Rozdíl mezi kynismem a cynismem aneb Je Zeman "antičeský"?
Tradice rovnostářství je snad ústředním prvkem české společenské kultury. Současně ale stojí v sousedství docela silné extravertnosti a soutěživosti. To na jedné straně dělá z Česka do jisté míry ambivalentní společnost, na druhé ale docela podobnou té americké. Zkrátka, jste rovnostářští, ukecaní, bezprostřední (i když často iracionálně stydliví před cizím) a berete vše s humorem, současně ale i velice soutěživí, ctižádostiví a "exhibicionističtí" (často jde spíš o soutěživost ve vytváření dojmu než o skutečnou podstatu).
Nevím, jestli je to pravidlo, ale snad každá kultura je ambivalentní a protichůdné prvky se setkávají téměř zákonitě. Ruth Benedictová nazvala svoji knížku o Japonsku "Meč a Chrysantémy" právě z tohoto důvodu. Američané jsou na jedné straně velice milí, otevření a přátelští, na druhé silně kompetitivní a k druhým snad i drsnější (záleží i na regionu). Švédi jsou velice tiší a uzavření, zároveň ale možná ještě víc soutěživý a vytrvalejší než Američané nebo Češi (Švéd vám pro získání pozornosti nezakřičí přímo do ucha, jak to udělá Američan, ale mnohem vytrvaleji a nepříjemněji vás zafixuje, téměř až přibije, mrazivým pohledem - zatímco Američané jsou takoví "sprinteři", Švédi spíš "vytrvalostní běžci" - a jak víme, tichá voda břehy mele). Pod vnější zdvořilostí se tak může ukrývat opak a při zkoumání společnosti obecně je máloco takové, jak na první pohled vypadá a navíc vše bývá rozporuplné (společnosti svojí komplexností připomínají ženskou duši).
Rovnostářství a soutěživost
To by nejednoho člověka, snažícího se o hlubší pochopení společenské skutečnosti, dovedlo k zoufalství, respektive k Hegelově dialektice opozit. My pro pochopení protikladných českých fenoménů nemusíme hluboko do německé idealistické filosofie a vystačíme si se zdravým rozumem. Soutěživost a rovnostářství jsou samozřejmě dvě strany jedné mince. Vytvářejí jeden fungující mechanismus, jehož kolečka jsou "naolejované" dalším od Česka neoddělitelným aspektem, humorem. Abychom mohli vzájemně soutěžit, musíme stát na stejné startovací čáře, mít podobnou dráhu, řídit se stejnými pravidly a mít stejnou rychlost větru. A když bude někdo porušovat pravidla, zavádět nebo nám příliš uteče, tak nějak jej zesměšňováním stáhneme zpátky, aby mohla hra dál pokračovat.
Soutěživost je podmíněna rovnostářstvím. To ví každý, kdo při sledování nedávných mistrovství světa v atletice viděl tuto pravdu hezky symbolizovanou geometricky narýsovanými běžeckými drahami. Toto rovnostářství je založené na boření hranic a rozdílů mezi lidmi, které se časem zákonitě prohlubují. Postupně se rozšiřující vzdálenost mezi členy společnosti není ale nutné přemosťovat jen distribucí statků, stačí k tomu obyčejná řeč. Člověku natolik nevadí to, že někdo má lepší káru, jako spíš to, že se v ní zavře a přestane se s ním bavit. Americká demokracie prý stojí právě na takové nenápadné věci jako povinné ochotě politiků promluvit si s běžným Američanem jako s rovným. Mluva stojí v základu rovnosti a povýšenectví lidí nespočívá ani tak v drahých věcech a odlišných zájmech (co se patří pro danou "třídu"), jako spíš v tom, že se "nebaví".
Řeč je skutečně základ rovnostářství a "zavřít někomu klapačku" je to nejhorší, co někdo může udělat. Ve Švédsku může populární političce ukončit kariéru to, že v televizní debatě rázně umlčí diskutérku (jo, ve Skandinávii jsou ženy v politice a akademii všudypřítomné, neplatí to ale o nejvyšších patrech byznysu, kde jich je v uzavřených mužských kroužcích menší procento než ve Spojených státech). Tohle je hezký příklad cynismu moci, snižování protivníka (v tomto případě se navíc ohánějícího fakty) z pozice moci.
Humor
Teď se vrátíme do Česka. Propojení kompetitivnosti s egalitářstvím je tu téměř neoddělitelné, jak s tím ale souvisí český humor? Oba prvky, rovnostářství a humor, jsou tak silně společně přítomné, že stejně jako v případě spojení soutěživosti a rovnostářství vytvářejí dvě stránky jedné mince a vzájemně se podepírají. Humor je založen na "odkrývaní" masek, klamů, iluzí. A i když se může lidem z jiných kultur zdát krutý a vlastně i ponižující vůči druhému člověku (Evropa například moc nepochopila Černého Entropu), opak je pravdou za předpokladu, že se jedná o humor kynický. Tedy ten tradiční, český, humor lidí stojících mimo mocenské pozice vůči těm mocným (stačí ekonomicky nebo společensky, nemusí jít o držitele faktické moci). Tedy ve snižování "vyššího", které se jako vyšší ukazuje být jen uměle (moc) nebo iluzorně (klam). Kynický humor ničí umělé rozdíly a iluze, a proto je pro společnost přínosný.
Podle Henri Bergsona spočívá humor v propojení "vysokého" s "nízkým". Řecké, a vlastně všechny, hrdiny mýtů pochopitelně málokdy vidíte při plnění vyšších cílů sedět, spát, jíst, zívat, škrábat se nebo si odskočit co i jen na malou (na seriálu Ally McBeal bylo sympatické, že se na rozdíl od jiných "hrdinských" právnických seriálů velká část děje odehrávala na toaletách - jinak mohu říct, že ty sice v právnických firmách bývají "luxusnější", zapáchají ale často mnohem hůř než ty běžné...). Modelovým příkladem humorní situace je podle Bergsona profesor, který si při vážné přednášce na vysoce intelektuální téma hlasitě uleví.
Humor tak člověka v principu sráží z nebes, kam tak rád ulétává (často v sebeiluzích nebo ve snaze o společenský vzestup), zpátky na zem. Odkrýváním pravdy, respektive alespoň poukazováním na dvojitou povahu člověka (bios a logos, příroda a kultura, tělo a mysl), mu nedovoluje příliš odletět od své podstaty a své obce. Ze společenského hlediska tak humor vyrovnává rozdíly a integruje společnost. Je zajímavé, že schizofrenie, tedy duševní "odchod" od reality a společnosti (co se vzájemně podmiňuje, skutečnost je ve společném jazyce formovaný sociální konstrukt) se podle psychiatrů projevuje právě ztrátou humoru a tento je naopak schopen pomoct obnovit duševní zdraví (a tak zase vyrovnávat sociální rozdíly i "zezdola").
Kynismus a cynismus
Tu ale vidíme, že podstata humoru spočívá v kynismu. Vtipné je, když Diogenés na otázku Alexandra Velikého, jaké přání mu má splnit, odpoví, aby mu nezastiňoval slunce. Ale ne už, kdyby tak učinil vládce vůči poddanému. Stejně tak nikomu nepřijde vtipné, když Marie Antoinetta na to, že se lidé bouří jelikož nemají chléb, prohodí "ať jedí koláče" (samozřejmě nebyla hloupá a bylo to myšleno jako vtip). Rozdíl mezi kynismem a cynismem tak spočívá v postavení řečníků a sociální funkci promluvy. Zatímco kynismus směřuje proti moci, podkopává ji a vyrovnává rozdíly, cynismus je nástrojem moci, jejímž upevňováním sociální rozdíly prohlubuje. Kynismus hierarchie rozleptává, cynismus je cementuje (více k tomuto rozlišení a dějinné analýze vývoje cynismu z kynismu najdete v rozsáhlé knize Petra Sloterdijka Kritika cynického rozumu).
Kynický humor míří zespodu nahoru a vyrovnává rozdíly. To souvisí s odkrýváním pravdy, jelikož tyto jsou často uměle zakládané nebo iluzorní (snad pro toto propojení s pravdou, v jeho negativním "dekonstruktivistickém" pohybu, bývá kapitola o poměrně nefilosofickém kynismu součástí učebnic dějin filosofie). Cynický humor je naopak kynismem převzatým mocnými, kterým slouží na upevnění pozic (umělých nebo klamlivých). Mocným samozřejmě nebylo příjemné ohrožování jejich postavení. Proti humoru nejdřív bojovali (co je hezky vidět na postoji středověkých duchovních ke smíchu, jak jej opisuje Ecův román Jméno růže), v moderní době ale chytřeji převzali jeho moc a obrátili jeho ostří opačným směrem (není nutné jít do vyšších pater politiky, je to dobře vidět i na běžném úředníkovi, který lidi tak nějak odlidštěně nebere vážně, ale spíš jako předměty či čísla - z jeho pohledu jde o druh sadistického humoru).
Česká společnost stojí na zdravé soutěživosti ve správných duchovních hodnotách (převážně znalostních, tedy alespoň v mém naivním pohledu), která je podmíněná rovnostářstvím. Jeho silným nástrojem je bezprostřednost, ukecanost (zdravá, vzájemná a přínosná, ne prázdná, tlachající a posluchače ubíjející - viz. minulý blog o sadismu) a kynický humor. Ten má odkrývat pravdu, ničit iluze, podkopávat moc, vyrovnávat rozdíly v postavení. Jinak se mění v cynismus moci, byrokracie a bohatství, který má opačné důsledky.
Český kynismus
To implikuje, že česká společnost stojí na kynickém humoru, který není jen nějakou vedlejší historicko-společenskou náhodou, ale podstatným českým kulturním vzorcem. Tradice českého humoru, která jako ústřední prvek společenské kultury je podstatně spjata s národním charakterem, podepírá rovnostářskou tradici a ovlivňuje celou hodnotovou hierarchii společnosti, je ale tradice kynická. To snad vyplývá z historie, z jejíž posledních 370 let nebyli Češi pod nadvládou jiného národa jen půl století.
To má i svá pozitiva - židovský národ (který ale, podle Arendtové a většiny před druhou světovou válkou v evropských zemích asimilovaných Židů, byl účelovou konstrukcí rasových teorií a nacistické strany a sekulární většina nesdílela etnické pojetí své národní identity a ta jí tak byla spíš vnucena samotnými pronásledovateli), který si podobně jako ten český málokdy v moderních dějinách sám vládl, si taky vytvořil silný smysl pro humor (a z filmů Woodyho Allena víme, že jsou taky hodně ukecaní). Český a židovský humor se tak pravděpodobně přímo zrodil z "kynismu" vrstev, které nebyly při moci. Kynismus tak asi netvoří jen formu humoru, ale snad i jeho podstatu.
Lze říct, že v případě českého i židovského kynismu se tak nějak opakoval historický vývoj zpřed dvou tisíciletí, jelikož i původní kynismus vznikl v období a v důsledku ztráty politické nezávislosti. Setkání Diogéna s Alexandrem tak není jen dílčí anekdotou, ale symbolizuje podstatu nové společenské reality (nahrazení samy si vládnoucích rovnoprávních občanů "lidem" a vládcem), ze které kynismus vzniká. Helénistická filosofie obecně (stoicismus, kynismus, epikureismus) sice reagovala na novou politickou situaci ztráty suverenity městskými státy hledáním smyslu života mimo veřejnou sféru v soukromé oblasti (naší obdobou bylo socialistické chatařství), ale jak jsme viděli, kynismus velice dobře plní i veřejnou funkci.
Podobně i osvobození se od sovětské nadvlády a obnovení nezávislosti má pravděpodobně opačný vliv a oslabuje kynickou tradici. Když se porozhlédneme kolem, jistý "korelát" vidíme v růstu cynismu v české politice a společenských vztazích obecně a, co je ještě závažnější, v poklesu kvality českých komedií v posledních patnácti letech. Vysoká úroveň filmového humoru devadesátých let, pokračující částečně i v dalším desetiletí, byla asi jen důsledkem duchovní setrvačnosti a činorodosti generace vychované v diktatuře, uvolněné v nových podmínkách tvůrčí svobody. Tato "energie" se už ale vyčerpala a asi se už nevrátí (navzdory přáním českých euroskeptiků, Evropská unie asi neposkytuje dostatečně silný totalitní útlak).
"Nečeský" cynismus
Vidět tak lidi v mocenských pozicích, jak si dělají srandu z níže postavených, je proto docela smutné. V Česku je znát, že cynismus pomalu střídá kynismus a prezident Zeman (podobně ve Spojených státech Trump a na Slovensku Fico) je jen vrcholem ledovce. Vidět běžného českého pracovníka, jak zdvořile mluví o nepřítomném šéfovi a ten jej za zády shazuje, je nepříjemné. Na humor prostě nemá každý nárok a ten se může proměňovat i v průběhu života, jak člověk mění své společenské postavení. Humor má určité "pojmové a subjektové náležitosti" a sociální funkci a když je ztrácí, neoslabuje jen společnost, ale přestává být i vtipný. V principu by měl směrovat "nahoru".
Proto když jej prezident Zeman (nebo i docela možně nadcházející premiér Babiš) pravidelně obrací z nejvyšší společenské pozice směrem "dolů", vzhledem k tomu, že je do určité míry ze své funkce i modelem pro obecné společenské vztahy, tak nějak nahlodává principy fungování české společnosti. Ta "nešlape" na humoru obecně, ale jen na jeho kynické formě. Jestli premisy, které jsem uváděl, jsou pravdivé a logické odvozování správné, tak z toho všeho vychází, že je český prezident zkrátka "antičeský" (logika byla vymyšlena proto, aby se na ni shazovala odpovědnost za odvážná tvrzení). A navíc, co je v Česku snad největším prohřeškem, cynismus prostě není vtipný...
Nevím, jestli je to pravidlo, ale snad každá kultura je ambivalentní a protichůdné prvky se setkávají téměř zákonitě. Ruth Benedictová nazvala svoji knížku o Japonsku "Meč a Chrysantémy" právě z tohoto důvodu. Američané jsou na jedné straně velice milí, otevření a přátelští, na druhé silně kompetitivní a k druhým snad i drsnější (záleží i na regionu). Švédi jsou velice tiší a uzavření, zároveň ale možná ještě víc soutěživý a vytrvalejší než Američané nebo Češi (Švéd vám pro získání pozornosti nezakřičí přímo do ucha, jak to udělá Američan, ale mnohem vytrvaleji a nepříjemněji vás zafixuje, téměř až přibije, mrazivým pohledem - zatímco Američané jsou takoví "sprinteři", Švédi spíš "vytrvalostní běžci" - a jak víme, tichá voda břehy mele). Pod vnější zdvořilostí se tak může ukrývat opak a při zkoumání společnosti obecně je máloco takové, jak na první pohled vypadá a navíc vše bývá rozporuplné (společnosti svojí komplexností připomínají ženskou duši).
Rovnostářství a soutěživost
To by nejednoho člověka, snažícího se o hlubší pochopení společenské skutečnosti, dovedlo k zoufalství, respektive k Hegelově dialektice opozit. My pro pochopení protikladných českých fenoménů nemusíme hluboko do německé idealistické filosofie a vystačíme si se zdravým rozumem. Soutěživost a rovnostářství jsou samozřejmě dvě strany jedné mince. Vytvářejí jeden fungující mechanismus, jehož kolečka jsou "naolejované" dalším od Česka neoddělitelným aspektem, humorem. Abychom mohli vzájemně soutěžit, musíme stát na stejné startovací čáře, mít podobnou dráhu, řídit se stejnými pravidly a mít stejnou rychlost větru. A když bude někdo porušovat pravidla, zavádět nebo nám příliš uteče, tak nějak jej zesměšňováním stáhneme zpátky, aby mohla hra dál pokračovat.
Soutěživost je podmíněna rovnostářstvím. To ví každý, kdo při sledování nedávných mistrovství světa v atletice viděl tuto pravdu hezky symbolizovanou geometricky narýsovanými běžeckými drahami. Toto rovnostářství je založené na boření hranic a rozdílů mezi lidmi, které se časem zákonitě prohlubují. Postupně se rozšiřující vzdálenost mezi členy společnosti není ale nutné přemosťovat jen distribucí statků, stačí k tomu obyčejná řeč. Člověku natolik nevadí to, že někdo má lepší káru, jako spíš to, že se v ní zavře a přestane se s ním bavit. Americká demokracie prý stojí právě na takové nenápadné věci jako povinné ochotě politiků promluvit si s běžným Američanem jako s rovným. Mluva stojí v základu rovnosti a povýšenectví lidí nespočívá ani tak v drahých věcech a odlišných zájmech (co se patří pro danou "třídu"), jako spíš v tom, že se "nebaví".
Řeč je skutečně základ rovnostářství a "zavřít někomu klapačku" je to nejhorší, co někdo může udělat. Ve Švédsku může populární političce ukončit kariéru to, že v televizní debatě rázně umlčí diskutérku (jo, ve Skandinávii jsou ženy v politice a akademii všudypřítomné, neplatí to ale o nejvyšších patrech byznysu, kde jich je v uzavřených mužských kroužcích menší procento než ve Spojených státech). Tohle je hezký příklad cynismu moci, snižování protivníka (v tomto případě se navíc ohánějícího fakty) z pozice moci.
Humor
Teď se vrátíme do Česka. Propojení kompetitivnosti s egalitářstvím je tu téměř neoddělitelné, jak s tím ale souvisí český humor? Oba prvky, rovnostářství a humor, jsou tak silně společně přítomné, že stejně jako v případě spojení soutěživosti a rovnostářství vytvářejí dvě stránky jedné mince a vzájemně se podepírají. Humor je založen na "odkrývaní" masek, klamů, iluzí. A i když se může lidem z jiných kultur zdát krutý a vlastně i ponižující vůči druhému člověku (Evropa například moc nepochopila Černého Entropu), opak je pravdou za předpokladu, že se jedná o humor kynický. Tedy ten tradiční, český, humor lidí stojících mimo mocenské pozice vůči těm mocným (stačí ekonomicky nebo společensky, nemusí jít o držitele faktické moci). Tedy ve snižování "vyššího", které se jako vyšší ukazuje být jen uměle (moc) nebo iluzorně (klam). Kynický humor ničí umělé rozdíly a iluze, a proto je pro společnost přínosný.
Podle Henri Bergsona spočívá humor v propojení "vysokého" s "nízkým". Řecké, a vlastně všechny, hrdiny mýtů pochopitelně málokdy vidíte při plnění vyšších cílů sedět, spát, jíst, zívat, škrábat se nebo si odskočit co i jen na malou (na seriálu Ally McBeal bylo sympatické, že se na rozdíl od jiných "hrdinských" právnických seriálů velká část děje odehrávala na toaletách - jinak mohu říct, že ty sice v právnických firmách bývají "luxusnější", zapáchají ale často mnohem hůř než ty běžné...). Modelovým příkladem humorní situace je podle Bergsona profesor, který si při vážné přednášce na vysoce intelektuální téma hlasitě uleví.
Humor tak člověka v principu sráží z nebes, kam tak rád ulétává (často v sebeiluzích nebo ve snaze o společenský vzestup), zpátky na zem. Odkrýváním pravdy, respektive alespoň poukazováním na dvojitou povahu člověka (bios a logos, příroda a kultura, tělo a mysl), mu nedovoluje příliš odletět od své podstaty a své obce. Ze společenského hlediska tak humor vyrovnává rozdíly a integruje společnost. Je zajímavé, že schizofrenie, tedy duševní "odchod" od reality a společnosti (co se vzájemně podmiňuje, skutečnost je ve společném jazyce formovaný sociální konstrukt) se podle psychiatrů projevuje právě ztrátou humoru a tento je naopak schopen pomoct obnovit duševní zdraví (a tak zase vyrovnávat sociální rozdíly i "zezdola").
Kynismus a cynismus
Tu ale vidíme, že podstata humoru spočívá v kynismu. Vtipné je, když Diogenés na otázku Alexandra Velikého, jaké přání mu má splnit, odpoví, aby mu nezastiňoval slunce. Ale ne už, kdyby tak učinil vládce vůči poddanému. Stejně tak nikomu nepřijde vtipné, když Marie Antoinetta na to, že se lidé bouří jelikož nemají chléb, prohodí "ať jedí koláče" (samozřejmě nebyla hloupá a bylo to myšleno jako vtip). Rozdíl mezi kynismem a cynismem tak spočívá v postavení řečníků a sociální funkci promluvy. Zatímco kynismus směřuje proti moci, podkopává ji a vyrovnává rozdíly, cynismus je nástrojem moci, jejímž upevňováním sociální rozdíly prohlubuje. Kynismus hierarchie rozleptává, cynismus je cementuje (více k tomuto rozlišení a dějinné analýze vývoje cynismu z kynismu najdete v rozsáhlé knize Petra Sloterdijka Kritika cynického rozumu).
Kynický humor míří zespodu nahoru a vyrovnává rozdíly. To souvisí s odkrýváním pravdy, jelikož tyto jsou často uměle zakládané nebo iluzorní (snad pro toto propojení s pravdou, v jeho negativním "dekonstruktivistickém" pohybu, bývá kapitola o poměrně nefilosofickém kynismu součástí učebnic dějin filosofie). Cynický humor je naopak kynismem převzatým mocnými, kterým slouží na upevnění pozic (umělých nebo klamlivých). Mocným samozřejmě nebylo příjemné ohrožování jejich postavení. Proti humoru nejdřív bojovali (co je hezky vidět na postoji středověkých duchovních ke smíchu, jak jej opisuje Ecův román Jméno růže), v moderní době ale chytřeji převzali jeho moc a obrátili jeho ostří opačným směrem (není nutné jít do vyšších pater politiky, je to dobře vidět i na běžném úředníkovi, který lidi tak nějak odlidštěně nebere vážně, ale spíš jako předměty či čísla - z jeho pohledu jde o druh sadistického humoru).
Česká společnost stojí na zdravé soutěživosti ve správných duchovních hodnotách (převážně znalostních, tedy alespoň v mém naivním pohledu), která je podmíněná rovnostářstvím. Jeho silným nástrojem je bezprostřednost, ukecanost (zdravá, vzájemná a přínosná, ne prázdná, tlachající a posluchače ubíjející - viz. minulý blog o sadismu) a kynický humor. Ten má odkrývat pravdu, ničit iluze, podkopávat moc, vyrovnávat rozdíly v postavení. Jinak se mění v cynismus moci, byrokracie a bohatství, který má opačné důsledky.
Český kynismus
To implikuje, že česká společnost stojí na kynickém humoru, který není jen nějakou vedlejší historicko-společenskou náhodou, ale podstatným českým kulturním vzorcem. Tradice českého humoru, která jako ústřední prvek společenské kultury je podstatně spjata s národním charakterem, podepírá rovnostářskou tradici a ovlivňuje celou hodnotovou hierarchii společnosti, je ale tradice kynická. To snad vyplývá z historie, z jejíž posledních 370 let nebyli Češi pod nadvládou jiného národa jen půl století.
To má i svá pozitiva - židovský národ (který ale, podle Arendtové a většiny před druhou světovou válkou v evropských zemích asimilovaných Židů, byl účelovou konstrukcí rasových teorií a nacistické strany a sekulární většina nesdílela etnické pojetí své národní identity a ta jí tak byla spíš vnucena samotnými pronásledovateli), který si podobně jako ten český málokdy v moderních dějinách sám vládl, si taky vytvořil silný smysl pro humor (a z filmů Woodyho Allena víme, že jsou taky hodně ukecaní). Český a židovský humor se tak pravděpodobně přímo zrodil z "kynismu" vrstev, které nebyly při moci. Kynismus tak asi netvoří jen formu humoru, ale snad i jeho podstatu.
Lze říct, že v případě českého i židovského kynismu se tak nějak opakoval historický vývoj zpřed dvou tisíciletí, jelikož i původní kynismus vznikl v období a v důsledku ztráty politické nezávislosti. Setkání Diogéna s Alexandrem tak není jen dílčí anekdotou, ale symbolizuje podstatu nové společenské reality (nahrazení samy si vládnoucích rovnoprávních občanů "lidem" a vládcem), ze které kynismus vzniká. Helénistická filosofie obecně (stoicismus, kynismus, epikureismus) sice reagovala na novou politickou situaci ztráty suverenity městskými státy hledáním smyslu života mimo veřejnou sféru v soukromé oblasti (naší obdobou bylo socialistické chatařství), ale jak jsme viděli, kynismus velice dobře plní i veřejnou funkci.
Podobně i osvobození se od sovětské nadvlády a obnovení nezávislosti má pravděpodobně opačný vliv a oslabuje kynickou tradici. Když se porozhlédneme kolem, jistý "korelát" vidíme v růstu cynismu v české politice a společenských vztazích obecně a, co je ještě závažnější, v poklesu kvality českých komedií v posledních patnácti letech. Vysoká úroveň filmového humoru devadesátých let, pokračující částečně i v dalším desetiletí, byla asi jen důsledkem duchovní setrvačnosti a činorodosti generace vychované v diktatuře, uvolněné v nových podmínkách tvůrčí svobody. Tato "energie" se už ale vyčerpala a asi se už nevrátí (navzdory přáním českých euroskeptiků, Evropská unie asi neposkytuje dostatečně silný totalitní útlak).
"Nečeský" cynismus
Vidět tak lidi v mocenských pozicích, jak si dělají srandu z níže postavených, je proto docela smutné. V Česku je znát, že cynismus pomalu střídá kynismus a prezident Zeman (podobně ve Spojených státech Trump a na Slovensku Fico) je jen vrcholem ledovce. Vidět běžného českého pracovníka, jak zdvořile mluví o nepřítomném šéfovi a ten jej za zády shazuje, je nepříjemné. Na humor prostě nemá každý nárok a ten se může proměňovat i v průběhu života, jak člověk mění své společenské postavení. Humor má určité "pojmové a subjektové náležitosti" a sociální funkci a když je ztrácí, neoslabuje jen společnost, ale přestává být i vtipný. V principu by měl směrovat "nahoru".
Proto když jej prezident Zeman (nebo i docela možně nadcházející premiér Babiš) pravidelně obrací z nejvyšší společenské pozice směrem "dolů", vzhledem k tomu, že je do určité míry ze své funkce i modelem pro obecné společenské vztahy, tak nějak nahlodává principy fungování české společnosti. Ta "nešlape" na humoru obecně, ale jen na jeho kynické formě. Jestli premisy, které jsem uváděl, jsou pravdivé a logické odvozování správné, tak z toho všeho vychází, že je český prezident zkrátka "antičeský" (logika byla vymyšlena proto, aby se na ni shazovala odpovědnost za odvážná tvrzení). A navíc, co je v Česku snad největším prohřeškem, cynismus prostě není vtipný...
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
