Ještě o Sokratovi se říkalo, že zanedbával rodinný a "profesní" život kvůli filosofii a vedle Xantippy pravidelně opouštěl i svojí kameníckou živnost, aby místo ní svými otázkami obtěžoval náhodné kolemjdoucí. Zatímco v době, kdybyste se pravděpodobně živili rukama, vás hlubší přemýšlení skutečně mohlo odvádět od zaměstnání, v dnešních časech pořád silnější konkurence ze strany počítačů je to právě filosofie, která vám může zachránit váš teplý flek. Tak se hezky vraťte z fantasie zpátky do reálného světa, postavte nohama pevně na zem, přestaňte létat v oblacích a udělejte něco praktické, přečtěte si filosofii.

Zatímco nikoho nepřekvapí, že hydraulické robotické chapadlo dokáže mnohem přesněji, silněji, vytrvaleji a rychleji udělat to, co lidská ruka, mnoho lidí překvapuje, že nejen profese jako řidiči nebo pokladní, ale i tradičně "bezpečná" místa účetní a nejnověji dokonce i novinářů nebo právníků budou z veliké části rychle nahrazena počítačovými programy. "Tady už přestává legrace!" říkají si ještě donedávna "vysoce intelektuálně kvalifikovaní" členové dotčených profesí (proč se i v tomto případě nejedná o positivní pokrok lidstva, se lze jen domnívat). Navíc to ale docela nabourává vžitou představu, že roboti nahradí lidské ruce a počítačové programy lidské hlavy jen v těch nejjednodušších, rutinních činnostech. Respektive v "duševních profesích" jen pomohou lidem dělat práci snáze. Kalkulačka pokladní, počítačový program účetní, elektronický slovník překladateli nebo GPS taxikáři měli jen asistovat, ne být "demo verzí" jejích technologických nástupců.

Jestli nechceme skončit jako minulo-generační těsnopísaři a tovární dělníci a současní účetní, řidiči a prý až polovina právníku či novinářů, existuje nějaké jasné kritérium, které by dovedlo nahradit ještě donedávna platné rozlišení manuální a duševní činnosti, respektive jednoduché, repetitivní či rutinní duševní aktivity oproti "vyšší kognitivní" činnosti a pomohlo současníkům zaručit bezpečnější budoucnost? Když už ani diplom z prestižních oborů nedává jistotu, že jej nenahradí umělá inteligence, jak může dnešní člověk vůbec vybírat profesi do vzdálenější budoucnosti?

Zaručené odpovědi neexistují a nejeden programátor ani v tomto se mnou nebude souhlasit (jestli to nějaký čte, docela možná si, samozřejmě nesprávně, řekne - vždyť na tohle jsme na MatFyzu programovali počítače už v prvňáku!). Jedná se ale snad o jednu z těch lepších odpovědí a jedno z nejlépe vyvinutých "instrumentárií" rozlišování toho, co dovede člověk, ale ne technika (respektive umělá inteligence). Asi vás překvapí, když řeknu, že tato metoda rozlišování je ve vývoji několikrát déle než samotné počítače, vlastně už víc než dvě staletí...

Oddělení "duchovních" věd od přírodních (rozdíl mezi porozuměním a vysvětlováním)
Říká vám něco jméno von Humboldt? Pravděpodobně, díky světoznámé Humboldtově univerzitě v Berlíně, ano. Tento německý historik, lingvista a filosof žil na přelomu 18. a 19. století (jedná se o Wilhelma, neplést si s o dva roky mladším bratrem, přírodovědcem, geografem a cestovatelem Alexandrem - mimochodem i když Wilhelm byl tím, kdo založil berlínskou univerzitu, ta později nebyla pojmenována jen po něm, ale po obou sourozencích a v překladu je tedy spíš "Humboldtových", než "Humboldtova" univerzita). A byl to takový nepříjemný "podvraťák", který započal s podrýváním dominance přírodních věd, lépe řečeno přírodovědné metody, kterou nastolili Galileo Galilei, Newton a Descartes.

Tedy ne jejího vedoucího postavení při zkoumání přírody, které nezpochybňoval, ale jejího universalistického nároku být "absolutní" vědeckou metodou vysvětlující všechny oblasti světa, a to i lidského. Von Humboldt tak nepodkopal už tehdy panující vědeckost, dá se říct, že díky upřesnění specifik jednotlivých oblastí jejího zájmu ji dokonce prohloubil. Tu ale "rozštěpil" a, jak se později ve dvacátém století ukázalo, docela úspěšně ze spárů přírodovědné vědecké metody vyňal náš lidský, "duchovní" svět. Započal zachraňovat unikátnost a specifičnost individuální lidskosti, autonomii našeho ducha a svrchovanost svobody před útoky přírodních věd. V principu řekl: duch není příroda, člověk není kámen nebo zvíře (v dobové mechanistické podobě) a společnost nefunguje jako sluneční soustava, moře či atmosféra. Na jedné straně řekl vědě jasné "ano", na druhé ale, tu v jeho době vládnoucí, omezil na přírodní, hmotný, empirický svět a doplnil o novou vědu o člověku - tehdy chápaného svojí podstatou jako "duchu" (člověk jako součást živočišního světa přišel až s Darwinem), tedy o duchovědu.

Od jeho časů se k přírodě a duši mělo přistupovat odlišným způsobem (debata o tom, do jaké míry odlišným, tedy o vztahu metodických přístupů obou vědních oblastí, pokračuje až do současnosti). Jeho odkaz byl ale při triumfu přírodních věd, technologického pokroku a průmyslové revoluce v devatenáctém století tak nějak odignorován a plně vyslyšen a vážně uskutečněn začal být až ve dvacátém století. A to i pod vlivem obou světových válek, jejichž destruktivita byla vyústěním technologického a průmyslového pokroku a racionálně-byrokratického řízení masové společnosti, které do veliké míry vychází z "přírodovědně-metodologického" přístupu k lidem. Jeho omylnost si starší z bratrů von Humboldtových v době, kdy se to ještě nenosilo, jasně uvědomoval, což i v jeho případě mohlo být důsledkem destruktivnosti válek - v jeho době Napoleonských, které první aplikovaly racionální a byrokratické řízení na oblast vojenství.

Tak co tento polyhistor vlastně řekl, kdo to po něm převzal a proč je to důležité pro vaší výplatní pásku za několik desetiletí a především profesní spokojenost a snad i sebeuskutečnění? Ve zkratce to, že člověka není možné vysvětlit v tom existujícím vědeckém smyslu, jde mu jen porozumět. Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy nespočívá v tom, že kdo mluví, "vysvětluje", zatímco posluchač "rozumí", jak je tomu v běžné řeči, ale v podstatně odlišném přístupu k vnější skutečnosti. V prvním případě k fyzickému světu ("přírodní" v dnešním smyslu má užší význam než před dvě stě lety) a ve druhém k duševnímu, respektive lidskému či sociálnímu, který ale v podobě chování lidí nebo materiálních artefaktů může být taky fyzický (rozlišení se tak týká spíš "původce" dané skutečnosti, než výsledku, tedy jestli ten vychází z lidské snahy nebo přírodní nutnosti).

Přírodní vědy vysvětlují. A to objektivně nutné kauzální souvislosti, tedy příčiny a důsledky ze zákonných vztahů mezi nimi. Jejich metoda tak odráží fyzikální svět, který funguje na kauzálních zákonitostech. A tak jednu věc vysvětluje jinou na základě přírodního zákona, který předtím věda objevila, verifikovala/falsifikovala a zobecnila. Přeneseně vyjádřeno, vysvětluje se "zvenku", tedy jeden předmět jiným podle nutného zákona (pohyb kamene nárazem jiného podle zákonů fyziky). Duchovní vědy zase rozumějí. Tedy nevysvětlují lidský svět a jeho kulturní "produkty" z něčeho jiného, jemu vnějšího, ale jim "vnitřně", respektive kontextuálně (tedy sice i "vnějškově", ale ne kauzálně, ale hermeneuticky ze vztahu části a celku), rozumějí z myšlenek, představ, záměrů, pocitů, emocí a obecně všech těch tajemných, nehmotných, duševních entit, které vytvářejí náš duchovní, lidský svět.

Zatímco přírodní věda vysvětluje takový pohyb koule z nárazu jiného předmětu ve spojení s obecnými fyzikálními zákony, psycholog, historik, lingvista, sociolog, antropolog, etnolog, filosof, ale i matka, kamarád, přítelkyně, kolega, učitel a navíc i dobrý prodavač, podnikatel, manažer nebo politik rozumějí (nebo by měli rozumět) jiným lidským bytostem vcítěním se do nich, porozuměním jejich vnitřnímu životu (který je ale možné pochopit jen v sociálním a historickém kontextu). Nejedná se jen o emocionální schopnost, jak by pojem "vcítění" naznačoval, ale jelikož lidé jsou racionální tvorové, může se někdy uplatnit i chladný kalkul s "přízemními" motivy jednajícího. Vše, co lidé dělají, tvoří a čím duševně jsou svojí podstatou, v principu nejde vysvětlit, lze tomu jen více nebo méně přesně porozumět a přiblížit se tomu.

Tohoto přístupu se začátkem dvacátého století chytili v Německu sociologové ("polyhistor" Dilthey nebo Weber), v polovině století ve Francii historici (Aron, Marrou) a začátkem druhé poloviny století v anglosaském světě filosofové ovlivněni Wittgensteinovými a Austinovými myšlenkami a historici ovlivnění Collingwoodem. Samotnou metodu porozumění do hloubky rozvíjeli především strukturalisté v lingvistice (de Saussure) či antropologii (Lévi-Strauss), přičemž druzí vlastně aplikovali znalosti prvních na větší sociální celky. Ústředními nositeli přístupu se ale někdy v polovině století stali hermeneutici (hermeneutika = věda o porozumění) Gadamer v Německu či Ricoeur ve Francii a výrazně taky analytičtí filosofové jazyka v anglosaském a skandinávském prostředí (například multietnický Švédo-Fino-Skot, von Wright). Všichni ale mohli navazovat na celá staletí dlouhou křesťanskou tradici interpretace starých náboženských a filosofických textů (v jejím případě biblických a raně křesťanských), která rozvinula metody porozumění literárním výtvorům jiných historických dob a společenství (i z tohoto důvodu je vedlejší biografická poznámka z Heideggerova životopisu, podle které v mládí studoval i teologii, docela podstatná pro lepší pochopení jeho filosofie, která byla takovou "ontologickou hermeneutikou").

Jak to souvisí s námi a počítači?
Teď se možná ptáte: proč mi dává školní lekci z dějin společenských věd? No snažím se jen naznačit, v čem jsou dobré počítače a v čem jsou dobří lidé. Protože když tohle zjistíme a podaří se nám najít nějaké obecní principy rozlišení, tak se například můžete reálně zamyslet nejen nad tím, co můžete dělat vy za dvacet nebo třicet let ode dneška, ale co všechno snad bude moct dělat i vaše malá ratolest dejme tomu za půl století. Zkrátka, v čem na nás ty krabičky s vymakanými procesory nikdy nebudou mít, i když se v tom, co umějí, budou ještě zlepšovat a hlavně to budou umět lépe použít v našem praktickém životě. Odpověď (můžete mi posílat děkovné dárkové šeky) zní: Dělejte to, co si vyžaduje porozumění druhým lidem. Rada č. 2, která s první úzce souvisí: Naučte se lépe rozumět druhým lidem.

Jestli jste "studení psí čumáčci", neklesejte na duchu. Tato schopnost většinou nijak nesouvisí se střídáním afektovaných projevů falešných emocí, dokonce ani s upřímným smíchem nebo pláčem (často i současně) s oblíbenými seriálovými hrdiny. Většinou se jedná o komplexní, více-vrstevnatou racionální snahu, spočívající spíš v zapnutí mozkových závitů než výlevu emocí (což vede častěji k projekci našich vlastních pocitů do jiného člověka nebo zvířete, než k jeho porozumění - to je hezky vidět na tom, když "soucítíme" se slony v televizi nebo medvědy v ZOO). Porozumění se navíc, jak jsme už viděli, jen více nebo méně zdařile přibližuje předmětu jeho zájmu a je spíš aproximativní, z podstaty věci neúplné. Hermeneutici říkají, že má povahu takové zpřesňující spirály - v jejich případě "kmitající" mezi částí a celkem, které se v každém jejím dalším "návratu" ve vzájemné interakci vyjasňují. Nikdo z nás tedy porozumění nebude nikdy zcela zvládat a navíc, vzhledem k neustálému vývoji a proměně skutečnosti, se jedná o sisyfovský úkol.

Protože počítače nejsou nic jiného než vyústěním vývoje vědy a bez ohledu na to, jestli se budou schopny samy učit nebo i plánovat a tvořit dokonce "umění", vždy tak budou dělat jen na základě své schopnosti "vysvětlovat" vnější skutečnost z něčeho jiného podle obecných zákonů (v jejích případě algoritmů pro řešení problémů). A to i když už nepůjde o fyzikální svět, ale svět idejí, pojmů, obrazů a představ, který budou "znásilňovat" podobně (a podobně neúspěšně), jak to dělali "vědci" 18. a 19. století s lidským světem. Oni vlastně nikdy nedovedli a v blízké době nedovedou přeskočit z toho "vysvětlovacího modu" do rozumějícího, umí jej jen aplikovat na pojmovou část našeho lidského duševního světa (a jak vidíme z překladatelských a literárních pokusů nejvyspělejších počítačových sítí společnosti Google, ještě docela dlouhou dobu ne moc úspěšně).

A ten jsou schopny jen navenek napodobit. Google Translate mi přeloží slova z jiného jazyku a na základě databází lingvistických spojení se i pokusí o překlad delších jazykových celků (vlastně jen statisticky zobecní předešlá užití), ale poslat to zahraničnímu obchodnímu partnerovi nebo šéfovi ještě dlouho bude znamenat krach nebo vyhazov. V šachu a prý i mahjongu naše lidské pokolení už skončilo a může si hrát druhou ligu mezi sebou pro zábavu. Počítače bez problémů rozpoznají vnější tvary (bohužel i naše tváře), budou formovat srozumitelné větné celky do novinových článků a dokonce i subsumovat případy pod zákonné normy (minimálně vyplňovat jednodušší formuláře, tvořit smlouvy, dokonce i poskytovat velikou část právního poradenství, ke smůle současné masy právních úředníků a právníků). Studovat účetnictví nebo zaměstnání spočívající v aplikaci základních matematických operací (s výjimkou akademické sféry, i když kdo ví...) už dnes asi nikdo svým dětem nedoporučuje.

Když se na to ale zdálky podíváte, jasně vidíte, že se jedná sice o duševní, ale repetitivní, rutinní činnosti, které se člověk naučí, dostane opakováním do krve a pak už jen pořád napodobuje. A to podle objektivní zákonitosti, čím funguje jak ten přírodní svět vědy osmnáctého a devatenáctého století - podle dopředu daných vzorců a šablon, jakoby počítačových algoritmů. Jedná se o "řemeslo" ne v tom positivním smyslu poctivého umění produkující více či méně unikátní jednotlivé, ale v negativním jako vnějšího napodobování (ideálně masového kopírování homogenního obecného, které by umožnilo "economy of scale"). Protože na to se vždy redukuje všechna, i duševní činnost, která vlastně ničemu nemusí opravdu rozumět, ale je to jen schopna "vysvětlit" z něčeho jiného, odkoukat vzorec, obecnou zákonitost, rutinu, tu dostat do krve a pak už jen mírně modifikovat v závislosti na měnících se okolnostech případu (převážně méně podstatných, které nenarušují předešlé vzorce). V případě počítačů jít v daných algoritmických kolejích (bez hledu na to, že si je "učením" budou schopny modifikovat, přizpůsobit či přesměrovat).

V rámci uvedeného historického vývoje se jedná o činnosti z říše "přírodních věd", založené na objektivně nutných kauzálních zákonitostech (a tak nutně repetitivní). Na trhu práce půjde o omezené lidské jednání, které lze vnějškově napodobovat bez potřeby vnitřního pochopení smyslu, kontextu a obecně všech idejí, ze kterých toto vychází. A činnosti, které tímto způsobem nejde vykonávat, bude možné naučit umělou inteligenci jen do té míry, do které je bude možné redukovat na podobu, kterou chtěli v minulosti vštípit lidem behavioristická psychologie nebo přírodě biologický "mechanicizmus", a to snad ještě v jejích původní, vulgární podobě. Přičemž schopnost počítačových neuronových sítí učit se, tento princip "objektivně zákonitého", na kterém fungují, nijak nenarušuje a jedná se jen o dovednost přizpůsobit dané vzorce novým okolnostem a potřebám - tedy spíš o kvantitativní, než kvalitativní změnu.

Počítače umí skvěle napodobovat a v tom se ještě s růstem počítačové síly, rozšiřováním "neuronových sítí" a schopností učit se zlepší snad tisíckrát. Budou schopny z textových dokumentů a "smyslových vjemů" (v elektronické podobě zaznamenaných obrazů a zvuků) rozlišovat víc informací a sbírat je do omnoho větších databází, ze kterých budou schopny abstrahovat mnohem přesnější vzorce a odvozovat obecné a statistické zákonitosti. Ty budou umět dokonale přizpůsobovat specifickým okolnostem a tak nebudou jen dokonalí vynálezci teorií a zákonů ve všech možných oblastech lidského života, ale současně i perfektními "aplikátory" těchto informací na měnící se okolnosti.

Skutečnost, že vše se bude zakládat na obecném napodobování, bude ukryta rozsáhlou specifičností výstupů šitých na míru. Nejen, že vám ten právní dokument nebo novinový článek napíší dokonale podle všech informací, pravidel a zákonitostí, tedy lépe než smrtelník, ale tyto budou navíc zcela specifické a případ od případu omnoho rozmanitější než dnešní rutinní faktické novinové zpravodajství nebo formulářové právní dokumenty tvořené uniformně pro masy (nemluvě o hromadných bankovních smlouvách, kde se navíc myšlenka "všichni to mají taky tak" často snaží spíš protlačit pro klienty nevýhodná ustanovení).

Vnitřní "mimesis" bude ukryta pod vnější originalitou a nekonečnou kreativitou a navenek bude přísná homogenita dokonale zakryta zdáním rozmanitosti (to co je dnes obecné a pro všechny, bude produkováno specificky podle osobních potřeb a preferencí). Svět tak bude klamlivě barevnější. Ale počítače dovedou vnější prostředí sice dokonale, ale jen vysvětlit. A to navíc jen z toho, co se už stalo, co je vidět nebo slyšet, co do jejích databáze někdo zadal nebo co lze z kvanta těchto informací podle opět dopředu daných pravidel odvodit (bez ohledu na to, že jsou už automaticky schopny dál informace sbírat a nacházet a aplikovat stále nové souvislosti).

Filosofická vsuvka - v čem spočívá to "jiné"?
Stručnější filosofické vysvětlení toho, proč umělá inteligence tak brzy nebude schopna rozumět, spočívá v "předmětnosti" vědomí. Tedy její podmíněnosti nepředmětností, tím co Heidegger nazývá Bytím, hermeneutici "celkem", jiní zase "tím, co je za horizontem", obecně něčím implicitním, co se ukrývá za explicitním a to podmiňuje. To, co pro mě předmětně existuje, odvozuje své bytí z něčeho, co se mi předmětně neukazuje, co tedy tak nějak pro mě není. Jsoucno tak prosvítá z Bytí, část z celku, předmět z nepředmětného (dané z nedaného), blízké a viditelné z toho neviditelného za horizontem. Myšlenka, která vám může připadat esoterická, je ale hluboce zakořeněná v naší křesťanské tradici, kde je vyjádřena představou, že člověk a svět (vše jsoucí a pro nás předmětné) vychází z Boha (toho nepředmětného Bytí za horizontem, z gnoseologického hlediska se dá říct Nicoty), ke kterému člověk nepřistupuje nahlédnutím, smysly nebo rozumem, ale prostřednictvím víry (která je v náboženství takovým "kognitivním smyslem" pro nepředmětné, neviditelné, to pořád za horizontem - filosofové ale bývají u možností rozumové poznatelnosti této oblasti optimističtější).

Porozumění jsoucímu, explicitnímu, části, předmětu, prostě "věci" (v pojmovém, ne materiálním významu), je možné jen ve vztahu k nejsoucnu, celku, nepředmětnému, tedy k tomu, co zůstává za horizontem jednotlivého poznání. Tedy, co je pro naší otázku vymezení lidské inteligence vůči umělé podstatné, k oblasti, kterou počítač není schopen zaregistrovat. Ten dovede kalkulovat jen s jednotlivinami (které jsou mu navíc přístupné jen prostřednictvím matematických dat) a vztahy mezi nimi (především matematickými a logickými zákonitostmi). Tedy jen s tím, co už je dané, vlastně jen s předpřipraveným produktem složitého procesu porozumění celku bytí, kterého je v jeho úplnosti a komplexitě zatím schopna jen lidská mysl. A který je do veliké, snad i rozhodující míry skrytý běžnému vědomí a uskutečňuje se prostřednictvím jiných kognitivních schopností než smyslového vnímání a dokonce i pojmového uspořádávání a racionálního odvozování a zobecňování.

Jinak řečeno to, co nám předkládá mysl a s čím jsme naučili umělou inteligenci pracovat, je jen vrcholek ledovce. To podstatné při kognitivní konstituci našeho světa se uskutečňuje nezjevně, skrytě, nepředmětně a do veliké míry mimo známé vzorce a zákonitosti. Tedy vně známého "empirického", předmětného jsoucího světa, který je až produktem tohoto skrytého procesu. To vše pro nás prakticky znamená, že konstatování, že jen my lidi jsme, na rozdíl od umělé inteligence, schopni rozumět a proto bychom se měli zaměřit na tuto stránku vědomí, když chceme být užitečnější než počítače, je ale jen začátek. Díky její složitosti je na druhé straně, na naše štěstí, tato oblast současně nepřístupná umělé inteligenci, je výsadně lidská.

Co z toho vyplývá pro lidi
Ten dokonalý smartphone v rukou vašeho dítěte mu ukáže svět lépe a zábavněji než vy, poskytne mu víc informací a lépe mu je vysvětlí, ale nikdy mu nezprostředkuje hlubší porozumění lidského světa. A co je pro váš vztah ještě důležitější, neposkytne dítěti porozumění jeho samého. Když si tuto schopnost vypěstujete vy, dítě, bez ohledu na to jak silně bude vtaženo do displeje před sebou, jej vždy odloží a upřednostní bytost, která mu vnitřně rozumí. Tedy jej nevnímá jako předmět mezi předměty, ale jako subjekt vytvářející si svět kolem sebe a to opět prostřednictvím porozumění. Počítače vždy budou schopny vidět jen věci a předměty (to, co filosofové nazývají jsoucno) a nutné nebo pravděpodobné vztahy mezi nimi (budou je vysvětlovat obecnými zákonitostmi), nikdy ale neuvidí subjekt, samotné vědomí, ve kterém se tyto projektují (to, co všichni nazýváme "duch" člověka).

Jako tréninkový program porozumění bych doporučil jít proti trendům a místo esoteriky a cvičení E.Q. otevřít raději jednoho z výše uvedených autorů. Vedle historického exkurzu se tak jednalo i o menší seznam doporučené četby, jelikož tento blog dává víc otázek než odpovědí (tak ale učiní i uvedení autoři). Protože "duchovědy" se od přírodních neliší jen předmětem a metodou, ale i tím, že jsou v lidském světě z aplikačního hlediska "holistické". Zatímco jaderní fyziku nebo biochemii doma moc neuplatníte (vím že biochemici by se mnou nesouhlasili - kde jinde využít její znalosti, než v kuchyni), na Diltheym, Gadameru či Ricoeurovi je skvělé to, že nemluví jen o velkých společenských entitách, historických dobách, kulturních artefaktech a literárních dílech, ale při troše positivní domýšlivosti i o vašem vztahu k sobě samému, jiným lidem, bližním a práci (v moderní ekonomice dominantní sektor služeb je o práci s lidmi, i když často nepřímé - i kdyby jste celý den seděli v kanceláři a nezvedli telefon nebo nenapsali e-mail, pořád pracujete s duchovním světem lidí ve formě dokumentů, zvyků, norem či postupů).

Rozlišení mezi "vysvětlováním" a "porozuměním" je tou dělící linií mezi umělou inteligencí a člověkem, která rozdělí činnosti lidí na dvě hromádky. A z jedné jim jejich malí elektroničtí "kamarádi" budou pomalu uždibovat, až jí celou nesežerou. Jestli se těšíte, jak teplé místečko jste si vyseděli, jak tu vaši práci rutinně a hravě zvládáte (a jak jste všechny ostatní přesvědčili, že nik krom vás to tak nesvede), jestli ne v krátkodobém, v dlouhodobějším horizontu byste se měli trochu třást (když vidíte masově produkované bankovní smlouvy nebo exekutorské či notářské listiny, a dokonce i mnoho prázdných a robotických rozhodnutí nižších soudů, už dnes získáváte dojem, že je tvoří stroje).

Jestli pořád o sobě pochybujete a máte pocit, že rozumění lidskému světu vám každou další snahou ještě dál uniká a čím víc toho víte, tím větší množství otázek se vám zjevuje, vaše zaměstnanecká jistota by měla být docela silná (když vyloučíme možnost menší chápavosti). Minimálně obecně na trhu, když už nebudete mít to štěstí na jednotlivém místě. Protože máte, nebo minimálně se snažíte, o něco, co počítače nesvedou. O porozumění jiným lidským bytostem, kulturním statkům, umění, literatuře, hudbě, zákonům, sousedům, jiným kulturám, manželce, synovi, předkům (to stačí, začíná to být patetické...).

Když von Humboldt před dvě stě lety rozdělil svět z hlediska vědeckých metod na přírodu a ducha, možná nás tak trochu neúmyslně začal připravovat i na "útok robotů" na pracovním trhu. Protože počítače na nás nezaútočí atomovými hlavicemi a vojenskými roboty, ale Excelovými tabulkami, právními smlouvami, jazykovými překlady, praktickými radami nebo i novinovými články. Člověka von Humboldt definoval tím, že jej nelze vysvětlit, je možné mu jen rozumět. To snad lze v současnosti doplnit na: Člověk nevysvětluje, ale rozumí. Nelišíme se od přírody jen jako předmět zkoumání, kterému lze jen rozumět, ale i od počítačů jako subjekt vědění, který jediný rozumí.

Zkrátka a jednoduše, jestli jste lidský a snažíte se rozumět jiným lidem a společenskému světu kolem vás, takovému, jaký svou podstatou je - jedinečnému, individuálnímu a především svobodnému (nacházejíc "příčiny" jevů uvnitř, v duchovním světě), počítače na vás nemají šanci. Když ale jen abstrahujete, zobecňujete, mechanicky aplikujete a vlastně jen opakujete podle potřeby přizpůsobované a z předešlé zkušenosti modifikované zákonité vzorce (a to nejen v pracovním, ale i osobním životě rutinu a návyky), to klepání, které slyšíte na dveřích kanceláře (pravděpodobně ale spíš podlaze open space pracoviště) jsou docela možná kovové pacičky malého robota (nebo spíš nového softwaru), který hledá váš pracovní stůl.

Problémem tedy není, že by roboty, počítače a umělá inteligence dělali lidskou práci za nás, ale spíš to, že lidé museli dlouho za ně vykonávat činnosti, které svojí povahou vyhovují víc technice. Lidé mají duševní schopnosti pro omnoho složitější a víc naplňující aktivity, místo kterých ale suplovaly hloupé mašinky, které až teď opožděně přebírají činnosti, které jim vlastně vždy patřili. Jinak řečeno, "roboty" vás ohrožují jen do té míry, do které jste sami robotem. Pak to ale nejsou oni, kteří vám šlapou na paty, ale jste to vy, kdo jim fušuje do řemesla...


__________________________________
Před dvěma týdny jsem si dal docela dost námahy s článkem Švédská posedlost smrtí aneb Jak lehce udělat z Česka Skandinávii, ale celkem rychle ve víkendovém shonu zapadl. Tak jestli jste jej nepostřehli, doporučuji přečíst.