Za evropskou xenofobii může i omezenost volného pohybu osob
Vnitřní otevřenost pohybu osob v rámci EU měla logicky vést k setkávání různých kultur, jejich vzájemnému poznávání, míchání a v důsledku tak i bourání předsudků, stereotypních názorů a psychologických bariér vůči cizímu a neznámému. Nedávný růst xenofobie je tak velice nelogickým vyústěním vnitřního otevírání se a chyba se buďto vloudila do naší logiky, anebo jeden z prvků v rovnici byl nesprávný.
Jelikož racionalita nám spolu se zkušeností nedovoluje napadat vnitřní logiku myšlení (multikulturní společnosti jsou ze své podstaty otevřenější a liberálnější - co trochu zpochybňuje „liberální étos“ české společnosti), nezbude nic jiného, než ukázat prstem na některý z prvků rovnice. Není otevřenost pro mobilitu lidí v rámci EU jen mýtem? I když to by bylo silným tvrzením, je zjevné, že se fakticky uskutečnila jen polovičatě. Není to ovšem chybou Evropské unie, ale samotných členských států, ve kterých si ty inteligentnější a mocensky lépe postavené skupiny dovedly i v rámci Unie ochránit ploty kolem svých pastvin, které padaly většinou v okolí těch méně obratných a pohotových oveček (nelze to ale přičítat jen pragmatickému chování racionálních aktérů sledujících vlastní zájem, jedná se tu i o povahu věci a některé profese jsou kulturně či jazykově vázané ve větší míře než jiné).
Příčina toho, proč mezi evropskými státy i po těch desetiletích pořád přetrvávají vzájemné předsudky a pokřivené vidění, spočívá i v tom, že došlo jen k velice selektivnímu faktickému otevírání hranic pro mobilitu lidí v rámci Unie. Národní společnosti se tak nedostávají do vzájemného kontaktu v celé své komplexnosti, ale jen na určitých místech, přičemž celé další oblasti zůstávají vzájemně uzavřené. Hranice se v první řadě otevřely pro ty profese, ve kterých národní specifičnost nehraje až takovou roli. Jedná se o činnosti, kde specifická duchovní kultura, jazyk a institucionální prostředí nejsou podstatné pro jejich vykonávání.
V zásadě to jsou méně kvalifikované profese ve stavebnictví (rumunský dělník), zdravotnictví (česká sestřička), sociální péči (slovenská pečovatelka) či technické správě (polský instalatér) a další repetitivní práce v průmyslu, službách a zemědělství. V lepším případě pak „techničtější“ obory či oblasti týkající se exaktnějších přírodních věd, ve kterých jazyk či kultura nehrají takovou roli (programování, inženýrství, lékařství, věda), i ty ale jen v omezenějším rámci a často na temporálnějším základě. Učitelé, literáti, právníci, novináři, manažeři, umělci, běžní administrativní pracovníci, obecně humanitněji zaměření lidé, ti přímo pracující s národním jazykem či masa vysokoškolsky vzdělaných obyvatel, které pohlcuje úřednický aparát, tak pořád do větší míry žijí v uzavřených národních světech.
I když obecně v migraci platí, že ten, kdo se dostane přes čtvrtinu zeměkoule má statisticky vyšší vzdělání než domácí obyvatelstvo (za předpokladu, že si nějaká přestupná země neodfiltruje ty nejkvalifikovanější, jako to dělá Turecko), v případě vnitřní evropské migrace platí paradoxně opačná rovnice. Podle časopisu The Economist, který před několika lety publikoval relevantní výzkum v největším „intra-evropském“ migračním obyvatelstvu, tom polském ve Velké Británii, vysokoškolské vzdělání mělo proporcionálně o celou polovinu menší počet migrantů v porovnání s domácím polským obyvatelstvem.
Z toho vyplývá, že vnitroevropská migrace paradoxně nevytvořila lepší podmínky pro komplexní vzájemné seznamování se jednotlivých kultur, ale spíš takový zvláštní pokřivený zrcadlový labyrint, ukrývající ve svých vnitřních traktech ty hezčí části tváře, zatímco ve výkladní skříni pod zvětšovacím sklem prezentující spíš ty méně atraktivní. Domácí obyvatelstvo tak ani nemusí mít selektivní vidění vnější skutečnosti, které na sobě vidí především to hezké a na druhém zase hlavně to špatné, jelikož sama Evropská unie mu systémově poskytla objektivní podmínky selektivního vnímání. A ty ve společnosti reálně existují ještě před jejich dále pokřivující mediální reflexí.
Oba tyto faktory, jak nepříznivé nastavení vnějšího objektu (cizí společnosti), tak psychologická tendence zkrášlovat ve svém vnímání sebe samého a zohyzďovat druhého, tak pravděpodobně v součinnosti vytvořily nové mezikulturní stereotypní karikatury, jakými na sebe vzájemně pohlížejí jednotlivé evropské národy. Ten mytický Evropan tak do Británie přicestoval v podobě polského instalatéra, do Španělska jako švédský důchodce, do Itálie jako rumunský dělník, do Německa jako česká sestřička, do Francie jako mladý nezaměstnaný Španěl, do Belgie jako slovenská opatrovatelka, do Bratislavy jako opilý britský „turista“, do Prahy jako nizozemský rváč mlátící číšníky a na východní Slovensko jako italský člen 'Ndranghety podezřelý z vraždy novináře.
Výjimkou je z historických a kulturních důvodů migrace mezi Českem a Slovenskem především západním směrem, kterým „proudí“ hlavně ti vzdělanější a Evropská unie se může od Česka učit (tak vlastní polívčička by už měla být ohřátá). Tento fenomén se ale nakonec týká i České republiky, jelikož druhým nejznámějším migrujícím Čechem ve Velké Británii bude po Pavlu Čechovi docela možně nechvalně známý „manažer z McDonaldu“, který v pořadu X Factor propagoval zemi slavným disko-tanečkem. A do velké míry to i vysvětluje, jak je možné, že slovenský národní socialista (rozuměj „nácek“), se kterým vedl dialog Fedor Gál v knize Přes ploty: Neodstraněná pošta, byl víc zcestovalý než průměrný Slovák a dlouho žil v západní Evropě (oba příklady zároveň demonstrují, že i delší léčební pobyt na zdravějším západoevropském vzduchu zaostalost sám o sobě neléčí).
Když obyvatel Britských ostrovů říkal Evropské unii „ne“, neviděl ve své mysli obraz průměrně vzdělaného a sofistikovanějšího Evropana, jakého známe z domova, ale o polovinu méně vzdělaného „východoevropana“ se všemi jeho neduhy. Takového, jakému i my sami tady doma často říkáme své „ne“. Evropská unie zkrátka nevytvořila prostředí, ve kterém se jednotlivé uzavřené společnosti vzájemně komplexně poznávají po všech svých stránkách, ale spíš podmínky, ve kterých jsou na tom druhém vidět víc negativní aspekty, přičemž pozitivní, uzavřené v národních hranicích a zašifrované v místním jazyku, zůstávají skryté.
Evropské unii se nepovedlo vybudovat otevřený prostor, ale gigantické imaginárium pokřivených zrcadel a falešných výkladních skříní, které vykreslily spíš karikaturní obrazy jiných národů, než jejich skutečnou podobu. Lze říct, že v té starší, nacionálně uzavřené Evropě, kde vyšší hraniční zdi dovedli přeskočit jen ti zdatnější, docházelo paradoxně k mnohem pozitivnějšímu selektivnímu vnímání jiných národů, které si vzájemně posílaly a prezentovaly spíš svůj „výkvět“. Proč se lidé před tím, než vyjdou z domu na ulici, upravují a zkrášlují, má velice dobrý společenský důvod, na který Evropa při jen omezeném otevírání kontinentální promenády pro své národy poněkud zapomněla...
Jelikož racionalita nám spolu se zkušeností nedovoluje napadat vnitřní logiku myšlení (multikulturní společnosti jsou ze své podstaty otevřenější a liberálnější - co trochu zpochybňuje „liberální étos“ české společnosti), nezbude nic jiného, než ukázat prstem na některý z prvků rovnice. Není otevřenost pro mobilitu lidí v rámci EU jen mýtem? I když to by bylo silným tvrzením, je zjevné, že se fakticky uskutečnila jen polovičatě. Není to ovšem chybou Evropské unie, ale samotných členských států, ve kterých si ty inteligentnější a mocensky lépe postavené skupiny dovedly i v rámci Unie ochránit ploty kolem svých pastvin, které padaly většinou v okolí těch méně obratných a pohotových oveček (nelze to ale přičítat jen pragmatickému chování racionálních aktérů sledujících vlastní zájem, jedná se tu i o povahu věci a některé profese jsou kulturně či jazykově vázané ve větší míře než jiné).
Příčina toho, proč mezi evropskými státy i po těch desetiletích pořád přetrvávají vzájemné předsudky a pokřivené vidění, spočívá i v tom, že došlo jen k velice selektivnímu faktickému otevírání hranic pro mobilitu lidí v rámci Unie. Národní společnosti se tak nedostávají do vzájemného kontaktu v celé své komplexnosti, ale jen na určitých místech, přičemž celé další oblasti zůstávají vzájemně uzavřené. Hranice se v první řadě otevřely pro ty profese, ve kterých národní specifičnost nehraje až takovou roli. Jedná se o činnosti, kde specifická duchovní kultura, jazyk a institucionální prostředí nejsou podstatné pro jejich vykonávání.
V zásadě to jsou méně kvalifikované profese ve stavebnictví (rumunský dělník), zdravotnictví (česká sestřička), sociální péči (slovenská pečovatelka) či technické správě (polský instalatér) a další repetitivní práce v průmyslu, službách a zemědělství. V lepším případě pak „techničtější“ obory či oblasti týkající se exaktnějších přírodních věd, ve kterých jazyk či kultura nehrají takovou roli (programování, inženýrství, lékařství, věda), i ty ale jen v omezenějším rámci a často na temporálnějším základě. Učitelé, literáti, právníci, novináři, manažeři, umělci, běžní administrativní pracovníci, obecně humanitněji zaměření lidé, ti přímo pracující s národním jazykem či masa vysokoškolsky vzdělaných obyvatel, které pohlcuje úřednický aparát, tak pořád do větší míry žijí v uzavřených národních světech.
I když obecně v migraci platí, že ten, kdo se dostane přes čtvrtinu zeměkoule má statisticky vyšší vzdělání než domácí obyvatelstvo (za předpokladu, že si nějaká přestupná země neodfiltruje ty nejkvalifikovanější, jako to dělá Turecko), v případě vnitřní evropské migrace platí paradoxně opačná rovnice. Podle časopisu The Economist, který před několika lety publikoval relevantní výzkum v největším „intra-evropském“ migračním obyvatelstvu, tom polském ve Velké Británii, vysokoškolské vzdělání mělo proporcionálně o celou polovinu menší počet migrantů v porovnání s domácím polským obyvatelstvem.
Z toho vyplývá, že vnitroevropská migrace paradoxně nevytvořila lepší podmínky pro komplexní vzájemné seznamování se jednotlivých kultur, ale spíš takový zvláštní pokřivený zrcadlový labyrint, ukrývající ve svých vnitřních traktech ty hezčí části tváře, zatímco ve výkladní skříni pod zvětšovacím sklem prezentující spíš ty méně atraktivní. Domácí obyvatelstvo tak ani nemusí mít selektivní vidění vnější skutečnosti, které na sobě vidí především to hezké a na druhém zase hlavně to špatné, jelikož sama Evropská unie mu systémově poskytla objektivní podmínky selektivního vnímání. A ty ve společnosti reálně existují ještě před jejich dále pokřivující mediální reflexí.
Oba tyto faktory, jak nepříznivé nastavení vnějšího objektu (cizí společnosti), tak psychologická tendence zkrášlovat ve svém vnímání sebe samého a zohyzďovat druhého, tak pravděpodobně v součinnosti vytvořily nové mezikulturní stereotypní karikatury, jakými na sebe vzájemně pohlížejí jednotlivé evropské národy. Ten mytický Evropan tak do Británie přicestoval v podobě polského instalatéra, do Španělska jako švédský důchodce, do Itálie jako rumunský dělník, do Německa jako česká sestřička, do Francie jako mladý nezaměstnaný Španěl, do Belgie jako slovenská opatrovatelka, do Bratislavy jako opilý britský „turista“, do Prahy jako nizozemský rváč mlátící číšníky a na východní Slovensko jako italský člen 'Ndranghety podezřelý z vraždy novináře.
Výjimkou je z historických a kulturních důvodů migrace mezi Českem a Slovenskem především západním směrem, kterým „proudí“ hlavně ti vzdělanější a Evropská unie se může od Česka učit (tak vlastní polívčička by už měla být ohřátá). Tento fenomén se ale nakonec týká i České republiky, jelikož druhým nejznámějším migrujícím Čechem ve Velké Británii bude po Pavlu Čechovi docela možně nechvalně známý „manažer z McDonaldu“, který v pořadu X Factor propagoval zemi slavným disko-tanečkem. A do velké míry to i vysvětluje, jak je možné, že slovenský národní socialista (rozuměj „nácek“), se kterým vedl dialog Fedor Gál v knize Přes ploty: Neodstraněná pošta, byl víc zcestovalý než průměrný Slovák a dlouho žil v západní Evropě (oba příklady zároveň demonstrují, že i delší léčební pobyt na zdravějším západoevropském vzduchu zaostalost sám o sobě neléčí).
Když obyvatel Britských ostrovů říkal Evropské unii „ne“, neviděl ve své mysli obraz průměrně vzdělaného a sofistikovanějšího Evropana, jakého známe z domova, ale o polovinu méně vzdělaného „východoevropana“ se všemi jeho neduhy. Takového, jakému i my sami tady doma často říkáme své „ne“. Evropská unie zkrátka nevytvořila prostředí, ve kterém se jednotlivé uzavřené společnosti vzájemně komplexně poznávají po všech svých stránkách, ale spíš podmínky, ve kterých jsou na tom druhém vidět víc negativní aspekty, přičemž pozitivní, uzavřené v národních hranicích a zašifrované v místním jazyku, zůstávají skryté.
Evropské unii se nepovedlo vybudovat otevřený prostor, ale gigantické imaginárium pokřivených zrcadel a falešných výkladních skříní, které vykreslily spíš karikaturní obrazy jiných národů, než jejich skutečnou podobu. Lze říct, že v té starší, nacionálně uzavřené Evropě, kde vyšší hraniční zdi dovedli přeskočit jen ti zdatnější, docházelo paradoxně k mnohem pozitivnějšímu selektivnímu vnímání jiných národů, které si vzájemně posílaly a prezentovaly spíš svůj „výkvět“. Proč se lidé před tím, než vyjdou z domu na ulici, upravují a zkrášlují, má velice dobrý společenský důvod, na který Evropa při jen omezeném otevírání kontinentální promenády pro své národy poněkud zapomněla...
Od mileniálů k Desateru
Fiala potvrdil pevnou českou vazbu na USA. Babiš před pěti roky udělal to samé
Havlíček volá po dohodě s Putinem, chce "plán B". Postoje Ukrajinců ho ale nezajímají
Ficovi vydrží vstřícný postoj k Ukrajině, dokud se mu bude hodit, píše list
Nejvyšší kontrolní úřad zveřejnil obžalobu státu: Nepružný, líný a zastaralý
