Náš „civilizační úpadek“, jestli něco takového existuje a taky to není jen hodnotový konstrukt teoretiků vnucujících lidem vlastní představy, lze shrnout do hesla „lidé už nečtou“. Přičemž čtení lze chápat obecněji, nejen jako jednu z mnoha činností, které děláme. Spočívá ve skutečnosti, že západní civilizace je (nebo alespoň byla) civilizací knihy. Ano, navzdory tomu, jak cool a "trendy" se snažíte být a vychutnávat si život "naplno každým douškem", smiřte se s tím. Jsme civilizace šprtů...

Tento článek je druhou částí textu, jehož první polovina vyšla minulý týden. Osvětlila vám historii vývoje západního ducha z hlediska smyslového vztahování se ke světu. Tento vývoj je nutné znát pro porozumění tomu, co chápat pod "civilizačním úpadkem", který je vlastně jen jeho regresí. Jestli jste ji nečetli, je dobré začít s ní:
Úpadek naší civilizace aneb Od posloucháním k dívání se, 1. část

"Dualita" čtení
Čtení tak není jen činnost, ale kulturní hodnota, celý společenský rozměr, který uspořádává lidské životy, a dokonce společenské hierarchie. Je to sociální hodnota, kritérium signifikantnosti. Není nutné hlouběji teoretizovat a nejsme sociologové. Ale jednoduše si představte, jak když v současnosti chce někdo uspět, vyndá na stůl v restauraci klíčky od bouráku, otevře vhodný sociální profil anebo začne si hrát s nejnovějším iPhonem. Všechno to nejsou jen hezké hračky na naplnění prázdné chvíle, ale zároveň i důležité „insignie“ (v Baudrillardově pojmosloví „simulakry“), které člověka zařazují do společenské struktury, dávají mu "váhu", identitu, atraktivitu. Ten telefon není jen šikovný přístroj, ale téměř bytostné určení moderního člověka (stejně jako počet shlédnutí na Youtubu či Instagramu).

Stejnou hodnotu a funkci ještě před několika desetiletími plnilo přečtení si nového románu nebo i filosofické knížky. A nešlo o její vlastnění, ale o myšlenky, poznání. Když Sartre nebo Arendtová v padesátých a šedesátých letech vydávali novinovou esej nebo nové dílo, byla to celospolečenská událost, asi jako vydání nového iPhonu. A lidé na ně stály v řadách jako před iStory. Kdo ji rychle nepřečetl a nepochopil, byl mimo. Když se tedy říká „lidé méně čtou“, nepoukazuje se jen na průměrného Pavla, který místo knížky kouká na Youtube, ale myslí se tím obecněji změna sociálních hodnot, tedy hlubší společenská proměna.

Druhé podstatné upřesnění nebo spíš rozšíření pojmu „čtení“ spočívá ve filosofické oblasti. Na čtení je zajímavá, a téměř až mysteriózní, jeho „duální“ epistemologická povaha. Šálek vnímám při pohledu zrakem, při doteku hmatem, jeho obsah čichem a chutí. Je jedno, na co se konkrétně zaměřuji, při každé činnosti ale vnímám specifický vjem jednoho smyslu. Stejně tak, když poslouchám přednášejícího nebo hudbu. Bez ohledu na to, že v mysli to následně vše doplňuji a proměňuji dalšími druhotnými kognitivními obsahy, prvotní příjem informací probíhá jedním smyslem (respektive, i když více smysly, tak odděleně).

To ale neplatí při čtení. I když se zdá, že čtu zrakem, ve skutečnosti (i z pohledu mozkové činnosti) při čtení poslouchám. Zrakem sice vnímám symboly, ale můj mozek je ve skutečnosti ve stejném režimu, jako když poslouchá přednášejícího. Jazykové zprostředkování, „cesta řeči“, jde vždy sluchem, i když navenek používám oko. Podstatné je, co dělá mozek. A ten vždy řeč poslouchá, tedy vnímá následnost pojmů, myšlenek, vět (zatímco vidět mohu i mnohost zrakových počitků) bez ohledu na konkrétní formu, kterou do něj vchází. Jazykem vyjádřené myšlenky přichází "sluchem", i když jsou vyjádřeny grafickou formou písma. Při čtení posloucháme nepřítomného člověka (tedy jestli si právě pod levicí nečteme skripta přednášejícího…).

Řeč tváře
Tato "dualita viděného", kdy je viděné posloucháno, jde za rámec symbolického vyjádření řeči (čtení) až k tak běžné věci, jakou je vidění tváře druhého. To je hezky vyjádřeno v jazykovém obratu "číst tvář" druhého, i když zůstat u tohoto by bylo laciné. Podle Lévinase tvář k člověku promlouvá a tahle promluva navíc není jen "řečeným", ale je řečí samou. V jeho obnově metafyziky jako etiky stojí setkání s druhým před veškerým bytím. Toto setkání se děje prostřednictvím tváře, která ovšem druhého ve vzájemném pohledu oslovuje etickým příkazem. Tvář je v jeho pojetí jednotou pohledu a promluvy, proto ji není možné vidět bez toho, abych ji určitým způsobem současně i "neposlouchal". Podobně i neverbální gesta tváře jsou pojmové významy, které nevidíme, ale při sledování druhého interpretujeme vnitřní řečí.

Jeho učitel Rosenzweig byl v této otázce ještě radikálnější. Podle něj tvář není vůbec možné popsat a její skutečný význam lze poznat pouze sluchem. Vzhledem k tomu, co jsme viděli ve srovnání židovského způsobů vztahování se k bohu s křesťanským v první části článku, nás nepřekvapuje, že to ve dvacátém století byli právě židovští filosofové, kteří poukázali na primát slyšení v lidském vztahování se ke světu. Náboženské prostředí, ve kterém se vyvíjelo jejich myšlení, je dovedlo k primátu řeči (tj. sluchu) v lidském vnímání (respektive konstrukci) skutečnosti před tím, než na to přišli slavnější představitelé filosofie dvacátého století a i samotné psychologie (poruchy lidského intelektu a mentálního zdraví psychiatrie často redukuje právě na poruchy řeči).

To, že tvář k druhému "promlouvá" se přemítá i do její schopnosti druhému lhát. Stejně jako každá řeč, která může být pravdivá nebo nepravdivá, i řeč tváře může být hodnocena z tohoto hlediska. Může odrážet skutečné pocity a komunikovat pravdu o duši promlouvajícího anebo se změnit v masku a pak, v lepším případě, ponechat interpretaci skrytých významů na inteligenci posluchače anebo v horším jej úmyslně zavádět. Tady je zajímavé, že zatímco nepravdivost řeči je v naší společnosti pořád vnímaná negativně, v případě řeči tváře to nejen že neplatí, ale společenská zdvořilost ji víceméně nařizuje.

Často tak vlastně není co číst, jelikož celý "text" črtů tváře je přísně cenzurován. Tuto skutečnost si velice silně uvědomují lidé, kteří v průběhu života ztratí zrak. Mluví o tom, jak bez rušivých nepravdivých signálů tváře, jen z obsahu řeči a tónu a barvy hlasu, omnoho lépe rozpoznávají upřímnost lidí. A najednou jsou schopni slyšet lži, ke kterým byli, ještě když viděli, slepí. A ztrátou "vnějšího" smyslového zraku se jim otevřel ten vnitřní, duchovní, s těžištěm na poslouchání řeči a zvukových významů.

To, že inteligence má "niternou" povahu, je do veliké míry nezávislá na zrakových vjemech a rozvíjí se v řeči (tedy posloucháním v širším smyslu), potvrzuje i psychologie, která to dovede měřit. Zatímco ztráta sluchu vede dlouhodobě k poklesu inteligence, ztráta zraku tento důsledek s sebou nenese. A navzdory praktickým bariérám nebrání jejímu dalšímu rozvíjení. To, že archaičtí mudrci a pěvci, jejichž hlasem ve starověku promlouvala k lidem pravda o Zlaté době, byli často slepí, nemuselo mít jen metaforický význam (jelikož tehdejší pravda, "alétheia", se neukazovala smyslům, ale "vnitřnímu oku" paměti, dívajícího se hluboko do minulosti a vyjadřujícího ji básnickou řečí), ale mohlo vyjadřovat i poznatky dnešní psychologie o povaze lidské inteligence.

Dnešní návrat k "dívání se"
A teď konečně závěr, vyplývající i z demonstrovaných příkladů "poslouchání viděného": tvrzení „lidé málo čtou“ neznamená jen nižší počet prodaných výtisků knih a novin, ale mnohem podstatnější tvrzení s kognitivními, neurologickými a kulturními důsledky - „lidé málo poslouchají“. A to v tom nejširším smyslu obecného vztahování se ke světu. Přestávají naslouchat skrytým vzorcům a idejím, které se ukrývají pod povrchem světa a neukazují se smyslům přímo, ale jen zprostředkovaně přes složitější myšlenky.

Jestliže myšlenka, jak jsme viděli při zběžném zkoumání novověké filosofie, přichází do člověka sluchem, tak z předchozí věty lze dovodit závěr: „lidé méně myslí“. A když se mluví o civilizačním úpadku, tak zatímco čtení a poslouchání ještě nemusí u většiny lidí rozezvučet výstražní zvony, nikdo nezpochybňuje fakt, že naše společnost stojí na svobodném myšlení filosofů, náboženských vůdců, vědců, politiků a všech svých členů. A že s úbytkem myšlení tak padá i samotná společnost.

Přesun od čtení a poslouchání, v mediální oblasti od novin, kvalitnějších časopisů a rozhlasu, k dívání se na vizuálnější formy mediálního obsahu (ústup textu a mluveného slova před fotem a videi), bude nastolovat nepříjemnou otázku. Nepříjemnou pro odpověď, která se hned nabízí. Za předpokladu, že v průběhu novověké racionalistické revoluce došlo k nějakým neurologickým proměnám mozku z důvodu přesunu pozornosti od zraku ke sluchu a myšlení, dochází k podobným, ale "reverzním" neurologickým změnám i v současné době?

Tak co je to ten "civilizační úpadek"?
"Postfaktická", "identitární", "postmoderní" a relativistická doba tak vzhledem k tomu, co jsem psal, může být jen projevem neschopnosti naslouchat skrytým idejím a myslet ve složitějších mentálních strukturách. Jelikož tuto schopnost si civilizace vydobyla docela dlouhým vývojem a v podstatě i hmotným přebudováním lidského kognitivního aparátu, její ztráta oslabuje i jí samotnou. A v závislosti na stupni intelektuálního neuroticismu pak tento proces můžeme označit jako "proměnu hodnot" v případě, že jsme sangvinističtí deskriptivisty, nebo přímo jako "civilizační úpadek", jestli zpanikaření alarmisty.

Ti druzí se ptají, zda nebudou komplikovanější pojmy a ideje, na kterých stojí západní civilizace, jako objektivní pravda, demokracie, právní stát, liberální systém a tisíce dalších, už jen nepochopitelné bláboly nějakých "mimozemšťanů" v komických parukách z osmnáctého století. Podle některých neurologů (jako Manfred Spitzer, autor knihy Digitální demence) je docela možné a vlastně tragické, že člověk hesla "naslouchám a rozumím" (člověk knihy a dialogu) se od člověka typu "vidím a cítím" (konzumenta Instagramu a Twitteru) nebude lišit jen účesem, ale i hmotou pod ním. Plasticita mozku tak není jen nadějí a záchranou, ale pro mnohé možná i prokletím.

Tohle vše úzce souvisí s tím, co sociální myslitelé chápou pod současnými fenomény jako pokles vzdělanosti (Liesmann), komodizace vzdělání (Lyotard), nahrazení skutečného smyslu simulakry (Baudrillard) a vnitřní orientace člověka vnějším řízením (Riesman), obrat od hodnot seberealizace k masovosti (Fromm) či konkrétněji zmenšování formátu novin a nahrazování textu a analýz fotkami a na city apelujícími hesly (Hvížďala). Všechny tyto proměny mají společné obrácení se od myšlení k povrchu, obecně od slova k obrázku, tedy od poslouchání složitější řeči k dívání se na obrázky, jednoduché symboly a hesla. A v tom, podle mě, spočívá to, čemu lze rozumět jako určitému úpadku. Přechod od velikých novin k bulváru, od textu k Instagramu, od delších analýz k Twitteru, to vše nejsou dílčí proměny, ale lze je vykládat jako symptomy podstatnějšího obrácení vývoje novověkého racionalismu.

Zatímco jeho snahy začaly už v renesanci (která nespočívala jen v obrácení se k přírodě, ale i v usebrání se do sebe – Petrarca se po výstupu na Mount Ventoux nezařadil jen mezi první sportovní horolezce, ale i duševní) a pokračovala několik následujících staletí, přes snahy encyklopedistů až k výdobytkům moderních přírodních věd, obrácení se zpátky od slyšené ideje ve formě pojmu k viděnému obrázku nám zabral jen několik desetiletí. Tak schválně, jak dlouho potrvá v podmínkách demokracie zbourat to, co mohlo vzniknout jen na základech, jejíchž "geometrický plán" už nepřečtou členové širší společnosti jako před několika desetiletími, ale jen malá skupinka nadšenců (ústavních právníků, profesorů právní a politické filosofie a jiných "kavárenských povalečů"), kterým nikdo krom nich samých nebude rozumět.

A co na to Češi?
Přesnou dobu, kdy k tomuto náhlému a masovému odklonu od západní intelektuální tradice došlo, si lze odvodit. Sartrova díla a Arendtové eseje ještě v padesátých a šedesátých letech patřily mezi přední společenské události a tito autoři byli víceméně celebrity. V době socialistické normalizace přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (mimochodem obdobná kulturní "normalizace" po divočejších šedesátých a částečně i sedmdesátých letech probíhala i v západním světě - co jiného byla švédská ABBA), kdy se u nás ještě zvedala (alespoň omezeně) vlna nevole vůči uvězňování intelektuálů (především po vydání Charty a smrti Jana Patočky), na Západě si už jeden slavný francouzský filosof, který Chartu podpořil, jen smutně posteskl, že tam by si už uvěznění filosofa či literáta nikdo nevšiml, jelikož je už na Západě nikdo nečte. A možná víc než uvězňování intelektuálů jej překvapilo to, že je tady ještě někdo čte a zná.

V autoritářském a cenzurovaném Východním bloku bylo v uzavřeném a pronásledovaném samizdatovém světě a na bytových seminářích snad víc zapálených zájemců o "západní filosofii" než ve svobodných západních krajinách. Když se pak někdo ptá, co my můžeme dát Evropě a taky trochu přispět do jejího kulturního života, je to právě ta intelektuální, filosofická tradice, která překvapivě v Česku pořád přežívá i v digitální době. Jelikož co jiného, než ona, po mnoha desetiletích potvrzuje Kunderovu tezi o unešení Střední Evropy pryč od té západní, které tak byla ukradena její vlastní část. A v ní, paradoxně, přežilo i její jádro, kterým není dobře fungující "technologie společenského provozu", ale živá intelektuální kultura (která už prý, navzdory setrvačnosti představ, například z takového jejího tradičního centra, Paříže, téměř vymizela). Česko si může svou přináležitost k Západní Evropě potvrdit právě tím, že jí vrátí podstatu jí samé, která v něm, snad i jako instinktivní protitlak vůči represi, záhadně přežila (kdo ví, jak dlouho se jí to ještě povede).

Těch čtyřicet let nebyla Evropě ukradena jen část jejího těla, ale jejího mozku, který takto oslaben dál fungoval povrchněji a ploše, jen ve svém instrumentálním rozměru technologické manipulace s přírodou a společností. Nebyla v půlstoletí před tímto "únosem" (vlastně v docela nedávné době, kterou si mnoho lidí mezi námi ještě pamatuje) centrem intelektuální Evropy, a tak i celého světa, Vídeň, tedy hlavní město říše rozkládající se snad z více než čtyř pětin právě v té "ukradené" části Evropy? Ta živá vědecká obec pocházela často přímo odtud, takoví Husserl, Freud, Gödel nebo Frankl všichni z Moravy. Ve Vídni té doby byli celé české a slovenské městské čtvrtě (na první sudetoněmecké požadavky o připojení pohraničí k Německu krátce po první světové válce Beneš kontroval absurdním protinávrhem o připojení právě těchto vídeňských městských části k Československu). Nemá smysl bavit se o tom, jestli Česko patří k Západní Evropě nebo jí má co nabídnout, když snad už jen tady lze nalézt její kořeny, svobodnou intelektuální tradici.

Je hloupost chtít se Západní Evropě vyrovnat v něčem, v čem je "vymakaná" a plně přebírat tyto hodnoty (v principu důraz na bohatství, vlastnictví, sociální status a konformitu - tedy hodnoty spočívající v ovládání vnějšího světa, přírodního a lidského). Hlavně, když jsme ani nezačínali ze stejné startovací čáry a navíc dostali 40letý distanc. A především když existují vyšší hodnoty (svoboda, seberealizace, intelektuální a osobní rozvoj, hlubší sociální vztahy, psychické zdraví), které více korespondují i s vlastní západní kulturní tradicí a které už teď v mnoha směrech naplňujeme, často i bez vlastního přičinění, lépe. Nejen u nás, ale i ve světě byli těmi "největšími Čechy" převážně humanitní vzdělanci - od Komenského, přes Masaryka až k Havlovi (který by bez hlubší znalosti filosofie nebyl tím spisovatelem a myslitelem - byl například dobrý znalec na začátku článku zmíněného Lévinase). Ze stejného soudku humanitní vzdělanosti pochází i největší současná česká světová "celebrita", Tomáš Halík. Jestli má Česko nějaké devízy, nacházejí se tady.

Komunismus nás zakonzervoval především v negativním smyslu, ale současně, tak nějak neúmyslně, do jisté míry i v tom pozitivním. Když do Prahy každoročně přichází dlouhodobě žít tisíce amerických a britských "expats", nedělají to jen pro lepší pracovní příležitosti a platy (ha-ha). A v porovnání s jejích zeměmi ani pro větší právní anarchií (možnost hodit do sebe na ulici za bílého dne tři piva, zapálit si jointa a natočit levné porno využívá jen hrstka) a dokonce ani kvůli levnému alkoholu ve všudypřítomných hospodách. Jelikož životní náklady se začínají dorovnávat (snad rychleji než platy), dělají to především pro liberální, intelektuální, umělecké a kreativní ovzduší, které se v regionech s lepším "společenským provozem", tedy dobře fungující ekonomickou a státní mocí (obecněji technologií kontroly masové společnosti), vytratilo.

A tito, většinou dobře vzdělaní, situovaní a ve svých zemích zajištění lidé, ví lépe než sami Češi, co hezkého a pro život nutného ještě pořád vlastní. I když kdo ví, jak dlouho ještě. A je docela možné, že se nám nepodaří získat to, za čím pod nesprávným dojmem jdeme, ale ztratíme, čeho hodnotu přehlížíme. A, jak se na středoevropany správně patří, zůstaneme trčet někde uprostřed, ne s oběma přednostmi, ale s prázdnýma rukama bez jediné z nich. Není pravda, že jen my se vracíme do Evropy, ale i Západní Evropa se, prostřednictvím naší malé, středoevropské konzervy, vrací sama k sobě.

Lidé ze zahraničí si velice rychle po příchodu do Prahy všimnou, čím se lišíte. Protože z evropských metropolí se vám prý jen v Praze stane, že vejdete do metra a polovina lidí čte knihu (a většinou to není brak - jo, občas zírám lidem přes rameno). Tato snaha o seberealizaci (intelektuální růst je taky jedna z jejích hodnot), se na Západě do veliké míry vytratila a s mezilidskými vztahy naplňuje člověka víc než vše ostatní (především víc než majetek a sociální status, hlavní "palivo" lidské motivace). Ve Spojených státech si všimli, že si za prezidenty nějak často volíte "krále-filosofy", přijde jim to skvělé a v současném tamějším politickém prostředí neproveditelné (jejich posledním byl Wilson před celým stoletím).

Tak, Češi, posbírejte svou národní hrdost (tu opravdovou, obohacující vás i druhé, ne falešnou a vymezující vás vůči druhým), uvědomte si, v čem leží vaše hodnota a síla a jděte pomoct těm, co se tváří, že vaši pomoc nepotřebují. A navenek nikdy nepřestanou zatloukat, že ve skutečnosti jsou hluboce nespokojení, jelikož něco podstatného, co vy ještě pěstujete, jím už chybí. Evropa vám může pomoct k lépe fungujícímu politickému, ekonomickému a právnímu systému, začlenit vás do větší společenské struktury a poskytnout vám další, širší, evropskou identitu. Ale vy ji, na oplátku, můžete vdechnout trochu toho duchovna, bez kterého nejde plnohodnotně žít, ani když vše kolem je perfektní. Od vás se jím "bezbožná" Západní Evropa nechá snadněji nakrmit, jelikož u vás tato duchovní tradice přežívá v obecné, sekularizované, filosofické podobě, přístupné každému bez ohledu na víru nebo preference. Spočívá v prostém rozvinutí intelektuálních schopností nahlédnout sebe a svět, bez ohledu na konkrétní životní recepty a myšlenkové obsahy, které si na základě těchto schopností může každý odvodit sám...
____________________________
Pozn.: William Uttal zpochybňuje jen možnost dělitelnosti mentálních procesu na komponenty a jejich lokalizovatelnost v ohraničených oblastech mozku, ne „psychobiologismus“. I když několikacentimetrové Brocovo centrum asi geniální myšlenky neplodí, pojmově myslí mozek, vzhledem k jeho vývoji převážně neokortex a pro jeho rozložení především prefrontální kůra: „Whatever the actual relation is between the brain and mental activity, and however difficult it may be to unravel that relationship, this book is in no way intended to support the notion that some kind of a dualist (or pluralist) ontology underlies organic thought. Nothing I have said here should be taken to imply anything other than the common reality of both brain and mind - one as mechanism and the other as function of that mechanism. Without this principle, all else in neuroscience and psychology is nonsense.“ To, která zóna, jestli víc sektorů, propojená síť, větší celek anebo jiná fyzikální úroveň, je již v podstatě jedno, bude to především nahoře, vepředu a v součinnosti i s dalšími částmi, a detaily jsou pro hnidopichy s laserovými skalpely. I když je neurologie v plenkách a celé to bude složitější, materialismus obecně zvítězil a díky volnímu ovládání a neuroplasticitě je slučitelný se svobodou (determinismus byl hlavním důvodem odporu), jeho forma je již irelevantní. Člověk musí stroj nakopnout, aby „emergovala“ nová, „autopoietická“ a obsahem na něm již nezávislá racionální a duchovní vrstva, materialismus se s idealismem přes prefrontální kůru (a spol.) vzájemně podmiňují (člověk může i zpětně účelově „neuroplasticovat“ – například zařídit si život a aktivity tak, aby aktivizoval zóny vyššího pojmového myšlení, i bez jejich lokalizace, která navíc může v nejhorším označovat jen přeneseně).