Švédská posedlost smrtí aneb Jak lehce udělat z Česka Skandinávii

10. 11. 2017 | 19:06
Přečteno 3540 krát
Když vlakem nebo autobusem procházíte mrtvou, suchou, promrzlou, skalnatou, tichou a šedou švédskou krajinou, reflektující duši kolem sedících mlčících pasažérů, přemýšlíte nad tím, co se asi děje v těch jejích zcela neexpresivních, strnulých a citem nepohnutých hlavách. Zjistit to se ale většině návštěvníku země vyjeví jako téměř nepřekonatelný problém, jelikož Švédi moc nemluví. A když už, tak jen o nezbytných technikáliích nebo nedávné historii počasí (mnoho Švédů vám nejen umí říct přesnou teplotu vzduchu každého dne předešlého měsíce, ale navíc vám jí, na vaší smůlu, s velikou pravděpodobností i skutečně řekne).

Nemluvnost nepanuje jen mezi cizími, ale i blízkými. Podle etnologů (Åke Daun) existují v Laponsku jinak normálně fungující rodiny, ve kterých je zvykem v průběhu celého týdne promluvit jen několik vět. Byla to, mimochodem, právě tato švédská nemluvnost, která dovedla francouzského filosofa Foucaulta, několik let postgraduálně studujícího v Uppsale, k živelnému psaní (kterému se chtěl paradoxně právě odchodem z francouzských akademických kruhů, ve kterých bylo psaní a publikování podmínkou kariérního růstu, vyhnout). Ke zjištění toho, co se děje v těch nehybných blonďatých hlavách, kterými budete obklopeni v případě, že se rozhodnete pro exodus do nordického chladu, je tak nutné nahlédnout do literární a filmové tvorby. A předpokládat, že určitý opakující se motiv bude projevem významného prvku skryté kolektivní švédské duše. Jelikož severská literatura je u nás dobře známá a všichni vědí, že se točí kolem mrtvol, načrtnu téma z pohledu druhé uvedené oblasti.

Posedlost smrtí v nedávné švédské kinematografii
To, co následuje, není účelový výběr filmů, které se hodí do krámu, aby potvrdily předkládanou představu, ale víceméně úplný výčet několika nedávných švédských filmů a dvou známých příběhových videoher, které jsem měl to "štěstí" shlédnout (varování, popisy prozrazují děj). Jelikož švédská kinematografie, podobně jako ta česká, v poslední době navzdory štědré státní podpoře docela upadala, nejedná se ani o seznam doporučených filmů, ale jen o menší nahlédnutí do švédské duše. Ta je, podle toho, co nám předkládá filmová tvorba, mučena utkvělými představami o všudypřítomné smrti. Tato kulturní nekrofilní posedlost se navíc ukazuje být úzce spjata s dalšími charakteristickými rysy švédské společnosti, konformismem, humanitárním cítěním a především puntičkářskou starostlivostí o bezpečnost, kterou snad i do veliké míry vysvětluje.

Nezabývám se švédskými detektivkami, které snad všichni znají a ve kterých se přítomnost a široká variabilita úmrtí očekává (do jisté míry ale nastiňuji, proč právě Švédi kriminálky...). Dál už jen v krátkých heslovitých popisech nechám mluvit samotné švédské filmaře, kteří jsou schopni dané téma podat velice morbidně, detailně a vzhledem k nutnosti být originální a neopakovat už známé scénáře, s neuvěřitelnou kreativitou kombinovat různé tragické události do těch nejspletitějších a nejméně pravděpodobných řetězců. Umírají tak lidé, kteří si to nejméně zaslouží a dochází k tomu v rodinách buď s co nejtragičtějšími následky pro blízké, anebo s příbuznými jako přímými úmyslnými nebo neúmyslnými vykonavateli smrtících činů. A když už hledanou morbidní originalitu není možné najít v omezených možnostech jednotlivých událostí, lze tyto zmnožovat, různě kombinovat a zřetězovat do celých "morbidních symfonií".

Pro, vůči smrti už mírně otupělé, švédské publikum je tak nutné nechat umírat děti nebo rodiče, v překvapivých souvislostech, nejlépe na vrcholu štěstí a tak, aby za sebou zanechali co nejzoufalejší příbuzné (anebo z nich, ještě lépe, udělat samotné vrahy). Aby tak skutečné utrpení tragickou událostí nekončilo, ale jen mohlo začít (problém smrti je, že s ní, na rozdíl od porodu nebo svatby, podívaná tak trochu končí). Jedna smrt by měla vést k další, v různých kombinacích uvedeného scénáře, kterého tragický řetězec by měl začínat anebo být završen ideálně sebevraždou. Když už smrt není možné nebo vhodné vkládat do děje přímo jako úmrtí aktéra, lze jí "všudyzpřítomnit" v podobě nevyléčitelné nemoci, mrtvých bližních, existenci kterých jen cítíme v zoufalství hlavních protagonistů, anebo války, jejíž pach se volně vznáší nad prázdnými pohledy utečenců. Smrt se tak ve švédské umělecké tvorbě neobjevuje jen podezřele často, ale navíc se tak většinou neděje bezúčelně. Jinak řečeno, měla by duši diváka co nejvíc bolet...

Filmové příklady morbidní švédské představivosti
Čtyři odstíny hnědé (2004) - hnědá barva symbolizuje švédskou nudu a obyčejnost, čtyři odstíny zase vedle počtu žlutých čtverců ve švédské vlajce i čtyři tragikomické povídky, ze kterých se rovnou tři točí kolem smrti. Jedna se celá odehrává na pohřbu, na kterém musí jeho účastníci plnit bláznivá přání poslední vůle zemřelého (aby se nakonec dověděli, že všechny peníze, které se chystali zdědit, ten minul na vlastní hologram, prostřednictvím kterého jim poslední vůli "osobně" sdělil). Druhý příběh se částečně odehrává v krematoriu, kde syn majitele nedopatřením zapne kremační pec, právě když tam má otec hlavu a třetí povídka končí zavražděním pedofilního otce jeho už dospělou, ním v dětství zneužívanou dcerou, která jej náhodou potkává a poznává na kurzu vaření (který se mezitím proměnil ve skupinovou psychoterapii).

Tímhle kinematografickým skvostem jsem začal, protože dokázal skloubit všechny tři uvedené způsoby začlenění smrtelnosti do děje (i když ne v jednom příběhu). Tedy jak "kontextuální" (v pozadí tušenou) přítomnost smrti v prostředí krematoria a hrozbě zážehové pece, tak i v podobě reálné události odehrávající se jak přímo v ději (vražda otce-trýznitele) anebo mimo samotný děj, ten ale nastolující (pohřeb). Navíc je tu smrt propletena s docela otevřeně vykresleným navazujícím hlubokým utrpením postav (znásilňování holčičky a její pozdější neveselý osud nebo spálení tváře postavy, jejíž život dál sledujeme). Jak jsme viděli, všechny tři smutné osudy jsou zakotveny v rodinném prostředí, což dělá smrt ještě tragičtější. Tuhle skvělou uměleckou ekvilibristiku, zahrnující tolik momentů utrpení spojeného s lidskou konečností, mohou zbylí filmaři tvůrcům snímku jen tiše závidět. Jak ale uvidíme, ve své morbidní fantasii v ničem nezůstávají pozadu.

Milování (2006) - jedním z depresivních klenotů je tento film s klamlivě poetickým názvem, kterému se podobně jako v předešlém případě taky povedlo skloubit víc tragických okolností do jedné symfonie zoufalství. Jen ve zkratce - tragická autonehoda, ve které zahyne matka a syn, zanechá druhou polovinu rodiny osamocenou. Aby to nebylo tak jednoduché, přeživší syn, který je navíc zdravotně postižený, nevychází s otcem, se kterým zůstal v domácnosti sám a po prohlubující se vzájemné hořkosti a depresích se pokouší o sebevraždu.

Stockholm East (2011) - dalším z kolonky "tak tohle by mě nenapadlo" je snímek odehrávající se v hlavním městě, na jehož počátku jeden kultivovaný muž v středních letech autem srazí a zabije dítě (moment má výchovný charakter a vzkazuje vodičům: "Nerozptylovat se při jízdě!"). Smrt začne rozbíjet manželství otce a matky dítěte, kterou mezitím hříšník vyhledá, zamiluje se do ní a začnou si spolu románek (tvůrci se nám asi snaží říct, že zabití dítěte může vést k hlubokému láskyplnému vztahu, minimálně být hezkou příležitostí na seznámení se s novými, zajímavými lidmi). Když se ale ta dozvídá, že chodí s "vrahem" svého dítěte, přerušuje s ním kontakty a ten se ze zlomené lásky pokouší o sebevraždu.

Den a noc (2004) - další film nám ukáže, že ve všech švédských snímcích se opakuje stejná úzká skupina 5-10 oblíbených herců a připomene tak, že Švédi prostě rádi to, co znají a neradi novoty. Hlavní herec z předešlého snímku se vydává na další smrtonosnou výpravu, na které jako nevyléčitelně chorý smrtelnou nemocí navštěvuje blízké, kterým ublížil, aby se s nimi rozloučil. V závěru, po nepovedené námluvě východoevropské prostitutky, aby jej zastřelila, si je nucen v opuštěném přístavu přestřelit hlavu sám.

Tak jako v nebi (2004) - ve stejném roce si v jiném filmu, pro mě z tajemného důvodu nominovaného na Oscara, zahrál zase hlavní herec z druhého uvedeného díla. Snímek je vedle provinční deprese spíš zajímavý tím, že jednoduchou smrtelnou nehodu je možné překombinovat do trojitého Axelu a vložit téměř kamkoliv, i když je vlastně dějově zcela zbytečná (a docela nelogická). Známému dirigentovi v krizi se podaří dostat vesnický sbor, kterého se po odchodu do ústraní v rodné obci chopil, na mezinárodní pěveckou soutěž. Těsně před vystoupením ale dostává v důsledku úzkostného záchvatu srdeční infarkt, kvůli kterému na veřejných záchodcích ztrácí rovnováhu, rozbíjí si lebku o vodovodní potrubí a při poslechu svého sboru vykrvácí na podlaze.

Následující dva filmy zase ukazují, že i rodinná dramata a dokonce i komedie lze naplnit omnoho větší dávkou morbidní tragičnosti, než by neznalý divák předpokládal. Jedná se tu především o druhý a třetí typ "přítomnosti smrti" z naší klasifikace morbidity, tedy o "kontextuální smrtelnost" a úmrtí nepřítomných postav, které ale nasazuje dějovou linii.

Nejlepší léto (2000) - opět začneme filmem, kterému se bravurně podařilo spojit oba uvedené momenty. Na vesnici přichází dva čerství malí sirotci, sourozenci, kterým nedávno zemřeli oba rodiče, aby se o ně postaral příbuzný, který je navíc místním hrobařem. Víc snad doplňovat netřeba, snad jen to, že se jedná o rodinnou komedii...

Elina (2002) - snad ještě silněji srdcervoucí příběh vzhledem k hlavní postavě, malé roztomilé holčičce, které umírá táta a ona sama onemocní tuberkulózou. Při návratu do školy po jejím překonání ji navíc kvůli jejímu finskému původu šikanuje učitelka. Holčička utíká promlouvat se svým mrtvým tátou do okolních bažin, které se ale také stávají smrtelnými.

Jestli byste z tmavé švédské filmové tvorby rádi utekli do bezmyšlenkovité zábavy videoher, musím vás varovat, že to znamená jít z deště pod okap. Ptáte se, kde jde vedle střílení mutantů a řízení stíhaček vložit tragické drama? No přece do "adventur", herního žánru kloubícího řešení logických hádanek s dějovou linií (na které často dělají profesionální filmoví scenáristé).

Year Walk (2014) - skvělé uvedení do švédské mytologie a různých etnologických faktů. Na mytické novoroční pouti se mládenec při nahlédnutí budoucnosti dozvídá o smrti své lásky i o tom, že vrahem bude on sám. Aby zabránil budoucí tragické události, páchá z lásky sebevraždu.

Brothers (2015) - další ze soudků "zřetězené" a "rodinné" tragičnosti. Po dramatické smrti milované matky utonutím, ještě bolestivější pro neschopnost syna vytáhnout ji včas z vody, se dva bratři ocitají sami s otcem, který navíc smrtelně onemocní. Při získávání léku starší bratr umírá. Příběh začíná pohledem na postavu klečící nad jedním hrobem a končí obrázkem dvou postav nad dvěma hroby. Příjemnou zábavu!

Přesně tak. Můžete otevřít knížku, zapnout televizi nebo sednout k počítači či konzoli, ze všech médií na vás ve Švédsku ale natáhne své kostnaté drápy smrtelnost. Myšlenek na ni se vám nemusí podařit vyhnout ani únikem do zábavních médií a vedle výrazného množství posmutnělých lidí v černých a šedých oděvech na ulici a vyššího počtu obyvatel staršího věku ve společnosti s průměrným věkem nad padesát let, kteří se daným tématem zabývají snad neustále, na vás myšlenky smrtelnosti tak říkajíc pomrkávají zpoza každého stockholmského rohu.

Filosofická vsuvka aneb Co na to existencialisté?
To, že se ve švédské společnosti vyskytuje demonstrovaná posedlost smrtí, bude pravděpodobně souviset i s dalšími národními charakterovými rysy, především silným konformismem a v jeho důsledku nižší kriminalitou. Tím pojítkem je nehostinné klima, které hraje tak velikou roli ve švédské literatuře (viz. konec snad nejznámějšího skandinávského literárního díla, Strindbergova Lidé na Hemsö). Díky němu je motiv smrtelnosti často identifikován s vyhoštěním ze společenství, vyobcováním nebo přeneseně ostrakizací z důvodu nezačlenění se, která v severské geografické oblasti v minulosti znamenala pravděpodobnou smrt. Strach ze smrti se tak v místních klimatických podmínkách ve švédské kolektivní psyché přelévá do strachu z vyčlenění z tepla a ochrany společenského celku, v prostředí masové společnosti z nonkonformismu. Sami Švédi nabízejí toto vysvětlení vzhledem k nižší kriminalitě, která je vlastně jen negativní podobou nekonformity.

Tahle švédská reakce na vědomí smrtelnosti je ale docela zvláštní a vlastně jde proti teorii existenciální psychologie a filosofii existence obecně, ze které tato vychází. Podle nich je právě vědomí konečnosti ústředním momentem uvědomění si svého autentického bytí, které vytrhuje člověka z neautentického chápání sebe jen jako části společenského technologické mechanismu, respektive jako "zrnka" homogenní masy, a přetváří jej do autentické individualizované bytosti. Hezky to je vidět na literárních dílech francouzských existencialistů, kteří navzdory éteru intelektuálnosti, který se v myslích čtenářů vznáší nad jejich tvorbou, vlastně velice "přízemně", obyčejně a způsobem, který je přístupný snad každému, demonstrují, jak k této autentické proměně, individualizaci dochází.

V Sartrově Nevolnosti si je člověk až vědomím vlastní budoucnosti, podmíněném nazřením své smrtelnosti, schopen plánovat a utvářet vlastní bytí a zprostředkovaně se pak zakotvovat do tak samozřejmých věcí jako je jeho okolní svět anebo i vlastní tělo. Ty se mu mohou vyjevovat až na pozadí projektování vlastní existence do budoucna, tedy starosti o sebe, v podobě prostředků nebo prostředí jeho sebeuskutečnění.

V Camusově Cizinci je popsán průběh prvního nutného momentu, tedy podmínění vědomí vlastní budoucnosti (a v důsledku tak i celé autentické individualizované existence) nazřením své konečnosti. Přeneseně vyjádřené jako odsouzení k smrti, vede hlavní postavu, cizince ve světě i vlastní existenci, k vytržení z předešlého neautentického, udržovacího, prázdného života úředníka, který vše dělá bez hlubšího citu, osobní angažovanosti a jen navenek tak, "jak se to dělá", k náhlému probuzení. To přichází tak, že po uvědomění si nadcházejícího nutného konce (popravy) se mu náhle poprvé v životě naplňuje představivost mnohými projekty a plány, které by chtěl najednou, když už je ale pozdě, vykonat.

Je zajímavé, že k podobnému existenciálnímu probuzení do autentického bytí u většiny Švédů nedochází a vědomí konečnosti, které mu předkládají dokonce i masová média, jej spíš děsí a zahání do masového stáda. To snad lze vysvětlit s Heideggerem, podle kterého vědomí konečnosti nemusí být jen opravdové, ale i falešné. To vnímá konečnost neautenticky jako nějaký vzdálený bod na časové ose, který slouží jen k tomu, abychom jej co nejvíc zatlačili do pozadí a posunuli co nejdál od přítomnosti. Místo proměny vlastního bytí v podobě autentické individualizace, vycházející z vnímání neustálé přítomnosti možnosti smrti (Heideggerovo opravdové vědomí konečnosti), tak člověk spíš dělá vše proto, aby jej vytlačil někam za horizont existujícího neautentického "statu quo", který tím chce zachovat a jen jej co nejvíc prodloužit.

Kdybychom tak rozdíl mezi autentickým a neautentickým vědomím konečnosti chtěli vyjádřit prostředky naší imaginace, zatímco v případě falešného vědomí by ta pověstná zubatá chodila někde v dálce a my se jen snažili se jí co nejvíc vyhýbat, při autentickém vědomí konečnosti by tato seděla neustále vedle nás, dnem i nocí, v obýváku, tramvaji, kanceláři či kině a každý moment svého života by tak člověk přežíval, jak říkají kovboji, s chladem ostří ocele na svém hrdle (snad to nějaký kovboj někdy někde řekl). Je možné, že Heidegger předpokládal dnešního masového Švéda, u kterého tak falešné vědomí smrtelnosti nevede k existenciální katarzi, jakou popisují uvedení francouzští autoři, ale spíš k děsu vedoucímu k jejímu odmítání v podobě utkvělé snahy o vytlačení smrtelnosti co nejdál od přítomnosti. Ze sociálně-psychologického hlediska by tak místo autentické individualizace došlo k opačné reakci, tedy přilnutí k mase v podobě prohloubení konformismu. Asi takového, jaký převládá ve Švédsku...

Pozitivní sociální důsledky švédské morbidnosti
Ale jelikož i za tím nejtmavším mrakem svítí slunce, i tahle celospolečenská morbidní deprese má docela světlé probuzení. Lidé z této oblasti jsou největší přispěvatelé na humanitární pomoc zemím třetího světa, posílají vysoké množství humanitárních pracovníku vzhledem k počtu obyvatel a taky přijímají v EU proporcionálně největší množství válečných uprchlíků (i když mám menší podezření, že švédská humanitárnost vychází spíš z jejich morbidní fascinace utrpěním). Ve Švédsku navíc na každém kroku vidíte posedlost bezpečím, často jdoucí za racionální meze a někdy připomínající utkvěle nutkavé myšlení a konání detektiva Monka (ale bez sobectví, které je u něj účelem).

Přesun skupiny dětí po městě (bez výjimky oděných v reflexních vestách) připomíná svými bezpečnostními opatřeními a chováním kolemjdoucích řidičů transport vyhořelého jádrového paliva nebo přesun prezidentské kolony. Jelikož země leží na skalnatém podloží (nedávné pokrytí ledovcem stáhlo s sebou při ústupu vrchní půdní vrstvy), na sídlištích jsou celá skalnatá úbočí vyhazována do povětří, aby se na nich děti při hře nezranily (skalnatost Švédska také vysvětluje, proč právě tady vynalezli dynamit a zároveň tak i proč tahle malá země uděluje nejvyšší intelektuální ocenění, „nobelovky“). A v konečném důsledku tento pozitivní následek morbidní posedlosti můžete na vlastní kůži pocítit i vy jako zahraniční návštěvník země...

V jedno časné zimní ráno vycházíte ještě za tmy z domu, rozespalý si nevšimnete světelní signál a při zavírání branky, za kterou leží železniční koleje, na vás začne pískat vlak. A vy, ubohý východoevropský imigrant, nezvyklý na situace, kdy se na vás řítí několik desítek tun železa, začnete panikařit. Nejdřív se pokusíte přetočit vesmír o několik vteřin dozadu a vrátit se za branku, jen abyste zhroženi zjistili, že tady cesta už nevede. Jelikož dva ze zbylých tří směrů byste museli sdílet s rozběhnutým vlakem, nezbude vám nic jiné než přeběhnout koleje a skočit na příkrý spád pokrytý ledem a ústící na hlavní silnici, po které lítá kolona Volv s podobně rozespalými řidiči (nutno podotknout, že Volva sice opravdu jsou nejbezpečnější auta na světe, ale jen zevnitř).

Jelikož náraz náledí nebo osobního automobilu nelze srovnávat s vlakem, vyberete si "měkčí", i když na druhé straně trochu pomalejší konec. Skok na sráz pokračuje očekávaným smykem, ale nohy letící rychleji než trup najednou zabrzdí čerstvý posyp, který se navzdory časné hodině díky pověstné švédské dochvilnosti objevil na cestě. Setrvačností dál běžíte na přechod, před kterým ještě před chvílí rozjetá auta už poslušně stojí, jelikož řidiči vás i ve tmě viděli. Na druhé straně cesty (na štěstí ne řeky Styx) si ale uvědomíte, že to celé bylo zbytečné, jelikož vlak vás samozřejmě taky zahlédl a celý kolos stihl ubrzdit.

V takové situaci, když jste byli omylem nepozorní (liberační důvody sedm ráno, mínus deset) a neznámí Švédi třikrát zahnali kolem poletující zubatou (která by v našem prostředí nebyla tak neodbytná), si uvědomíte, jak dobře funguje společnost, jejíž členové jsou tak chorobně posedlí smrtí. Protože vědomí smrtelnosti, když už mám završit myšlenku trapnou frází, plodí lásku k životu - ve Švédsku v podobě posedlosti bezpečností, především silniční.

Závěr: Jak lehce doběhnout Skandinávii
Když se ze Střední Evropy toužebně díváme na evropské statistiky průměrného věku dožití, kterým vévodí Skandinávci (trpasličí země jsou statisticky irelevantní), většinou nám před oči skočí ty známé symboly dolarů. Ke smůle našeho ne moc pevného alibi je pravda taková, že Švédsko má ne zcela funkční, podfinancovaný a "podpersonalisovaný" zdravotnický systém, ve kterém se celé měsíce čeká i na život zachraňující operace a za takovou zubní péčí se masově létá například i k nám. Tím pro nás drsným faktem je, že jejich dlouhověkost je spíš důsledkem národní kultury, osobní snahy a vzájemné starostlivosti. A to vychází právě z vědomí křehkosti lidského života, na kterou jim ta, pro nás těžko pochopitelná posedlost smrtí, všudypřítomná ve švédských knihách, filmech a dokonce i počítačových hrách, nedovolí zapomenout.

Tak když se tady v Česku chcete mít jako ve Skandinávii (to prý platí minimálně o voličích sociální demokracie), mám dobrou zprávu! Netřeba se tam stěhovat, není nutné přijímat tuny legislativy a dokonce ani mít sedmi-procentní hospodářský růst nejbližších několik desetiletí. Vlastně si jen stačí připomínat jednu nepříjemnou myšlenku. Anebo, když chceme vzít Heideggera za slovo a Švédy předběhnout na jejích vlastním hřišti, udělat si jednoho imaginárního kamaráda s kosou, co nás bude na každém kroku nevděčně provázet...


-----------------------------
Doplňující poznámka:
Vision Zero - je švédská politika silniční (od roku 2010 i železniční) bezpečnosti, přijata v roce 1997 v zákonné podobě Parlamentem a vykonávána Úřadem pro silniční dopravu (Trafikverkt) a dalšími výzkumnými, technickými a administrativními institucemi. Jedná se o soubor opatření v mnoha oblastech, vycházející z filosofie "život a zdraví nelze vyměnit za jiné společenské zisky". Z etického hlediska tak nový systém "zmoralizoval" silniční ztráty na životech a zdraví a udělal za ně odpovědnou společnost. Díky této iniciativě, která se mezitím rozšířila i do Británie, Kanady a několika amerických velkoměst, se za dvě desetiletí podařilo snížit úmrtnost na silnicích o polovinu, z více než 500 na kolem 250 ročně (a od roku 2010 zčásti snížit i tragické číslo 110 v železniční dopravě), a to při zvýšení počtu vozidel a najetých kilometrů, ke kterému za tu dobu došlo. Ve Švédsku je tak úmrtnost na silnicích v porovnání se zbytkem Evropské unie poloviční (3 na sto tisíc obyvatel k 5,5 v EU) a čtvrtinová z té americké (11). Švédi ale tento pokles chápou jen jako začátek, jelikož záměrem iniciativy je snižovat úmrtnost každých 10-15 let o polovinu, s utopickým cílem dosáhnout počet vyjádřený v jejím názvu.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy