatelé (nakonec i v případě koncentračních táborů a pracovních lágrů bylo nejen pro Arendtovou překvapující, jak malý personál stačil na jejích „provoz“ a vězni se tak trochu o disciplínu postarali sami – omluva za necitlivost).

Z demonstrované premisy, podle které "každá moc musí být internalizovaná ovládaným“, přejdeme k projevu tohoto fenoménu v oblasti společenské kontroly a nástrojům této internalizace. Jelikož pštrosi se budou nejlépe zkoumat v Africe nebo lední medvědi v Grónsku, tak i pro společenskou kontrolu existují dva takové přirozené ekosystémy. Když jste už někdy viděli kamenné tváře Švédů a Japonců, už asi víte, kam se vydáme na výlet.

O Švédsku mluvím z vlastní několikaleté zkušenosti. K nejupřímnější knize o tomto národě má nejblíž Daun: Swedish Mentality, která je ale také polovičatá, a zájemcům nezbývá nic jiného než oprášit Strindberga a zapnout Bergmana a švédské nezávislé filmy. Obecné znalosti o Japoncích jsem doplnil hlubším vhledem knihy Ruth Benedictové: The Chrysanthenum and The Sword. Tu napsala pro potřeby americké armády na začátku okupace země po druhé světové válce. Benedictová si stejně jako Arendtová růžové brýle nikdy nebrala a její knihy by z hlediska politické korektnosti neobstály (jinak řečeno jsou pravdivé).

Ve Švédsku se vám stane jedna zvláštní věc. Nevíte ani jak, a zpětně si nemyslím, že je možné proti tomu bojovat, ale tak zhruba po roce vám zmizí představivost, imaginace. Poté i kreativita a za dva roky už cítíte, myslíte a chováte se jako robot (tedy jako typický Švéd). Proces probíhá nenápadně, velice skrytě a na základě nějakých podprahových mechanismů při opakovaném setkávání se s určitými vnějšími signály. Společnost zkrátka s člověkem komunikuje nevědomě a pomalu si vás formuje. Přičemž z vaší strany se jedná o sice dobrovolné, ale neuvědomované zvnitřňování různých myšlenek, představ a emocí. Společenské oko se do vás internalizuje, až se stane vaším vlastním.

Nejsem schopný jít do psychologie, ale tady je několik okoukaných specifik, které mohou nastínit nastavení mechanismu tohoto zvnitřňování. Některé věci jsou na zemi specifické a vzhledem k našemu zájmu do očí bijící, jiné se ukazují být relevantní až porovnáním s Japonskem, další společností všudypřítomné sociální kontroly (zvnitřnělé). Když jsem se pídil po etnologických knížkách o Švédech (příručky typu Swedish Culture for Foreigners jdou přímo do kontejneru, píší je sami Švédi nebo Němky a Američané s bakalářem z community college), moc jsem toho nenašel. A těch několik bylo psáno Švédy ve smyslu „jsme skvělí, až na jednu-dvě nepodstatné drobnosti."

V mnohých se ale opakovala jedna zajímavá vedlejší poznámka. Pro Japonce žijící či navštěvující Švédsko je velice překvapivé, jak neuvěřitelně podobné jejích mentality jsou. To se projevuje v kamenných výrazech, nemluvení, zdvořilosti a zachází až do takových detailů jako neplakání na pohřbech i při úmrtí nejbližší osoby či zarputilé snaze žen nekřičet bolestí u porodu.

Podobnost Švédů a Japonců dál není nutné rozvádět, berte jí jako fakt (zeptejte se českých muzikantů, jaké to je koncertovat ve Švédsku). Lze se odůvodněně domnívat, že jednotlivé fenomény opakující se v obou společnostech budou souviset se silnou sociální kontrolou, která je pro ně charakteristická a mohou proto nastínit její fungování (alespoň korelaci). Zkusíme si je zkratkovitě vypočítat, přičemž se jedná o celkem nestrukturalizovaný seznam, čili jsou vedle sebe obecné kulturní koncepty se záclonkami:

Lagom
Švédský koncept, obsahující nejobecnější představy o tom, co je správné. Nejde o konkrétní hodnoty, spíš o takovou „metahodnotu“ hodnotící dílčí hodnoty. Lagom znamená "právě tak akorát", ani ne málo ani ne mnoho, zkrátka „nepříliš“. A to se týká všeho. Chování, peněz, jídla, dětí, aktivit. Kritéria toho, co je ve všech aspektech života dobré, se řídí nejvyšší normou lagom. Přičemž lagom je samozřejmě historicky a sociálně podmíněný, něco jiného bylo lagom v padesátých letech než dnes, něco jiného je lagom v Laponsku než ve Stockholmu (a navzdory snaze o jednolitou, homogenizovanou společnost, se lagom v posledních letech víc a víc štěpí i mezi různými společenskými sférami).

V principu lagom znamená rozvrácení hodnotové pyramidy. Nejhorší není naspodu a nejlepší nahoře, ale nejhorší i nejlepší jsou naspodu a průměrné leží nahoře. Lagom se neomezuje na odstřižení abnormalit ve všech jejích formách, ale současně je odstraňuje, ostrakizuje. Průměrný lagom recht Švéd tak trochu opovrhuje jak těmi, co mají méně, tak těmi, co mají víc. Střed je nejvýš.

Ve stejném duchu „předcházení závisti“ (envy avoidance) funguje i egalitářství v japonské společnosti, také založené na skupinové orientaci. Její positivní stránkou je, stejně jako u Švédů, vzájemnost a ohleduplnost. Má to ovšem i stinnou stránku, podobně jako ve Švédsku se na ty lepší (nebo ty co se snaží být lepší nebo se tak cítí) hledí s obecným opovržením. Přičemž do kategorie "lepší" se hází všichni, kteří nejsou stejní. "Být jiný" a "myslet si, že je člověk lepší" jsou synonyma a tak se snaha o narovnávání rozdílů svrhává v nesnášenlivost k jinému a neznámému. Běžná xenofobie (v nejširším smyslu slova) se morálně legitimizuje, převlíká za morálnost.

Jinými slovy, výhoda se obrací v slabost. Každý chce každého předběhnout, ale nemůže překročit jistou hranici odstupu. Pak místo positivního uznání přichází agrese. Lidé tak nejsou méně kompetitivní než my nebo Američané, jen soutěží v užších povolených mantinelech, musí se víc přetvarovat, aplikovat manipulativnější a méně transparentní metody soupeření a hlavně nemohou jít za svými cíli a vlastním tempem, nemohou se odchylovat.

U nás se pořád píše, že Švédi tak nějak nemohou „kupředu“, ve skutečnosti ale nemohou ani dozadu anebo bokem. Cesta k nějaké individuální seberealizaci a štěstí, cesta ven ze stáda, je odstřižena, respektive existuje jen za vysokou cenu sociální izolace. Podstata egalitářství nespočívá v antielitářství, které je jen jednou jeho formou, ale obecné homogenizaci. Skutečný boj neprobíhá proti lepším, ale proti jiným ve všech formách (být odlišný znamená být podezřelý, viz. níže odstavec "očumování").

Skupinovost
Každý, kdo viděl jít japonskou turistickou skupinku po Staromáku anebo Švédy na golfovém hřišti, ví, co to znamená. Všichni pospolu, všichni jako jedno společné tělo. A jo, větší nuda jako strávit se Švédy (nebo Finy) čtyři hodiny na golfu neexistuje. Jestli si myslíte, že skupinovost znamená zábavu a řečnění, tak jste na omylu. Skupinovost znamená tiché, disciplinované zírání a vzájemné napodobování malých gest. Je to spíš takový trénink v disciplíně.

Z konceptu lagom a skupinovosti vyplývá, že z „existenciálního“ hlediska jedinci nechápou sama sebe jako individua, ale jako části většího celku. Jako čárka na nějaké číselné ose „víc-méně“ (cílem je být uprostřed) nebo jako částečka společenského těla, sociálního mechanismu. Jedná se o to, co Heidegger nazývá neautentické bytí. Je to jedinec, který se nevidí samostatně, ale jen ve vztahu k většímu, sociálnímu nebo technologickému bytí, relačně („jako ostatní“, „lepší než ostatní“, použitelný…).

Ze skutečnosti, že se vidí jako část něčeho vyššího (co ale reálně neexistuje) vyplývá, že se nevidí „zevnitř“, subjektivně, aktivně a svobodně, ale zvenku jako věc mezi jinými věcmi. Takový jedinec se tedy sleduje vnějším okem společnosti, o kterém nám Foucault naposled řekl, že je jeho vlastní (Foucaulta nakonec mohlo inspirovat i samotné Švédsko, kde dělal doktorát - mimochodem neúspěšně, jelikož podle švédského historika nebyl dostatečně positivistický - přesně tak, jeden z největších filosofů moderní doby ve Švédsku neprošel). Kulturní hodnoty v těchto dvou zemích jsou tak nastaveny na to, aby vytvářely fikci společenského dohledu, kterou pak jednotlivci přebírají. Egalitarianizmus a skupinovost jsou počátečním „filosofickým“ nastavením systému, které jej ve spojení s dalšími praktickými mechanizmy celý konstruuje. Těmito mechanismy jsou především:

Očumování
Zkuste jít do Švédska a vypadat trochu jinak. Nebo zažít pohled 50členné turistické skupinky z Japonska, pohled jednoho organismu. Vlastně to asi pozná každý Čech s jinou barvou kůže nebo i běžný Pražák, co šel na vzdálenější vesnici (anebo do Brna?). Nemusím víc říkat, na vlastní kůži pocítil každý. I ve Švédsku vás ve vlaku zafixuje pronikavý pohled průměrné recht Švédky a sleduje vás klidně i půl hodiny. Díky tomu, že Švédi nic zvláštního nedělají, aby nebyli "nelagom", mají mnoho času na trestající očumování "nelagom" odchylek.

Jelikož harmonická společnost moc možností na projev nepřátelskosti nenabízí, švédský pronikavý, neustupující pohled je taková místní obdoba českého přes držku (víte, jak vypadá "švédská hádka"? Dva muži se na sebe upřeně dívají a nic neříkají). Je to velice nepříjemné a agresivní (je to tak i myšleno), protože v těch pohledech se ukrývá nesnášenlivost k jinakosti, často „morálně“ legitimována.

Toto samozřejmě přímo vybízí sledovaného k tomu uvědomit si, že celá společnost, celý svět se dívá a co si to tedy dovoluje. Tak nějak si představuji, že to i vypadá v hlavě dívajícího - "já jsem kmen, jsem obecná vůle, která mluví za všechny." Protože ta síla přesvědčení vyzařuje jen z těch, co se vnímají jako součást veliké, silné, homogenní masy a už poněkud ztratili své vlastní já.

Snad není náhoda, že masového člověka tohoto typu poprvé opsal taky Skandinávec, Kierkegaard. Podle něj se jedná o jednotlivce, kteří se vůči mase cítí tak slabí a bezmocní, že se jí nakonec ze strachu podvoluje (přebírá její formy – názory, myšlenky, styl, život v celku). Za odměnu pak získává pocit síly, toho, že za ním masa stojí a z takovéto pozice pak napadá „nesloučené“ jednotlivce. Tahle „příšera“ roste na principu sněhové koule a oběti ji samy živí.

Tu paralýzu, kterou způsobuje monolitní pohled "sebedůležité skupiny", lze hezky vidět na mediálně známém příkladu z nedávné doby, kdy Patti Smith šla za Boba Dylana převzít Nobelovou cenu za literaturu. Jak dobře víte, uprostřed písničky jí nervozita znemožnila pokračovat a dostala se do trapné situace. Když pak vysvětlovala, jak se to mohlo stát, jelikož jinak nikdy není na koncertech nervózní, mnoha návštěvníkům země se rozsvítilo. Zkráceně, z dvě stě zmrzlých pohledů švédských pohlavárů by se po... i Mick Jagger.

Ticho
Mezi Švédy a Japonci panuje neuvěřitelné ticho. Padnout jehlu slyšíte i v plné restauraci nebo ve vlaku. Nízká hladina hluku vypadá ohleduplně, ale opak je pravdou. To ticho v důsledku vytváří prostředí, kde všichni všechno slyší. Soukromý rozhovor je téměř nemožný a celé to posiluje pocit, že vás společnost vnímá a sleduje. Zní to sice paradoxně, ale největší pocit soukromí máte v uřvaném americkém bufetu nebo na diskotéce.

Ohleduplnost
Jestli jsou Švédi s Japonci ve světě něčím známí, je to ohleduplnost a zdvořilost. To, že se každý stará o každého, ale ve skutečnosti znamená, že se každý stará do každého. Ohleduplnost ve skutečnosti častěji slouží jako záminka pro obtěžování, která odzbrojuje. To, že je „milá“ (spíš navenek), ji dělá vůči vaší obraně imunní (bránit se jí je interpretováno jako agrese). Společnost není daleko za mými zavřenými dveřmi, ale dýchá člověku přímo na záda a člověk si to musí nechat. A tohle zintenzivňuje fikci sledujícího sociálního oka.

Osamělost
40 procent "Stockholmaněk" prožije život bez potomka nebo trvalého partnera. V Japonsku nějaká polovina žen z větších měst pod 30 let neměla ještě sex. Nechci teď brojit za to, aby žily ženy sexuálně aktivněji (i když proč ne), chci jen poukázat na nový fenomén, který se pojí s kolektivistickými společnostmi. Ve skutečnosti jsou mnohem atomizovanější a individualističtější než "individualistická" monstra jako Spojené státy nebo i my. Atomizovaný jedinec je oslabený jedinec, který hledá oporu v masové skupině a lehčeji se podvoluje vlivu médií a sociální kontrole. Člověk, co není viděn blízkými, chce být viděn cizími a zoufalost v téhle oblasti jej vede k bludům. A nakonec raději přijme fantasii anonymního dozorce než pocit, že jej nikdo nevidí.

Uzavřenost skupin
Co jsme si to jsme si, ale nikdy o tom nemluvit s cizáky! Neloajalita ke skupině nebo organizaci je největší hřích. Tvář navenek je důležitější než činy dovnitř. Prozradit interní tajemství znamená bezpodmínečné vyhnání do divočiny. Japonský, respektive "švédský whistlerblower" je téměř oxymóron a rychle na to přijdou i zahraniční manažeři nebo pracovníci. A když něco prosvitne ven? "Zatloukat, zatloukat, zatloukat".

Hezky je to vidět na každoročním hodnocení Transparency International, kde se Norové (podobná kultura) umísťují na prvních příčkách. Vydání tohoto hodnocení patří v Norsku mezi nejlepší vtipy roku, jelikož Transparency se ptá samotných Norů na jejích vnímání korupce, nepotismu atd. v jejich vlastní zemi. A jak jsem napsal, co jsme si to jsme si, ale nikdy o tom s cizáky! Norsko je samozřejmě tak populačně malá a rozlohou veliká země, že je uspořádaná do uzavřených skupin, kde se spolu baví jen ti, kteří se znají. Čili celé sektory státní správy jsou obsazené příbuzenskými a kamarádskými klikami a v zemi s podobnou charakteristikou to asi jinak ani nejde. Norský nepotismus je na úrovni Bahrajnu. Podobně i v Japonsku je loajalita ke skupině mnohdy důležitější než individuální schopnosti.

Transparentnost mezi jedinci je kompenzována uzavřeností a nedůvěrou mezi skupinami. A to jak na horizontální, tak i vertikální úrovni. Regiony jsou světy samy o sobě a trochu mě potěšilo, že nedůvěra k cizincům stojí vedle podobné nedůvěry mezi švédskými regiony, která je téměř natolik silná jako mezi evropskými národy (Universita v Uppsale má dokonce různé kolejní budovy pro různé "národy", čím se myslí švédské regiony). A švédská meritokracie? Historicko-sociologický výzkum zjistil, že švédští lékaři a právníci mají desetinásobně větší pravděpodobnost mít polatinštěné příjmení než zbytek obyvatelstva. Proč je to významné? Móda polatinšťovat si jméno vládla mezi švédskou aristokracií před několika staletími. Švédské skupiny a hierarchie jsou o mnoho rigidnější než v "neegalitářské" Americe nebo Německu.

Zdi
Švédi ani Japonci si se zdmi moc starostí nedělají. Švédské příčky jsou v podstatě z takového sádrokartonu, někdy i mezi byty. Ještě hůř jsou na tom tradiční papírové posuvné stěny v japonských domech (já vím, mají už i beton). Lidé tak nemají skutečně uzavřený a izolovaný soukromý prostor, ve kterém by se mohlo nastartovat individuální vědomí a imaginace (viz. předminulý článek). Jedinci jsou neustále na očích, respektive žijí v dojmu, že jsou, a to je podstatnější než skutečnost (jak víme z fenomenologie a psychologie, věci fungují jako "vnímané", ne jako reálné). Proto jsou Švédi i Japonci tak neuvolnění a strnulí. 24 hodin denně 7 dnů v týdnu neustále na očích (ne reálně, "potenciálně", jde o prožívání), to vás zkrátka spoutá.

Záclonky a závěsy
Co vás na Švédech překvapí při příjezdu možná nejvíc, je absence záclon, žaluzií, závěsů. A to i v centrech velkoměst a také v průběhu noci (jo, někdy i nahý zadek...). Když stojíte v kuchyni a polovina stěny je zasklená přímo do dvora, kde je pár desítek lidí, máte ve svém intimním prostoru pocit, že stojíte na náměstí. Jo a jaké si myslíte, že to je, když jdete polonazí do lednice a najednou se obrátíte a kouká na vás babička s dítětem sedící na lavičce? Nepříjemné.

Protože dívat se není neslušné a podle švédské "etikety" je vaší odpovědností, aby se ten druhý necítil špatně. Vypadá to šíleně, ale za to, že člověk z ulice uvidí ve vašem domě něco jemu nepříjemného, může podle švédské etikety vaše neslušnost. Švédi říkají, že závěsy nepotřebují, protože mají záclonky ve své mysli (čím se myslí, že zdvořile nekoukají do oken), ale opak je pravdou.

Jo, i ten nejvíc soukromý prostor je v těchto zemích tak trochu "poloveřejný". "Tak si tam ty hloupé záclonky zavěs a neptej se", možná si v duchu říkáte. No, to znamená dobrovolnou ostrakizaci, protože je to vnímáno jako přímý projev nepřátelství vůči komunitě a širšímu okolí. Protože v Japonsku a Švédsku není agresivní ten, co se vloupe do vašeho intimního prostoru, ale ten, co se před ním brání a uzavírá. A to znamená myslet si, že jste lepší a neohleduplný k druhým, tedy společenská sebevražda.

Zamykání
Ještě v nedávné době se o tomhle fenoménu ve Švédsku ani Japonsku moc nevědělo. I když dnes to už neplatí a s příchodem různých cizáků hlavně do větších měst se je nutné bránit. Ale pořád ne v takové míře, jako je to u nás a odemčené dveře bývají norma. Když se někdy vrátíte domů, v obýváku může stát váš soused. Jak řekl jeden Brit, v Londýně se musel zamykat před nebezpečnými zloději, ve Švédsku před přátelskými Švédy. Jo, něco jako nedotknutelnost soukromí, jak ji známe my, tam moc nefunguje. A pocit nedotknutelnosti soukromé sféry, který nás chrání před společenským zasahováním a dohledem, je oslabený.

Miliarda pravidel
Pravidla mají jednu zajímavou funkci, která je snad významnější než samotný obsah povinností. A to ta, že zaměřují naši pozornost na nás samé (viz. předchozí blog). Neprakticky obrovské množství pravidel v klášterech, v ústavech, různých náboženských sektách anebo při stolování v lepší restauraci má za úkol udržovat naši pozornost na nás samotných, posilovat naší sebekontrolu. Pravidlo spíš než regulativ chování slouží jako prostředek sebepozorování. Nakonec je jedno, jestli jde o správné vidličky, modlení, tváření se, hlavně, že si všímáme samých sebe. Jestli je ve Švédsku něčeho víc než sobů a v Japonsku psů, pak je to počet pravidel ve všech oblastech života (Pipi Dlouhá Punčocha nakonec není nic jiné než negace velikého množství z nich, je kritikou právě této skutečnosti).

Tento seznam pokračuje dalšími podobnostmi. Emocionální chlad, reálný meteorologický chlad, geografická "separovanost" obou zemí (Švédsko sice není ostrovem jako Velká Británie, ale po sociální a psychologické stránce jím je v o mnoho větší míře). Obě se vnímají jako "nesouměřitelné" se světem a drží si jej celý docela od těla. Pocit etnické výjimečnosti je vlastně ve vztahu k okolí jejich dominantní charakterovou črtou.

A zapomeňte na postmoderní internacionální kosmopolitismus, kterým se Seveřané chválí. Jak v Strindbergově novele Červený pokoj řekla jedna postava na nějaké slavnosti: „My, Švédi, žijeme v postnacionalistické době, ve které už rozdíly a hranice mezi národy nejsou podstatné a všichni jsme světoobčané. A to nás, Švédy, dělá lepšími než všechny ostatní národy..." (vlastní volný překlad z paměti)

I jim společná zdvořilost se většinou svrhává na soupeření o dokonalejší prezentaci své osoby a národa, altruismus do toho netahají. Jde o takové soupeření o zachování si tváře, přičemž vyhrává ten, kdo v sobě dokonaleji potlačuje emoce. Ideálem je vlastně nelidská socha. To vyjadřuje i švédská architektura či už strohý vnější empirismus a funkcionalismus anebo interiérový, laboratorně sterilní design. Ostré, čisté linie, pravidelné uspořádání, prázdné plochy, to nejsou jen charakteristiky švédských domů, ale i jejich obyvatelů.

Zpátky k tématu. Švédská a japonská společnost jsou do nejmenších detailů vytvořené tak, aby v lidech pěstovaly dojem, že jsou pod neustálým dohledem. Jak píše Foucault, tento dohled není reálný a ani jako skutečný, každodenní dohled by nefungoval (dokonce i diktatury existují na rozsáhlé míře podvolení). Funguje na principu zvnitřnění, tedy na fikci, na našem hluboko zakořeněném pocitu, že nás společnost sleduje. Konkrétně se to dělá tak, že si v mysli vybudujeme vlastní oko a to pod dojmem, že není naše, namíříme na sebe. Část vědomí se nám odštěpí, začne nás sledovat a převleče se za "lidi tam venku". Tuhle fikci už pak stačí jen živit a obnovovat, na co si docela dobře vystačí i samotné její oběti ("ale dcerko, co na to lidé řeknou..."). Když se sejde milion maličkostí a budou se mechanicky opakovat, ani Immanuel Kant se neubrání (čím chci neobratně říct, že naše srdce rozum neposlouchá).

Jo, být Švédem nebo Japoncem je peklo... To je jinak i pointa japonského zen-buddhismu, který má smysl jen jako součást japonské kultury a slouží právě jako metoda zbavení se téhle zvnitřněné fikce společenského dozoru v životné fázi, kdy už jednotlivci nestačí výkonnostně na plnění přísných kritérií určených společností (hlavně staří lidé). Hádanka o tom, jak zní potlesk jedné ruky nebo pád stromu v lese, kde jej nikdo neslyší má právě ukázat na dualitu skutečnosti a fakt, že předmět existuje jen tam, kde existuje subjekt, který ho vnímá. Korelátem předmětu je vědomí, ve kterém se nachází, předmět je jen intencionálním obsahem naší mysli. A tak i my jako předmět existujeme jen v mysli druhých, zvnitřněné v naší vlastní mysli v podobě fiktivního společenského dohledu. A tak si máme uvědomit, že to "já", za který celý život bojujeme, je jen myšlenka jiných, neulpívat na něm, ale současně hledat to opravdové.

Tato fikce je velice účinný nástroj pro motivování jednotlivce k vyššímu výkonu. Když ale ten přestane z objektivních důvodů stačit naplňovat očekávání, daný dohled se stává sebedestruktivní a vede k sebevraždě (nejen fyzické, ale i jejím duševním nebo sociálním formám - závislosti nebo uzavření se před světem - dnešní hikikomori jsou toho příkladem). Japonská společnost tak na jedné straně klade vysoká kritéria na jednotlivce, na druhé mu ale poskytuje i únikové cesty, když už dál nemůže, v zen-buddhismu.

Ten celou "mučírnu" odkrývá jako fikci a ukazuje, že dohled i já jako jeho předmět jsou jen ve vědomí. A na to navazuje učení o hlubší lidské bytosti, která jde za naše zpředmětněné pojetí. Západní společnosti tyto záchranné čluny někdy také měly pro ty, co už dál nezvládali plavat (především mnišství nebo křesťanské učení o nepodmíněnosti boží lásky). V současnosti je už ale neposkytují.

Naše společnosti fungují na tom, že se lidé zpředmětňují, tedy chápou sebe jako objekty vědomí jiných lidí. No, a když si ti ostatní "sobci" pořád hledí svého, je nutné použít vlastní vědomí. A aby si takový člověk pak nepřipadal pitomě, že sám musí zastupovat herce i obecenstvo, vědomí jej přesvědčí, že tím obecenstvem není on. Uspořádání společnosti mu pak (pro vlastní motivy) napomůže posílit tuhle chiméru. Zen a i Foucault mi říká, že "já" je jen fyzicky neexistující předmět vědomí, navíc mého vlastního. Je to jen kulturně podmíněná představa. A mé skutečné bytí spočívá někde jinde než v obraze zrcadlícím se v mysli. Ono totiž ti Švédi a Japonci nejsou tak zcela nevinní, jejích zdvořilost a klid stojí na premise, že jsou středem pozornosti a celý svět je sleduje, protože jsou premianti a vzor pro celé lidství.

Ta strnulost a ohleduplnost a pronikavé sledování druhých není tak zcela altruistické, ale často z něj křičí "všimni si mě, tady jsem!" Jsou tak trochu sebestřední jak my, jen to dělají jinými metodami (a když ty přestanou fungovat, taky přikračují k drsnějším). My si kupujeme bavoráky a ve vlaku křičíme (nebo hlasitě telefonujeme), Japonci a Švédi na sebe upozorňují zdvořilostí a ohleduplností (a upřeným zíráním).

Když si v tramvaji všímáte Japonského turistu, strnule se dívá jinam a nevidí vás. Ale když si ho přestanete všímat, v koutku oka uvidíte "náhodné" pohyby a jakoby neúmyslné gesta, kterými přitahuje vaši pozornost. Když ji získá, opět najdete strnulého japonského turistu obdivujícího Pražský hrad, samozřejmě vás nevidícího. Jsou jak my, jen ovládají subtilnější techniky manipulace, než ty naše tupé a agresivní.

A co to vše konkrétně pro běžného člověka žijícího v těchto zemích znamená? To, že být Švédem a Japoncem není výhra. My zvenku vidíme jen bohatství, krásu, funkční systémy od školek po úřady, etiketu. A to přenášíme na obraz naší společnosti, na kterém to vše vypadá ideálně. Je těžší vidět, na čem to stojí a co funguje ukrytě a tajuplně i pro samotné členy daných společností. A víte, co vám řekne Švéd, když se dostane do upřímné nálady a přestane soutěžit?

Že je to všechno nanic. Každý normální Švéd chce ze své země vypadnout pryč. Případně zůstat ve Švédsku na nějakém liduprázdném místě. Když se Češi po návratu z letní dovolené budou v kanceláři předbíhat, kdo letěl dál, kdo měl luxusnější hotel a hezčí pláž, Švédi se budou předbíhat v tom, kdo měl větší samotu a potkal méně lidí (zvítězí někdo, kdo šel do Laponska a měsíc nikoho neviděl).

Odejít je skutečně řešení, které funguje. Celý ten systém dohledu má prý moc jen uvnitř země a Švédi mluví o tom, jak se ve světě mění na zcela jiné lidi. Uvolněné, veselé, spontánní. Celý opsaný zvnitřněný dohled se zapíná jen ve Švédsku a při vytáhnutí pat z domoviny se vypíná. Když se ale vracejí, pomalu se zapíná jejích staré já (podle svědectví prý už v letadle - to by naznačovalo, že funguje přes očekávání). Ze subjektivních pohledů se to celé jeví jako "špatná atmosféra" krajiny. Obecně ale z toho vyplývá, že to zvnitřnění je lokálně zakotvené. Nejedná se o individuální psychologickou funkci, funguje relativně a tedy není natolik zakořeněna. Bohužel ve vhodném prostředí vypnout nejde. Proto jde jen o to - vypadnout pryč (a proto bylo tolik Švédu na Srí Lance při neštěstí Tsunami - opět omluva za necitlivost).

A zbytek Švédů bude přemýšlet o tom, co se odehrává snad v každém depresivním švédském filmu - sebevraždě. Běžný Švéd vám řekne, že většina krajanů nenávidí svoji práci a docela veliké množství taky život v ní. Liberální a intelektuální ovzduší tady v Česku je něco, co je mnohem hodnotnější než všechno to ideální, co obdivujeme na Švédsku. Jo, moc to tu nefunguje a lidé jsou taky docela soutěživí a hrubí (pomalu se přizpůsobuji). Ale mohu jít venku, zhluboka se nadechnout a uvolnit se. A doma se cítím jako doma. Máme tu něco, co Švédi už dávno nemají a pro co by zabíjeli. Zabíjeli byste vy pro lepší sociální systém a hezčí chodníky?

Švédsko ani Japonsko vám nedovolí být sám sebou. Ve Švédsku není dovoleno žít jako individualita, ale jen jako typologie. Tu v Čechách to ještě jde a v ostatních aspektech to docela funguje, máme právě tu rovnováhu. Možná se ptáte "no jo, ale proč pak Švédi a Japonci vypadají tak vyrovnaně a spokojeně?" Protože to není jejich tvář, ale tvář jakou chce vidět zvnitřněná společenská kontrola.

Ukrývají tajemství, které nejlépe formuloval jeden Američan: "Švédi jsou jak láhev kečupu. Zatřepeš ní jednou, nic. Podruhé, nic. A na potřetí máš na talíři celý obsah." A nezapomenout na to, že i název Benedictové knížky o Japoncích má ve druhé půli za "chryzantémami" slovo "meč". Ta agrese a destrukce tam je, jen pod zvnitřněným dohledem zahrabaná, svázaná, pořád narůstající a... bobtnající ;-)

Protože i Vikingové nebyli ti krvežízniví válečníci, ale prostí obchodníci. Jen po tom, co přes den mírumilovně obchodovali s přístavními městy, se v noci do nich vraceli, aby je vyplenili. Podobně i první křesťanská mise na švédském území byla přijata velice vstřícně, ihned obdařena pozemky a právem šířit víru, aby byla pak po půl roce vyvražděna a vyhlazena. Nechci nikoho strašit, ale jak ti milí Švédi, tak i Japonci obnovují vojenské síly a Švédi navíc zavádějí zrušenou brannou povinnost... Díváme se s obavami na Rusko, třeseme před islámským terorismem, čínskou ekonomickou sílou a nejasnými úmysly nezvaných členů klubu držitelů atomových zbraní, netušíc, že ďábel přichází v rouše beránčím;-)

(Poslední odstavec byl ironickým zakončením 10stránkové tortury, vše předtím ale zaručuji)

Děkuji Karole Loužecké za jazykovou korekturu