Úpadek naší civilizace aneb Od posloucháním k dívání se, 1. část
Při zkoumání pravdy je zajímavé, kolik pozornosti věnujeme povaze samotného poznání, jeho předmětu, zdroji a obsahu a jak často nám uniká význam konkrétní stezky, kterou se k nám pravda dostává. Bez ohledu na to, jestli pod zkoumáním pravdy myslíme poznávání božích myšlenek anebo přírody, většinou pod ní rozumíme samotnou vnější podstatu věci anebo její myšlenkové promítnutí v podobě definic, grafů, schémat, teorií. Otázka smyslových cest, nosičů, vypadá navenek nepodstatně, ale otevírá celý nový rozměr chápání poznání. Neodkrývá jen zajímavá témata našich kulturních dějin, ale současně i osvětluje, co myslitelé rozumí pod tolik opakovaným "úpadkem západní civilizace".
Existují celé filosofické knihovny, zabývající se „vnější“ (ontologickou) anebo vnitřní (gnoseologickou) stránkou poznání z jeho formálního hlediska. A z obsahového hlediska už nově přibývající znalosti v jednotlivých vědních oborech ani není pro jednoho člověka možné sledovat. Je pak s podivem uvěřitelné, jak málo pozornosti je ve filosofii věnováno otázce smyslů, kterými k nám pravda (v historii synonymem „boží myšlenky“) přichází. Nenechte se zmýlit, také racionalisté museli vnímat nesmyslovou pravdu zprostředkovaně některým ze smyslů. Smyslovostí se nemíní obsahová náplň poznání, ale jen „infrastruktura“ jejího přenosu (která ji ale ovlivňuje).
Starověký primát vidění
Současně nám to i ukazuje, jak lze často osvětlit pro většinu lidí nepochopitelně složité filosofické myšlenky, vyjádřené ještě nesrozumitelnější terminologií, i laikovi. Podstatu této skryté, smysly způsobované variability poznání, vidíme na příkladu té „nejabsolutnější“ (proč nevytvářet nová, navíc vnitřně rozporná slova) entity, bohu. Co může být víc nezávislé na lidských smyslech než tahle vševědoucí náboženská postava? A vida, při zkoumání rozdílu mezi židovským a křesťanským bohem se nemůžeme omezovat na religionistické, dogmatické a historické analýzy, ale musíme vzít v úvahu i tak, ze zběžného pohledu nesouvisející, věc, jako naše smysly.
Nemluvím teď o nich v morálním smyslu jako o zdrojích hříšného potěšení (na to se hodí jiné stránky), ale jako cestách, kterými k lidem Bůh promlouvá. Jo, komparativní analýza judaismu a křesťanství není jen ontoteologické povahy, ale, řekněme, i „gnoseoteologické“ (další nové slovo, doufejme, že to čtou i jazykovědci). Věděli jste, že snad největší rozdíl mezi židovským a křesťanským bohem nebyl jen v jejich přísnosti, délce bradky a vnější atraktivnosti (Michelangelův Bůh neměl od Charlestona Hestona moc daleko)?
Snad největší osobnostní rozdíl spočívá ve způsobu komunikace, jak zprostředkovávali pravdu svým lidským ovečkám. Zatímco židovský Bůh ke svému národu především promlouval a co se týče ukazování se před ním, byl docela stydlivý, ten náš, křesťanský, byl úplný nemluva. Zato se ale moc rád zjevoval a oslňoval svým božím světlem, jeho pravda měla povahu zjevení. Zatímco Židé svého boha slyšeli, naši předci jej viděli. Židé svojí pověstnou intelektuálnost, díky které se stali národem slova a dali světu tolik myslitelů (a hollywoodských scenáristů a komiků), zdědili po svém ukecaném bohu.
Tento rozdíl úzce souvisí s vývojem řecké a ranně křesťanské filosofie, která, navzdory snaze o vymezení se vůči Aténám, byla jen jejím myšlenkovým pokračováním (v Bibli je víc Platóna než u Hegela). Každý, kdo četl něco z antických filosofů nebo biblických textů či jen navštívil kostel ví, že poznání, pravda nebo boží slovo, což jsou všechno jen synonyma pro duchovno, procházely člověkem v naší západní, řecko-křesťanské kultuře, světlem, tedy očima. Platónovu říši idejí lze uzřít, Plotínovo "Jedno" emanovalo, prosvětlovalo všechny ostatní stupně Bytí (sám jej ovšem prý viděl jen dvakrát) a křesťanské svatozáře, osvícení a boží světlo jsou jen představy převzaté od dřívějších filosofů.
Malá vedlejší poznámka. I když vidění bylo už ve starověku hlavním smyslovým aparátem myšlení, takhle to s nejvyšším duchovnem nebylo od počátků. Ještě nedlouho před Platónem to oči neměly zdaleka vyhrané. Jeho učiteli Sokratovi se jeho "daimón" ještě přimlouval vnitřní řečí a taky Homérova doba znala slepé pěvce, kteří v paměti ve formě básní nosili mytickou pravdu, řeč pocházející ze Zlaté doby (i když k ní také vzhlíželi okem, třetím, vnitřním). Hérakleitos první vyjádřil primát vidění nad ostatními smysly, i když mlčení o tom u ostatních myslitelů mohlo být spíš důsledkem triviality tohoto tvrzení, které již bylo v jeho době považované za samozřejmé.
Pozdější filosofové se snažili nalomit tuto dominanci oka, která se tak trochu ukázala být překážkou dalšího duchovního vývoje. Filón Alexandrijský se ještě jako židovský filosof snažil smířit křesťanskou víru se židovskou "zkombinováním" obou smyslů. Přičemž ale zachoval primát vidění, tedy křesťanské religiozity, a slyšení (jako židovskému prvku víry) přisoudil jen předběžnou funkci při poznávání boží pravdy.
Z dalších zajímavých pokusů v novověku lze zmínit Kanta, který nové duchovní schopnosti, soudnosti, přisoudil smysl chuti, anebo Heideggera, kterého Bytí člověk poslouchá, i když "ontologicky" je tohle opět "světlinou", která zjevuje lidský svět, jsoucno. Lze se domnívat, že mnoho myslitelů si bylo vědomo toho, že rozvoji filosofie do jisté míry brání právě z antiky zděděné, křesťanstvím zprostředkované, upřednostňování vidění jako zdroje hlubšího poznání. A že právě překonání tohoto "vizuálního dědictví" je podmínkou rozvinutí lidských duchovních schopností, podmínkou příchodu novověkého racionalismu.
Novověký obrat k slyšení
Někdo znalý věci si teď řekl: „Nespočíval přechod k novověku právě v odmítnutí od vnější skutečnosti odtržené scholastické spekulace renesancí a jejím obratu ke světu, tedy smyslům?" Do veliké míry ano, ale v renesanci nešlo ani tak o metodu empirismu, ta přišla později, když do vývoje zasáhli Briti. Renesance odmítla scholastickou spekulaci, kterou nepovažovala za "racionální", ale dogmatickou. A obecně jí nešlo o smysly, ale o obrat ke světu a jeho zkoumání, které se uskutečňuje myšlenkovou činností.
Renesanční astronomové nebyli jen pozorovatelé, ale i skvělí matematici a filosofové. Giordano Bruno nakonec tezi o nekonečnosti vesmíru a neexistenci jeho středu nemohl vidět v dalekohledu, ale jen ve své mysli. Renesance lidstvo neobrátila od mysli ke smyslům, ale mysl od knižních dogmat k vnějšímu světu, pro jehož zkoumání se myšlení ukázalo být mnohem účinnějším nástrojem než smyslové vnímání. A toto obrácení samotnou mysl posilnilo a rozšířilo a svět, jak uvidíme, "zidealizovalo" a zteoretizovalo. Obrácení navenek se nevylučuje, ale dokonce závisí na obrácení se dovnitř.
Ohromný novověký obrat ku vědě, racionalitě a všem těm dramatických technologickým a společenským změnám stojí právě na nahrazení obrázku pojmem, ideou vyjádřenou slovy. A zatímco zápis je až druhotnou formou, ve které je zachycená, primárním smyslem přijímání řeči je sluch (tento zvláštní rozporuplný charakter čtení přiblížím v další části). Novověk tak do veliké míry spočívá v obratu od dívání se ke slyšení. A tento obrat nevykonali ani tak velcí filosofové, jako spíš vědci, myslitelé s širším záběrem a umělci.
Tomuto obecnému obratu kultury předcházely výdobytky v matematizaci přírody. Tedy myšlenková schematizace, redukce smysly vnímaného světa na algebraické a geometrické myšlenkové formy, bez ohledu na to, že byli považované za objektivně existující ve vnějším světě (první, kdo poukázal na "duševní povahu" čísel, tedy že spíš než ve světě existují v naší mysli, byl prostějovský rodák Edmund Husserl). V této válce proti smyslům, kterými, jak jsme viděli, se v naší civilizaci rozuměl především zrak, pokračoval Descartes a další racionalisté. Jejich "zduálnění" světa na rozprostraněnou přírodu a kognitivní mysl, mělo epistemologické důsledky ve formě obratu od smyslů k myšlení.
Jelikož se ale pod smysly chápalo především vidění, zatímco myslí se v řeči, tedy zvukové formě přicházející sluchem (psaní je až sekundární záznam, více ve druhé části), racionální obrat od smyslů k myšlení, od rozprostřeného světa ke kognitivnímu, znamenal fakticky přesunutí pozornosti od vlastních očí k uším. Tohle moc hezky vidět na ústředních nositelích racionalismu, rozvoji přírodních věd, dále na zprostředkovávání jejích poznání širší společnosti a také rozvoji umění.
Švéd Linne je známý pro systematizaci přírody, kterou vykonal. Klasické pojmenování rostlin a zvířat druhem a specifickým odlišením je jeho aplikací aristotelovské logiky na přírodu. A v tomto přepojení těchto dvou říší, pojmové a přírodní, spočívá neuvěřitelný filosofický výdobytek, na kterém si vylámali zuby i přední myslitelé. Když němečtí idealističtí filosofové později vyjádřili šokující představu, že svět je myšlenka, Linne ji už předtím našel přímo v přírodě.
Jeho největším objevem nebylo uspořádání bezmezného množství přírodních druhů do přehledného systému, ale prosazení mnohem fundamentálnější myšlenky, podle které je přírodní druh idea, pojem, konkrétně "nápad", jak se adaptovat na dané prostředí. A stejně jako všechny ostatní pojmy jsou už od dob Aristotela uspořádané do logického systému, proč by i rostliny a živočichové, jestliže jsou taky jen idejemi, nemohli být zabydlení v podobné struktuře. Pro Linneho to ale byly jen věčné pojmy, trvalé a vzájemně oddělené substance. Až Darwin ukázal, že se jedná o proměnlivé kategorie, které se navíc vzájemně ovlivňují, celý systém není statický, ale dynamický a jeho "přihrádky" různě na sebe navazují a časem se přeskupují.
Zatímco Linne přesvědčil svět, že to, co vidí venku, je vlastně myšlenka, kterou známe z vlastní mysli, encyklopedisté se rozhodli v tomto smyslu proměnit celou kulturu a společnost. Z filosofického hlediska nebylo shrnutí znalostí v několika knihách významné jen pro praktické účely, tedy koncentraci znalostí a propojení světa expertů s laiky, tedy v přeložení odborné vědy do běžné řeči (čím plnili funkci novinářů). Encyklopedisté završili přenos světa, tedy jeho poznání, do pojmů. Spíš než rozsah snahy je na encyklopedistech zajímavé redukování toho, čemu se říká pravda, poznání, duchovno a myšlenka do definice.
Linneho knihy jsou v podstatě ještě obrázkové malovánky a určitá rostlina byla, i když jako "idea", vyjádřená ve formě kresby. Pro encyklopedisty už stejná rostlinka, respektive naše znalosti o ní, byla pojmovou, slovní definicí. Vlastně tak na "celovědné" a celospolečenské úrovni dotáhli dokonce započatý projekt "zmyšlenkování", "zverbalizování " poznání, zakotvení nového duchovního základu moderní společnosti do pojmů vyjádřených řečí a přijímaných sluchem. Vybudování novověké racionální společnosti tak stálo na obrácení pozornosti člověka od zraku ke sluchu.
To, že se tato proměna odehrála na širší kulturní, dá se říct až civilizační, úrovni, lze hezky vidět v umělecké oblasti. Zatímco sedmnácté století bylo stoletím malířství, osmnácté zase stoletím hudby. Vzdělanější obyvatelstvo a umělci se tak skutečně ve velkém rozsahu obrátili od dívání k poslouchání a nejen vědecký, ale i estetický vkus se do veliké míry přemístil ze zraku k sluchu. Zdá se, že nejen vědci, ale celá kultivovaná společnost přesměrovala vnímání světa od očí k uším.
Souvislost mezi přesunem "těžiště" kultury na poslech hudby a rozvoj racionalistické filosofie a pojmového myšlení obecně se nedotýká jen "smyslů", ale jde po neurologické stránce mnohem hlouběji. Jak řekl profesor Cyril Höschl, který v poslední době zkoumal známé hudební skladatele z hlediska duševního zdraví a neurologické aspekty hudební kreativity obecně, stejné oblasti mozku, které se „starají“ o vyšší abstraktní myšlenkovou činnost (dejme tomu studium odbornějších textů), jsou aktivní i při poslechu vážné hudby. V obou případech se jedná o „lineární“ (postupné) rozvíjení abstraktních mentálních forem, v prvním případě vyjádřených tóny v melodiích, ve druhém slovy ve větách.
Tato „výměna“ smyslového aparátu, zvoleného pro vztahování se ke světu, se promítá do mnohem hlubších proměn v našich mozkových neurologických sítích. Nevím, jestli byl v tomto uskutečněn nějaký výzkum, ale lze předpokládat, že v období budování základů novověké racionalistické společnosti muselo dojít i k částečnému přeformování mozků lidí. Změna kultury a duchovní oblasti obecně pravděpodobně měla i „materiální“ důsledky na struktury mozků, které jsou plastické a tvarovatelné i v celém průběhu lidského života (nejen mezi generacemi).
To, co mám v hlavě, je do veliké míry výsledek mé vlastní volby, činností a zájmů, pro které se rozhoduji. Také Alzheimer není jen "rána osudu", ale zcela rozdílně se projevuje u člověka, který nečte, a u universitního profesora, který i s ním je často schopný dál přednášet (žádný z amerických prezidentů, kteří byli podle psychologů s IQ v průměru kolem 130 všichni vysoce inteligentní, netrpěl, s výjimkou Ronalda Reagana, který jako jediný z nich příliš nečetl, v stáří demencí). Svoboda lidí tvarovat vlastní neurologický aparát je velice široká, duch na hmotu má podobný vliv jako ta na něj. Materialismus ve filosofii mysli vůbec nemusí vést k determinismu za předpokladu, že ovlivňování obou stránek je vzájemné.
-----------------------------------
Pokračování o tom, jak lze podle mnoha filosofů "poslouchat zrakem", v čem tedy spočívá ten náš hrůzostrašný civilizační úpadek a taky o potenciálně důležitém postavení Česka v Evropě při jeho řešení, příští týden...
Existují celé filosofické knihovny, zabývající se „vnější“ (ontologickou) anebo vnitřní (gnoseologickou) stránkou poznání z jeho formálního hlediska. A z obsahového hlediska už nově přibývající znalosti v jednotlivých vědních oborech ani není pro jednoho člověka možné sledovat. Je pak s podivem uvěřitelné, jak málo pozornosti je ve filosofii věnováno otázce smyslů, kterými k nám pravda (v historii synonymem „boží myšlenky“) přichází. Nenechte se zmýlit, také racionalisté museli vnímat nesmyslovou pravdu zprostředkovaně některým ze smyslů. Smyslovostí se nemíní obsahová náplň poznání, ale jen „infrastruktura“ jejího přenosu (která ji ale ovlivňuje).
Starověký primát vidění
Současně nám to i ukazuje, jak lze často osvětlit pro většinu lidí nepochopitelně složité filosofické myšlenky, vyjádřené ještě nesrozumitelnější terminologií, i laikovi. Podstatu této skryté, smysly způsobované variability poznání, vidíme na příkladu té „nejabsolutnější“ (proč nevytvářet nová, navíc vnitřně rozporná slova) entity, bohu. Co může být víc nezávislé na lidských smyslech než tahle vševědoucí náboženská postava? A vida, při zkoumání rozdílu mezi židovským a křesťanským bohem se nemůžeme omezovat na religionistické, dogmatické a historické analýzy, ale musíme vzít v úvahu i tak, ze zběžného pohledu nesouvisející, věc, jako naše smysly.
Nemluvím teď o nich v morálním smyslu jako o zdrojích hříšného potěšení (na to se hodí jiné stránky), ale jako cestách, kterými k lidem Bůh promlouvá. Jo, komparativní analýza judaismu a křesťanství není jen ontoteologické povahy, ale, řekněme, i „gnoseoteologické“ (další nové slovo, doufejme, že to čtou i jazykovědci). Věděli jste, že snad největší rozdíl mezi židovským a křesťanským bohem nebyl jen v jejich přísnosti, délce bradky a vnější atraktivnosti (Michelangelův Bůh neměl od Charlestona Hestona moc daleko)?
Snad největší osobnostní rozdíl spočívá ve způsobu komunikace, jak zprostředkovávali pravdu svým lidským ovečkám. Zatímco židovský Bůh ke svému národu především promlouval a co se týče ukazování se před ním, byl docela stydlivý, ten náš, křesťanský, byl úplný nemluva. Zato se ale moc rád zjevoval a oslňoval svým božím světlem, jeho pravda měla povahu zjevení. Zatímco Židé svého boha slyšeli, naši předci jej viděli. Židé svojí pověstnou intelektuálnost, díky které se stali národem slova a dali světu tolik myslitelů (a hollywoodských scenáristů a komiků), zdědili po svém ukecaném bohu.
Tento rozdíl úzce souvisí s vývojem řecké a ranně křesťanské filosofie, která, navzdory snaze o vymezení se vůči Aténám, byla jen jejím myšlenkovým pokračováním (v Bibli je víc Platóna než u Hegela). Každý, kdo četl něco z antických filosofů nebo biblických textů či jen navštívil kostel ví, že poznání, pravda nebo boží slovo, což jsou všechno jen synonyma pro duchovno, procházely člověkem v naší západní, řecko-křesťanské kultuře, světlem, tedy očima. Platónovu říši idejí lze uzřít, Plotínovo "Jedno" emanovalo, prosvětlovalo všechny ostatní stupně Bytí (sám jej ovšem prý viděl jen dvakrát) a křesťanské svatozáře, osvícení a boží světlo jsou jen představy převzaté od dřívějších filosofů.
Malá vedlejší poznámka. I když vidění bylo už ve starověku hlavním smyslovým aparátem myšlení, takhle to s nejvyšším duchovnem nebylo od počátků. Ještě nedlouho před Platónem to oči neměly zdaleka vyhrané. Jeho učiteli Sokratovi se jeho "daimón" ještě přimlouval vnitřní řečí a taky Homérova doba znala slepé pěvce, kteří v paměti ve formě básní nosili mytickou pravdu, řeč pocházející ze Zlaté doby (i když k ní také vzhlíželi okem, třetím, vnitřním). Hérakleitos první vyjádřil primát vidění nad ostatními smysly, i když mlčení o tom u ostatních myslitelů mohlo být spíš důsledkem triviality tohoto tvrzení, které již bylo v jeho době považované za samozřejmé.
Pozdější filosofové se snažili nalomit tuto dominanci oka, která se tak trochu ukázala být překážkou dalšího duchovního vývoje. Filón Alexandrijský se ještě jako židovský filosof snažil smířit křesťanskou víru se židovskou "zkombinováním" obou smyslů. Přičemž ale zachoval primát vidění, tedy křesťanské religiozity, a slyšení (jako židovskému prvku víry) přisoudil jen předběžnou funkci při poznávání boží pravdy.
Z dalších zajímavých pokusů v novověku lze zmínit Kanta, který nové duchovní schopnosti, soudnosti, přisoudil smysl chuti, anebo Heideggera, kterého Bytí člověk poslouchá, i když "ontologicky" je tohle opět "světlinou", která zjevuje lidský svět, jsoucno. Lze se domnívat, že mnoho myslitelů si bylo vědomo toho, že rozvoji filosofie do jisté míry brání právě z antiky zděděné, křesťanstvím zprostředkované, upřednostňování vidění jako zdroje hlubšího poznání. A že právě překonání tohoto "vizuálního dědictví" je podmínkou rozvinutí lidských duchovních schopností, podmínkou příchodu novověkého racionalismu.
Novověký obrat k slyšení
Někdo znalý věci si teď řekl: „Nespočíval přechod k novověku právě v odmítnutí od vnější skutečnosti odtržené scholastické spekulace renesancí a jejím obratu ke světu, tedy smyslům?" Do veliké míry ano, ale v renesanci nešlo ani tak o metodu empirismu, ta přišla později, když do vývoje zasáhli Briti. Renesance odmítla scholastickou spekulaci, kterou nepovažovala za "racionální", ale dogmatickou. A obecně jí nešlo o smysly, ale o obrat ke světu a jeho zkoumání, které se uskutečňuje myšlenkovou činností.
Renesanční astronomové nebyli jen pozorovatelé, ale i skvělí matematici a filosofové. Giordano Bruno nakonec tezi o nekonečnosti vesmíru a neexistenci jeho středu nemohl vidět v dalekohledu, ale jen ve své mysli. Renesance lidstvo neobrátila od mysli ke smyslům, ale mysl od knižních dogmat k vnějšímu světu, pro jehož zkoumání se myšlení ukázalo být mnohem účinnějším nástrojem než smyslové vnímání. A toto obrácení samotnou mysl posilnilo a rozšířilo a svět, jak uvidíme, "zidealizovalo" a zteoretizovalo. Obrácení navenek se nevylučuje, ale dokonce závisí na obrácení se dovnitř.
Ohromný novověký obrat ku vědě, racionalitě a všem těm dramatických technologickým a společenským změnám stojí právě na nahrazení obrázku pojmem, ideou vyjádřenou slovy. A zatímco zápis je až druhotnou formou, ve které je zachycená, primárním smyslem přijímání řeči je sluch (tento zvláštní rozporuplný charakter čtení přiblížím v další části). Novověk tak do veliké míry spočívá v obratu od dívání se ke slyšení. A tento obrat nevykonali ani tak velcí filosofové, jako spíš vědci, myslitelé s širším záběrem a umělci.
Tomuto obecnému obratu kultury předcházely výdobytky v matematizaci přírody. Tedy myšlenková schematizace, redukce smysly vnímaného světa na algebraické a geometrické myšlenkové formy, bez ohledu na to, že byli považované za objektivně existující ve vnějším světě (první, kdo poukázal na "duševní povahu" čísel, tedy že spíš než ve světě existují v naší mysli, byl prostějovský rodák Edmund Husserl). V této válce proti smyslům, kterými, jak jsme viděli, se v naší civilizaci rozuměl především zrak, pokračoval Descartes a další racionalisté. Jejich "zduálnění" světa na rozprostraněnou přírodu a kognitivní mysl, mělo epistemologické důsledky ve formě obratu od smyslů k myšlení.
Jelikož se ale pod smysly chápalo především vidění, zatímco myslí se v řeči, tedy zvukové formě přicházející sluchem (psaní je až sekundární záznam, více ve druhé části), racionální obrat od smyslů k myšlení, od rozprostřeného světa ke kognitivnímu, znamenal fakticky přesunutí pozornosti od vlastních očí k uším. Tohle moc hezky vidět na ústředních nositelích racionalismu, rozvoji přírodních věd, dále na zprostředkovávání jejích poznání širší společnosti a také rozvoji umění.
Švéd Linne je známý pro systematizaci přírody, kterou vykonal. Klasické pojmenování rostlin a zvířat druhem a specifickým odlišením je jeho aplikací aristotelovské logiky na přírodu. A v tomto přepojení těchto dvou říší, pojmové a přírodní, spočívá neuvěřitelný filosofický výdobytek, na kterém si vylámali zuby i přední myslitelé. Když němečtí idealističtí filosofové později vyjádřili šokující představu, že svět je myšlenka, Linne ji už předtím našel přímo v přírodě.
Jeho největším objevem nebylo uspořádání bezmezného množství přírodních druhů do přehledného systému, ale prosazení mnohem fundamentálnější myšlenky, podle které je přírodní druh idea, pojem, konkrétně "nápad", jak se adaptovat na dané prostředí. A stejně jako všechny ostatní pojmy jsou už od dob Aristotela uspořádané do logického systému, proč by i rostliny a živočichové, jestliže jsou taky jen idejemi, nemohli být zabydlení v podobné struktuře. Pro Linneho to ale byly jen věčné pojmy, trvalé a vzájemně oddělené substance. Až Darwin ukázal, že se jedná o proměnlivé kategorie, které se navíc vzájemně ovlivňují, celý systém není statický, ale dynamický a jeho "přihrádky" různě na sebe navazují a časem se přeskupují.
Zatímco Linne přesvědčil svět, že to, co vidí venku, je vlastně myšlenka, kterou známe z vlastní mysli, encyklopedisté se rozhodli v tomto smyslu proměnit celou kulturu a společnost. Z filosofického hlediska nebylo shrnutí znalostí v několika knihách významné jen pro praktické účely, tedy koncentraci znalostí a propojení světa expertů s laiky, tedy v přeložení odborné vědy do běžné řeči (čím plnili funkci novinářů). Encyklopedisté završili přenos světa, tedy jeho poznání, do pojmů. Spíš než rozsah snahy je na encyklopedistech zajímavé redukování toho, čemu se říká pravda, poznání, duchovno a myšlenka do definice.
Linneho knihy jsou v podstatě ještě obrázkové malovánky a určitá rostlina byla, i když jako "idea", vyjádřená ve formě kresby. Pro encyklopedisty už stejná rostlinka, respektive naše znalosti o ní, byla pojmovou, slovní definicí. Vlastně tak na "celovědné" a celospolečenské úrovni dotáhli dokonce započatý projekt "zmyšlenkování", "zverbalizování " poznání, zakotvení nového duchovního základu moderní společnosti do pojmů vyjádřených řečí a přijímaných sluchem. Vybudování novověké racionální společnosti tak stálo na obrácení pozornosti člověka od zraku ke sluchu.
To, že se tato proměna odehrála na širší kulturní, dá se říct až civilizační, úrovni, lze hezky vidět v umělecké oblasti. Zatímco sedmnácté století bylo stoletím malířství, osmnácté zase stoletím hudby. Vzdělanější obyvatelstvo a umělci se tak skutečně ve velkém rozsahu obrátili od dívání k poslouchání a nejen vědecký, ale i estetický vkus se do veliké míry přemístil ze zraku k sluchu. Zdá se, že nejen vědci, ale celá kultivovaná společnost přesměrovala vnímání světa od očí k uším.
Souvislost mezi přesunem "těžiště" kultury na poslech hudby a rozvoj racionalistické filosofie a pojmového myšlení obecně se nedotýká jen "smyslů", ale jde po neurologické stránce mnohem hlouběji. Jak řekl profesor Cyril Höschl, který v poslední době zkoumal známé hudební skladatele z hlediska duševního zdraví a neurologické aspekty hudební kreativity obecně, stejné oblasti mozku, které se „starají“ o vyšší abstraktní myšlenkovou činnost (dejme tomu studium odbornějších textů), jsou aktivní i při poslechu vážné hudby. V obou případech se jedná o „lineární“ (postupné) rozvíjení abstraktních mentálních forem, v prvním případě vyjádřených tóny v melodiích, ve druhém slovy ve větách.
Tato „výměna“ smyslového aparátu, zvoleného pro vztahování se ke světu, se promítá do mnohem hlubších proměn v našich mozkových neurologických sítích. Nevím, jestli byl v tomto uskutečněn nějaký výzkum, ale lze předpokládat, že v období budování základů novověké racionalistické společnosti muselo dojít i k částečnému přeformování mozků lidí. Změna kultury a duchovní oblasti obecně pravděpodobně měla i „materiální“ důsledky na struktury mozků, které jsou plastické a tvarovatelné i v celém průběhu lidského života (nejen mezi generacemi).
To, co mám v hlavě, je do veliké míry výsledek mé vlastní volby, činností a zájmů, pro které se rozhoduji. Také Alzheimer není jen "rána osudu", ale zcela rozdílně se projevuje u člověka, který nečte, a u universitního profesora, který i s ním je často schopný dál přednášet (žádný z amerických prezidentů, kteří byli podle psychologů s IQ v průměru kolem 130 všichni vysoce inteligentní, netrpěl, s výjimkou Ronalda Reagana, který jako jediný z nich příliš nečetl, v stáří demencí). Svoboda lidí tvarovat vlastní neurologický aparát je velice široká, duch na hmotu má podobný vliv jako ta na něj. Materialismus ve filosofii mysli vůbec nemusí vést k determinismu za předpokladu, že ovlivňování obou stránek je vzájemné.
-----------------------------------
Pokračování o tom, jak lze podle mnoha filosofů "poslouchat zrakem", v čem tedy spočívá ten náš hrůzostrašný civilizační úpadek a taky o potenciálně důležitém postavení Česka v Evropě při jeho řešení, příští týden...
Babiš kope propast ve společnosti, budí nenávist k vládě. Reformu důchodů nemá
Nepoddávejte se únavě!
ODS odmítá Babiše, Babiš zas odmítá SPD. Realita v roce 2025 může vypadat úplně jinak
Fiala potvrdil pevnou českou vazbu na USA. Babiš před pěti roky udělal to samé
