Braňte se proti slídivým kamerovým systémům
Jen si stěžovat na rozšiřování kamerových systémů z ulic do veřejných budov, pracovního prostředí a dokonce i ubytovacích a rekreačních prostor by ale vyjadřovalo jen vlastní fatalismus a odevzdanost. Bezpečnostní aparát, vlastníci či provozovatelé budov a zaměstnavatelé si prostě svoji práci budou ulehčovat technologickými prostředky v pořád větší míře a tyto se budou dál rozšiřovat, pokud nenarazí na určité bariéry. Jelikož ale ty v podobě právních nástrojů existují už docela dlouho a nepřicházejí až dnes ve spasitelské roli GDPR*, za všudypřítomnost kamer a smršťování soukromé sféry (respektive té osobní ve veřejném prostoru) si můžeme my sami...
V rámci sokratovské etiky znát dobro (svá práva) stačí i k jeho následování (vnitřní pluralitu lidské duše zavedl v etice až Platón). To platí často i o dodržování práva a jeho prostá znalost nemění jen postoje a činy jednotlivců, ale následně i celkovou kulturu společnosti a duševní prostředí, ve kterém žijeme. Právo má fungovat především preventivně a „informačně“ a když už se porušuje, navíc v systémovém měřítku, může být chyba ve slabší obecné obeznámenosti s ním. Informovat o něm by tak nemělo být jen prvním krokem k jeho dodržování, ale ve vyspělé společnosti i tím posledním.
Máloco odradí potenciálního narušitele tak, jako právní povědomí jeho „obětí“, zvláště když je kolektivní. Obelhat na právech jde nejlehčeji toho hloupějšího a často stačí jen pozdvižené obočí na to, aby se předložený návrh „stáhl na přepracování“. Proto nebudu uvádět konkrétní právní nástroje ochrany (obsažené v zákoně o ochraně osobních údajů ve spojení se stanovisky Úřadu pro ochranu osobních údajů, Občanském zákoníku a od dnešního dne především v Obecním nařízení GDPR), ale obecně, jen stručně a lidskou řečí, co náš vesnický „šmírák za bukem“ může a nemůže. A doufat při tom, že Sokrates tomu opravdu přišel na kloub a vědomí je ve vztahu ke skutečnosti konstitutivní (a taky že tohle někdo vůbec čte)...
V první řadě je nutno odlišit sledování kamerou od vytváření a uchovávání záznamu. Proti sledování bez vytváření záznamu jste chráněni převážně Občanským zákoníkem a ne právem ochrany osobních údajů. Ten ale obecně upravuje i druhou uvedenou oblast a umožňuje zachycování a rozšiřování vaší podoby („podobiznou“ je záznam, ze kterého je možné identifikovat vaši totožnost) jen s vaším svolením (paní, co si nedávno v pražském parku svévolně natáčela ženu arabského původu, porušovala její práva a ta se tak tomu bránila oprávněně za předpokladu, že tak činila přiměřeně). To jisté platí i pro vytváření obrazového záznamu vašich soukromých prostor a života, což je umožněno jen na základě zákonných důvodů. Tyto zákazy se ale nevztahují na případy ochrany jiných práv, zákonného plnění úředních účelů, veřejných vystoupení a přiměřeného vědeckého, uměleckého a zpravodajského použití.
Jelikož obecně rozšířené kamerové systémy vytvářejí a uchovávají obrazové záznamy, jejich používání je upraveno právní ochranou osobních údajů. Co tedy kamerové systémy nemohou:
1) nadměrně zasahovat do vašeho soukromí - počet, umísťování a záběr kamer musí vyhovovat principům nutnosti, proporcionality a subsidiarity, tj. jen v minimální nutné míře a jako poslední možnost v případech, kdy ochranu nejde zajistit jinými prostředky (slovy od dnes účinného GDPR musí být rozsah užití kamer „odůvodnitelný“ - justifiable);
2) být užívány bez dostatečného účelu, kterým jsou právem chráněné zájmy - v případě kamer se bude především jednat o ochranu vlastnictví a bezpečnosti (při čemž tak nutně dochází ke kolizím lidských práv ochrany osobnosti a majetku, které je nutné hodnotit jednotlivě podle případu);
3) sledovat vás, aniž by vás o tom informovaly - konkrétně o rozsahu, způsobu a účelu sledování či délce uchovávání záznamu, a to v různé míře podle intenzity výskytu sledovaných osob (pro příležitostné návštěvníky tak dnes dostatečně činí jednoduchá oznámení na vchodech, pro častější pak upozornění na informačních tabulích či v interních směrnicích);
4) sledovat osoby pravidelněji se vyskytující v daném prostoru bez jejich souhlasu se zpracováním záznamů (například ve vedlejším ustanovení pracovních smluv);
5) lehkovážně nakládat se záznamy z kamer (povinnost uchovávat je jen po omezenou dobu nezbytně nutnou pro jejich zpracování, chránit je před třetími osobami, umožnit vám k nim přístup či vyhovět vašim námitkám proti jejich zpracovávání); a
6) podle od dnes účinného GDPR i vytvářet kamerové záznamy s vysokým rizikem k právům a svobodám sledovaných osob bez posouzení vlivu na ochranu osobních údajů PIA (Privacy Impact Assessment).
Stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů (v budoucnu pak různé pokyny k GDPR) následně specifičtěji upravují a doplňují provozování kamerových systémů v prostorech právem silněji chráněných zájmů, jako jsou bytové domy či pracoviště. U nich ale především jen přísněji regulují jednotlivé složky uvedené v obecné úpravě (umístění kamer, doba uchovávání záznamu, forma vyjádření souhlasu atd.), a to často na základě odlišování jednotlivých obytných či pracovních prostorů. V obou případech je tak především zakázané sledovat prostory vyhrazené k osobním účelům a narušovat či nadměrně zasahovat do soukromí osob.
V oblasti ochrany soukromí zaměstnanců je navíc zakázané jejich snímání za účelem hodnocení pracovního výkonu a povolené je jen při existenci závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele (nestačí tak prostý souhlas zaměstnance, který by pro ekonomickou nerovnost stran byl těžko svobodný). Vedle toho jsou i „posilněné“ principy subsidiarity (v první řadě vyhnout se podle možností samotnému používání kamer na pracovišti) a proporcionality (sledovaní pracovního prostoru jen v případě ještě vážnějších právem chráněných zájmů, a to jen v nejnutnějším rozsahu). GDPR dnes navíc ochranu zaměstnance ještě o něco rozšíří posuzováním vlivu PIA v případě vyššího rizika (bod 6) a přesunutím důkazního břemene ohledně odůvodněnosti používání kamerových systémů (body 1 a 2) na zaměstnavatele.
Tak a díky našim a evropským zákonodárcům už může Foucault odpočívat o něco lehčím věčným spánkem. Jestli z něho ale někdy zvykne mluvit, asi by vás varoval, že i když se vám podaří vypnout, zaclonit nebo otočit tu malou kameru ve vašem sousedství, jste pořád jen v půli cesty. Tam vás pak čeká ještě těžší výzva - vypnout tu nejnepříjemnější, neustále slídící kamerku zvnitřněného autoritativního veřejného dohledu, kterou nepřibil váš zaměstnavatel, obec či soused na stěnu nebo sloup, ale kterou jste na výzvu voyeuristické společnosti nainstalovali do vašeho podvědomí vy sami. Na případ, kdy se setká pachatel s obětí, slídil a pozorovaný v jedné osobě, zatím žádný paragraf nemyslel a četbu Obecného nařízení a zbytkového zákona o ochraně osobních údajů je tak nutno doplnit dílem tohoto francouzského klasika sociálně filosofické paranoie...
________________________________________
* Poznámka: Ode dneška účinné GDPR vlastně nepřináší v oblasti kamerových systémů žádnou revoluci v rozsahu ochrany šmírovaných osob a spíš jen přidává vedlejší povinnosti pro slídily, jako například větší přísnost při technické kontrole systémů, informační povinnosti či vedení záznamů o sledovací činnosti (co ale nebude žádný problém, jelikož jak každý divák psychothrillerů ví, každý voyeur si vede svůj deníček). Předešlá povinnost registrace u ÚOOÚ dokonce odpadá a tak se vedle přesunu důkazního břemene ohledně odůvodněnosti sledování (co je možná nejdůležitější změna) a posuzování jeho vlivu PIA v rizikovějších případech toho vlastně v oblasti kamerových systémů s příchodem GDPR fakticky ani moc nemění.