Koho volí narcisti, machiavelisti, psychopati a sadisti
Všichni jsme líní a neprokrastinují jen studenti a další běžní lidé, ale i sadisti. Brzy ráno vstát, vyhlédnout si vhodnou oběť, vytrvalým sledováním nalézt její slabá místa a následně je proti ní využít si vyžaduje mnoho energie a snahy, zkrátka každé řemeslo je pracné a ani sadistům nelétají pečení holuby přímo do úst. Proto je i pro ně velice příjemné, když je politici dovedou alespoň zčásti odbřemenit od námahy a zařídit něco za ně...
To, že sadisticky trápit lidi je velice pracné dokládají i čerstvě nabyté zkušenosti se stalkery, kteří byli doteď až s výjimkou psychothrillerů nespravedlivě přehlížení a estetika jejich umění se začala dostávat na světlo světa až s nedávným zavedením trestního činu stalkingu (nebezpečného pronásledování) novým trestním zákoníkem. I když většinu stalkerů podle očekávaní tvoří muži a ti jej směřují převážně vůči svým bývalým partnerkám, mnoho z vás může překvapit, že těmi nebezpečnějšími stalkery bývají ženy. To souvisí s povahou stalkingu, který si na rozdíl od „tupějších“ násilných činů, v jejichž vykonávaní drtivě napředují muži, vyžaduje silnou vytrvalost, dlouhodobou vůli, systematičnost, důslednost a sociální inteligenci.
To dokazuje, že být sadistou není jednoduché a pro tu jejich část, která si své těžké břemeno neulehčuje násilnými činy, je pomocná ruka (v tomto případě spíš pěst) opatřovatelského státu víc než vítána. I když to, kteří politici slyší na volání politické objednávky sadistické části voličstva není těžké zjistit v případě takového Duterteho nebo Bolsonara, kteří své sklony nemají potřebu nijak skrývat, ve vyspělejších částech světa bývá volební pakt mezi sadisty a jejich představiteli zamaskovaný za různými politickými hnutími, ideologiemi a „hodnotovými“ uskupeními. Jelikož ale nikdo neuměl tak zručně zakroutit druhým krkem jako proroci beztřídní společnosti či globálního míru a jediného popředního představitele členského státu Evropské unie obviněného z dotačního podvodu (na unijních financích) vynesla k moci protikorupční agenda, zkoumat podstatu politiky na základě vnějších proklamací má nulovou hodnotu.
Když se ale dnes už ani soudy v rodinněprávních sporech neobávají zeptat přímo dětí, jakou možnost porozvodového uspořádání samy upřednostňují, proč se na politické preference přímo nezeptat i ty dospělé sadisty? To napadlo i některé psychology, kteří asi při volbě své profese nečekali, že se bude jednat o tak rizikové povolání (na rozdíl od terénního sociologického výzkumu, o kterém se obecně ví, že je jen nejsložitějším způsobem, jak se dostat do nevěstince). Mnoho z nich se tak vydalo přímo mezi sadisty a nositele dalších poruch osobnosti v dnešní voličské obci (někdo by řekl sadomasochistické komunitě), které vyselektovali běžným osobnostním dotazníkem detekujícím povahové črty z „veliké čtyřky“ temných rysů lidského charakteru (narcisismus, machiavelismus, psychopatie, sadismus - dále zkratka NMPS).
I když si sadisti a psychopati zjevně libují v tom ovládat druhé nepoznaně z temného úkrytu své masky, respektive v podobě klasického psychopatického předobrazu „puppet master“, v tomto případě se karta obrátila a sami si nebyli vědomi toho, že jsou sledováni ve své skutečné poloze. Tu nevědomě odkryli zodpovězením na první pohled nevinných osobnostních otázek, z jejichž převážně ne moc sofistikovaného znění navíc vyplývá, že NMPS nejsou natolik inteligentní, jak by se člověk obával. A konsekventně tak že i podstatná část jejich moci spočívá v naší vlastní hlouposti a jejich inteligence je spíš relativní než absolutní povahy...
Tak co tedy na sebe práskla ta pokřivenější část voličstva západního světa? I když různé výzkumy zkoumaly různá spektra politiky (pravolevé, umírněno-extrémistické, konservativně-liberální) v rozmanitých regionech od Spojených států přes Evropu až po Austrálii a jednoduché odpovědi prý v sociálních vědách neexistují, tady jdou mnohé závěry většího množství výzkumů shrnout do jednoho intuitivně očekávatelného souvětí: NMPS ve svých voličských preferencích tendují k pravicovějšímu programu, vyznávají „konservativnější“ hodnoty a především upřednostňují extrémističtější politiku.
Přičemž radikálnost politických postojů korelovala s „distribucí“ temných osobnostních rysů silněji než samotná jejich pravolevá, respektive konservativní či liberální orientace. Jinak řečeno, výzkumy nejsou ani tak novou municí do nekonečné diskuse mezi pravičáky a levičáky, jako spíš mezi jejich umírněnými a radikálnějšími proudy. Dělící linie tak procházejí spíš uvnitř jednotlivých tradičních stran než mezi nimi, co zcela souhlasí s přerozdělením politiky směrem od „pravolevé dichotomie“ k rozštěpení na liberálnější a autoritativní (co je jen jiné označení pro „umírněné“ a „radikální“) poloviny obyvatelstva, ke kterému došlo v posledních letech (to vysvětluje i skutečnost, že z ekonomického pohledu pravolevého rozdělení politických programů bývají nová radikální hnutí hůře čitelná).
Z toho vyplývá, že zatímco předtím jsme byli promíchání s NMPS v rámci jednotlivých politických bloků, ve kterých tito tvořili spíš mlčící menšinu, v současnosti se nejspíš díky sociálním sítím a novým formám elektronické komunikace dovedou NMPS vzájemně najít, společně mobilizovat, vystoupit z těchto skupin a dokonce založit popřední politická hnutí soupeřící o dominantní postavení ve společnosti. Sociální emancipace nesena širším komunikačním propojením lidí tak neposílila jen ženy a menšiny, ale paradoxně i ty nejkrajnější proudy, které proti ní bojují. Ti nesmiřitelní příznivci sociálního státu na jedné a volného trhu na druhé straně, co ještě před deseti lety svými všudypřítomnými diskusemi zcela vyplňovali veřejný prostor, se najednou ocitli na jedné lodi a bez vlastního přičinění (a často i uvědomění) se stali politickými souputníky.
Tato proměna společenských dělících čar se promítla i do samotného psychologického výzkumu voličských preferencí NMPS. Ten se ještě v nedávné minulosti zaměřoval téměř výlučně na umírněnou majoritní politiku a zkoumal jejich rozdělení na pravolevé či konservativně-liberální politické ose (nutno doplnit, že z evropského pohledu stojí Republikáni i Demokraté na pravé straně politického spektra a tak se v případě USA jedná spíš o výzkum rozdílů mezi jeho umírněnou a radikálnější částí). Na ní našel P.K. Jonason v roce 2014 relevantní (i když ne až natolik silnou) korelaci mezi větší přítomností narcisistických a psychopatických povahových rysů a preferováním konservativní politiky, zatímco machiavelismus se sice v ještě menší míře, ale pořád v disproporčním rozsahu objevil u voličů Demokratů (ti se tak nemusí až natolik odlišovat mírou autoritářských sklonů, jako spíš metodami jejich uskutečňování upřednostňováním měkčích a sofistikovanějších forem manipulace a ovládání druhých). Tato zjištění navíc souhlasily s o rok staršími závěry výzkumu M. Arvana v oblasti konservativních postojů k trestu smrti, homosexuálním sňatkům či držení střelných zbraní.
Další výzkumy se zaměřovaly na vztah NMPS a xenofobie, konkrétně vnímání ohrožení cizími skupinami, negativních postojů k imigrantům a obecně předsudků. Tím, že v roce 2009 G. Hodson, S.M. Hogg a C.C. MacInnis prokázali jejich korelaci současně demonstrovali, že se vztah k cizímu a menšinovému vůbec netýká jen těchto skupin, ale je celospolečenským problémem, který jen slouží jako lakmusový papírek přítomnosti a síly NMPS ve většinové společnosti, tedy její patologie. Poznatky o vztahu temných rysů osobnosti a xenofobie (politicky korektně označované jako „předsudečnosti“) potvrdily i další výzkumy - v roce 2013 D.N. Jones a A.J. Figueredo ve vztahu k sociální dominantnosti či o dva roky později už uváděný Jonason v případě rasismu.
Jak machiavelismus, tak i narcisismus a psychopatie navíc významně korelovaly nejen s xenofobií, ale i s pravicovým autoritářstvím, konservativnějším morálním založením a politickým extremismem obecně. Tyto postoje tak vypadají být úzce spjaté, jejich společným jmenovatelem jsou nositelé temných rysů osobnosti a ti, kdo si mají chuť udřít do cizího, tak rádi učiní i do vlastního a spíš než o cíl jim jde o samotný čin. Proti xenofobii tak není nutné argumentovat výlučně z etických pozic, ale zcela k tomu stačí kalkul vlastního zájmu, ve kterém je ten cizí či menšinový jen dočasnou náhražkou za mě samého. NMPS vedou ve skutečnosti válku proti všem a členové majoritní společnosti jsou tak v bezpečí jen do doby, než „dojdou“ menšiny*.
Nedávné přesuny v politické oblasti si tak vyžádaly i proměnu předmětu sociálního výzkumu vzhledem k tomu, že již málokteré volby představují tradiční souboj levice s pravicí, ale střet umírněných a radikálních sil, tedy liberální tradice a ve společnosti pořád přežívajících autoritářských sklonů. Francouzští psychologové tak zkoumají přítomnost temných rysů osobnosti mezi voliči xenofobní pravice a liberálního středu (můžete tři-krát hádat, na které straně převažují) a rakouští výzkumníci B. Duspara a T. Greitemeyer našli zase mnohem vyšší hodnoty všech čtyř temných rysů osobnosti u voličů Hofera, než příznivců Van der Bellena.
Ještě v nedávné minulosti nešlo zcela jasně určit, který politický směr upřednostňují NMPS. Navzdory tomu, že některé výzkumy prokázaly, že vzhledem ke svému silnějšímu zaměření na vlastní zájmy, nižší citlivosti a často zcela nepřítomné empatii tendovali víc k pravicovějšímu programu**, slabší sociální politice a konservativnějším, spíš „starozákonním“ morálním preferencím, silnější korelace mezi temnými osobnostními rysy a politickou orientací se objevila až s rozpadem tradiční pravolevé politiky a překreslením hlavní dělící linie mezi umírněnou liberálnější částí obyvatelstva a radikálnější, autoritativnější, xenofobnější a konservativnější částí společnosti. I když NMPS tvoří alespoň v západních zemích pořád jen procentuálně nevelkou menšinu obyvatelstva, poprvé je jde mnohem silněji než jen statisticky signifikantně lokalizovat v určitém politickém táboře.
Pozitivní na tom je, že tím vlastně otevřeně odkryli skutečnou povahu nacionalistických politických postojů a ukázali, že lidé se ve své podstatě nedělí na národy a etnika (pojmy, které by navíc ani neměli vzájemně splývat), ale především na NMPS a neNMPS. Tedy na nešťastlivce s poruchou osobnosti a na ty, co ve větší či menší míře zdařile překonali výzvy osobnostního vývoje. Z volebních výsledků ovšem vyplývá, že většina obyvatelstva pluje někde mezi těmito dvěma ostrovy a spíš než o jasně vymezené přehrádky se jedná o rozptýlené pravděpodobnostní hodnoty, o které se vede urputný celoživotní boj. To, že malý NMPS dřímá v každém z nás současně vysvětluje, jak se někdy může za marginální menšinu nositelů temných osobnostních rysů postavit i většina společnosti a umožnit jí ovládnout téměř všechny nejvyšší politické pozice v zemích visegrádské čtyřky.
A jelikož si je tato menšina dobře vědoma toho, že je její moc výhradně závislá na míře, v jaké se jí bude dařit probouzet tuto její pátou kolonu v psychice běžných jednotlivců, můžeme vzhledem k míře jejího ovládnutí státního aparátu a mediálního prostředí očekávat posílení temných osobnostních rysů NMPS napříč celou společností. Docela možně až k hranici, za kterou se promění v kulturní vzorce - obecní sociálně aprobované a posilované povahové atributy, které budou muset i ti, kteří nimi nebyli nadáni od narození převzít, cíleně v sobě pěstovat a internalizovat za tím účelem, aby se ve společnosti vůbec mohli uplatnit. Podobným způsobem, jako se dnes v americké nebo české společnosti musí introverti sami přeučit v extroverty a ve švédské či japonské naopak rození extroverti v introverty, budou zase v takové muset empatické, emocionální a altruistické povahy učením přebírat temné rysy NMPS (konkrétně jim například mohou rodiče vštěpovat, že „bez ostrých loktů se dnes neprosadí“), jejichž rození nositelé se na druhé straně uplatní téměř bez vlastního přičinění.
Přesně tak, společnost je především soubojem různých osobnostních charakterů o to, který se stane obecním a bude tak moct určovat celospolečenské hodnoty, to čemu říkáme „národní povaha“ a který bude normou pro dobré a špatné lidské vlastnosti, ty společensky vyžadované a další sankcionované. Tedy která partikulární, subjektivní interpretace světa, hodnotící pohled v podstatě spočívající především v adorování toho svého a snižování jiného se stane obecním a „objektivním“, s legitimním nárokem na správnost, pravdivost a univerzální přijetí. Na základě dosaženého dominantního postavení si bude daný charakter schopen vytvořit prostředí, ve kterém se mu bude dařit lépe než jiným povahám, které se mu budou muset přizpůsobit - to, co je pro něj přirozené převzít učením.
A v současnosti se do tohoto „boje“, který tradičně už od nepaměti vedou mezi sebou introverti s extroverty, altruisté se soutěživci, kolektivisté s individualisty, materialisté s duchovněji založenými, energičtí s apatičtějšími, konservativnější s pokrokovými, emocionálně orientovaní s racionálnějšími, upjatí se svobodomyslnými, konformističtí s kreativními či v neposlední řadě maskulinní princip s femininním (přebíráním mužských způsobů chování nedochází k emancipaci žen, ale právě k jejich abdikaci) zapojili noví, až doteď společenskou většinou přehlíženi a jejím morálním konsensem „utlačováni“ účastníci. Jen s tím rozdílem, že ve své destruktivní (slovy Ericha Fromma „nekrofilní“ - milující smrt v obecném, nejen dnešním sexuologickém smyslu) megalomanii vyhlašují v konečném důsledku válku v podstatě všem, i když otevřeně jí z taktických důvodů vedou vždy jen proti určité, zpravidla znevýhodněné části obyvatelstva.
Tak doufám, že jsem vás závěrečnou vánoční dystopií dostatečně vylekal a tím i trochu mobilizoval...
_____________________________________
Už jen dvě poznámky, jste téměř na konci:
* Například Hitler se už na tuto situaci připravoval rozšířením vyhlazovacích plánů na Němce s plícními a srdečními nemocemi a sám nevnímal nacismus jako národní, ale globální hnutí. To vychází i ze samotné povahy totalitarismu (bez ohledu na to jestli komunistického nebo nacistického), který ze své podstaty nerespektuje hranice států, neexistuje pro něj žádné „vně“, vnímá jen to co je „uvnitř“ a snaží se tak vše „totalitním“ způsobem zahrnout do sebe. To se konkrétně projevuje v tom, že vedení policejních sil (vnitřní bezpečnost) je v jeho systému nadřazeno armádnímu velení (zaměřenému na vnější bezpečnost) a i samotnou válku se snaží v co nejvyšší možné míře vést na dobývaném území „policejními“ jednotkami (v jeho případě SS a Gestapem) a tím jí i v podmínkách, kdy ještě nekontroluje cizí území, zahrnout do sféry vnitřní bezpečnosti. Jak i Chaplin vyjádřil slavnou scénou Hitlera hrajícího si s nafukovací zeměkoulí, totalitarismus je se světovládou neoddělitelně spjat. Vyhrocený nacionalismus byl tak jen jeho taktickou přechodovou fází, po jejíž završení už vyhlazovací politika nikoho nediskriminuje. Abychom už tolik nechodili kolem hořké kaše - nacionalisté vedle toho, že to jsou prostí narcisti ve většině případů se sadistickými sklony, jsou především užiteční idioti pro z destruktivního hlediska mnohem ambicióznější psychopaty, kteří jsou ve své podstatě „postnacionální“.
** Což neznamená, že by nebyla pravicová politika z ekonomického hlediska efektivní, spíš že ekonomická racionalita může mít silné dehumanizační důsledky, čehož si musí být jejich milovníci - NMPS vědomi. Konec-konců i vrchol ekonomicko-racionální efektivity, pásovou výrobu, zavedl v automobilovém průmyslu až člověk se silnými psychopatickými rysy osobnosti, jehož přímým úmyslem bylo vzít jednotlivým zaměstnancům všechnu autonomii rozhodování (podnikové Sociologické oddělení dozíralo dokonce i nad jejich soukromým a rodinným životem), redukovat člověka na mechanické kolečko v automatickém výrobním mechanismu a snížení nákladů či doby výroby se zdají být až vedlejším důsledkem nějaké hlubší sadistické snahy. Tak i dává víc smyslu, proč by měl továrník posedlý s jeho podnikáním nijak nesouvisejícím antisemitismem psát „studie“ proti Židům, rozšiřovat ve firemních propagačních materiálech Protokoly sionských mudrců či přímo podporovat Hitlera. Ten Henryho Forda obdivoval, v Mein Kampf citoval jeho knihu jako svůj inspirační zdroj a ve své mnichovské pracovně měl pověšený jeho portrét. Dá se říct, že „efektivní řízení“ tvořilo samotnou programovou platformu, která vynesla Hitlera a další diktátory k moci (nekladu žádná povrchní rovnítka, ale stejně tak i Babiše), jeho vyhlazovací a genová politika spočívaly především v zavedení technologické a ekonomické racionality do státní „biopolitiky“ a nadšení pro fordismus jako účinný nástroj při zavádění totalitárního režimu v hospodářské sféře s ním sdílel i Stalin a jeho sovětští plánovači. Podobně se i jazyk Eichmanna či De Sadeho nevyznačoval iracionalitou pudů, ale až příliš úzce byrokratickou („databázovou“) racionalitou a ta má tak k sadismu mnohem blíž, než si moderní společnost, která je na ní založena, připouští.
To, že sadisticky trápit lidi je velice pracné dokládají i čerstvě nabyté zkušenosti se stalkery, kteří byli doteď až s výjimkou psychothrillerů nespravedlivě přehlížení a estetika jejich umění se začala dostávat na světlo světa až s nedávným zavedením trestního činu stalkingu (nebezpečného pronásledování) novým trestním zákoníkem. I když většinu stalkerů podle očekávaní tvoří muži a ti jej směřují převážně vůči svým bývalým partnerkám, mnoho z vás může překvapit, že těmi nebezpečnějšími stalkery bývají ženy. To souvisí s povahou stalkingu, který si na rozdíl od „tupějších“ násilných činů, v jejichž vykonávaní drtivě napředují muži, vyžaduje silnou vytrvalost, dlouhodobou vůli, systematičnost, důslednost a sociální inteligenci.
To dokazuje, že být sadistou není jednoduché a pro tu jejich část, která si své těžké břemeno neulehčuje násilnými činy, je pomocná ruka (v tomto případě spíš pěst) opatřovatelského státu víc než vítána. I když to, kteří politici slyší na volání politické objednávky sadistické části voličstva není těžké zjistit v případě takového Duterteho nebo Bolsonara, kteří své sklony nemají potřebu nijak skrývat, ve vyspělejších částech světa bývá volební pakt mezi sadisty a jejich představiteli zamaskovaný za různými politickými hnutími, ideologiemi a „hodnotovými“ uskupeními. Jelikož ale nikdo neuměl tak zručně zakroutit druhým krkem jako proroci beztřídní společnosti či globálního míru a jediného popředního představitele členského státu Evropské unie obviněného z dotačního podvodu (na unijních financích) vynesla k moci protikorupční agenda, zkoumat podstatu politiky na základě vnějších proklamací má nulovou hodnotu.
Když se ale dnes už ani soudy v rodinněprávních sporech neobávají zeptat přímo dětí, jakou možnost porozvodového uspořádání samy upřednostňují, proč se na politické preference přímo nezeptat i ty dospělé sadisty? To napadlo i některé psychology, kteří asi při volbě své profese nečekali, že se bude jednat o tak rizikové povolání (na rozdíl od terénního sociologického výzkumu, o kterém se obecně ví, že je jen nejsložitějším způsobem, jak se dostat do nevěstince). Mnoho z nich se tak vydalo přímo mezi sadisty a nositele dalších poruch osobnosti v dnešní voličské obci (někdo by řekl sadomasochistické komunitě), které vyselektovali běžným osobnostním dotazníkem detekujícím povahové črty z „veliké čtyřky“ temných rysů lidského charakteru (narcisismus, machiavelismus, psychopatie, sadismus - dále zkratka NMPS).
I když si sadisti a psychopati zjevně libují v tom ovládat druhé nepoznaně z temného úkrytu své masky, respektive v podobě klasického psychopatického předobrazu „puppet master“, v tomto případě se karta obrátila a sami si nebyli vědomi toho, že jsou sledováni ve své skutečné poloze. Tu nevědomě odkryli zodpovězením na první pohled nevinných osobnostních otázek, z jejichž převážně ne moc sofistikovaného znění navíc vyplývá, že NMPS nejsou natolik inteligentní, jak by se člověk obával. A konsekventně tak že i podstatná část jejich moci spočívá v naší vlastní hlouposti a jejich inteligence je spíš relativní než absolutní povahy...
Tak co tedy na sebe práskla ta pokřivenější část voličstva západního světa? I když různé výzkumy zkoumaly různá spektra politiky (pravolevé, umírněno-extrémistické, konservativně-liberální) v rozmanitých regionech od Spojených států přes Evropu až po Austrálii a jednoduché odpovědi prý v sociálních vědách neexistují, tady jdou mnohé závěry většího množství výzkumů shrnout do jednoho intuitivně očekávatelného souvětí: NMPS ve svých voličských preferencích tendují k pravicovějšímu programu, vyznávají „konservativnější“ hodnoty a především upřednostňují extrémističtější politiku.
Přičemž radikálnost politických postojů korelovala s „distribucí“ temných osobnostních rysů silněji než samotná jejich pravolevá, respektive konservativní či liberální orientace. Jinak řečeno, výzkumy nejsou ani tak novou municí do nekonečné diskuse mezi pravičáky a levičáky, jako spíš mezi jejich umírněnými a radikálnějšími proudy. Dělící linie tak procházejí spíš uvnitř jednotlivých tradičních stran než mezi nimi, co zcela souhlasí s přerozdělením politiky směrem od „pravolevé dichotomie“ k rozštěpení na liberálnější a autoritativní (co je jen jiné označení pro „umírněné“ a „radikální“) poloviny obyvatelstva, ke kterému došlo v posledních letech (to vysvětluje i skutečnost, že z ekonomického pohledu pravolevého rozdělení politických programů bývají nová radikální hnutí hůře čitelná).
Z toho vyplývá, že zatímco předtím jsme byli promíchání s NMPS v rámci jednotlivých politických bloků, ve kterých tito tvořili spíš mlčící menšinu, v současnosti se nejspíš díky sociálním sítím a novým formám elektronické komunikace dovedou NMPS vzájemně najít, společně mobilizovat, vystoupit z těchto skupin a dokonce založit popřední politická hnutí soupeřící o dominantní postavení ve společnosti. Sociální emancipace nesena širším komunikačním propojením lidí tak neposílila jen ženy a menšiny, ale paradoxně i ty nejkrajnější proudy, které proti ní bojují. Ti nesmiřitelní příznivci sociálního státu na jedné a volného trhu na druhé straně, co ještě před deseti lety svými všudypřítomnými diskusemi zcela vyplňovali veřejný prostor, se najednou ocitli na jedné lodi a bez vlastního přičinění (a často i uvědomění) se stali politickými souputníky.
Tato proměna společenských dělících čar se promítla i do samotného psychologického výzkumu voličských preferencí NMPS. Ten se ještě v nedávné minulosti zaměřoval téměř výlučně na umírněnou majoritní politiku a zkoumal jejich rozdělení na pravolevé či konservativně-liberální politické ose (nutno doplnit, že z evropského pohledu stojí Republikáni i Demokraté na pravé straně politického spektra a tak se v případě USA jedná spíš o výzkum rozdílů mezi jeho umírněnou a radikálnější částí). Na ní našel P.K. Jonason v roce 2014 relevantní (i když ne až natolik silnou) korelaci mezi větší přítomností narcisistických a psychopatických povahových rysů a preferováním konservativní politiky, zatímco machiavelismus se sice v ještě menší míře, ale pořád v disproporčním rozsahu objevil u voličů Demokratů (ti se tak nemusí až natolik odlišovat mírou autoritářských sklonů, jako spíš metodami jejich uskutečňování upřednostňováním měkčích a sofistikovanějších forem manipulace a ovládání druhých). Tato zjištění navíc souhlasily s o rok staršími závěry výzkumu M. Arvana v oblasti konservativních postojů k trestu smrti, homosexuálním sňatkům či držení střelných zbraní.
Další výzkumy se zaměřovaly na vztah NMPS a xenofobie, konkrétně vnímání ohrožení cizími skupinami, negativních postojů k imigrantům a obecně předsudků. Tím, že v roce 2009 G. Hodson, S.M. Hogg a C.C. MacInnis prokázali jejich korelaci současně demonstrovali, že se vztah k cizímu a menšinovému vůbec netýká jen těchto skupin, ale je celospolečenským problémem, který jen slouží jako lakmusový papírek přítomnosti a síly NMPS ve většinové společnosti, tedy její patologie. Poznatky o vztahu temných rysů osobnosti a xenofobie (politicky korektně označované jako „předsudečnosti“) potvrdily i další výzkumy - v roce 2013 D.N. Jones a A.J. Figueredo ve vztahu k sociální dominantnosti či o dva roky později už uváděný Jonason v případě rasismu.
Jak machiavelismus, tak i narcisismus a psychopatie navíc významně korelovaly nejen s xenofobií, ale i s pravicovým autoritářstvím, konservativnějším morálním založením a politickým extremismem obecně. Tyto postoje tak vypadají být úzce spjaté, jejich společným jmenovatelem jsou nositelé temných rysů osobnosti a ti, kdo si mají chuť udřít do cizího, tak rádi učiní i do vlastního a spíš než o cíl jim jde o samotný čin. Proti xenofobii tak není nutné argumentovat výlučně z etických pozic, ale zcela k tomu stačí kalkul vlastního zájmu, ve kterém je ten cizí či menšinový jen dočasnou náhražkou za mě samého. NMPS vedou ve skutečnosti válku proti všem a členové majoritní společnosti jsou tak v bezpečí jen do doby, než „dojdou“ menšiny*.
Nedávné přesuny v politické oblasti si tak vyžádaly i proměnu předmětu sociálního výzkumu vzhledem k tomu, že již málokteré volby představují tradiční souboj levice s pravicí, ale střet umírněných a radikálních sil, tedy liberální tradice a ve společnosti pořád přežívajících autoritářských sklonů. Francouzští psychologové tak zkoumají přítomnost temných rysů osobnosti mezi voliči xenofobní pravice a liberálního středu (můžete tři-krát hádat, na které straně převažují) a rakouští výzkumníci B. Duspara a T. Greitemeyer našli zase mnohem vyšší hodnoty všech čtyř temných rysů osobnosti u voličů Hofera, než příznivců Van der Bellena.
Ještě v nedávné minulosti nešlo zcela jasně určit, který politický směr upřednostňují NMPS. Navzdory tomu, že některé výzkumy prokázaly, že vzhledem ke svému silnějšímu zaměření na vlastní zájmy, nižší citlivosti a často zcela nepřítomné empatii tendovali víc k pravicovějšímu programu**, slabší sociální politice a konservativnějším, spíš „starozákonním“ morálním preferencím, silnější korelace mezi temnými osobnostními rysy a politickou orientací se objevila až s rozpadem tradiční pravolevé politiky a překreslením hlavní dělící linie mezi umírněnou liberálnější částí obyvatelstva a radikálnější, autoritativnější, xenofobnější a konservativnější částí společnosti. I když NMPS tvoří alespoň v západních zemích pořád jen procentuálně nevelkou menšinu obyvatelstva, poprvé je jde mnohem silněji než jen statisticky signifikantně lokalizovat v určitém politickém táboře.
Pozitivní na tom je, že tím vlastně otevřeně odkryli skutečnou povahu nacionalistických politických postojů a ukázali, že lidé se ve své podstatě nedělí na národy a etnika (pojmy, které by navíc ani neměli vzájemně splývat), ale především na NMPS a neNMPS. Tedy na nešťastlivce s poruchou osobnosti a na ty, co ve větší či menší míře zdařile překonali výzvy osobnostního vývoje. Z volebních výsledků ovšem vyplývá, že většina obyvatelstva pluje někde mezi těmito dvěma ostrovy a spíš než o jasně vymezené přehrádky se jedná o rozptýlené pravděpodobnostní hodnoty, o které se vede urputný celoživotní boj. To, že malý NMPS dřímá v každém z nás současně vysvětluje, jak se někdy může za marginální menšinu nositelů temných osobnostních rysů postavit i většina společnosti a umožnit jí ovládnout téměř všechny nejvyšší politické pozice v zemích visegrádské čtyřky.
A jelikož si je tato menšina dobře vědoma toho, že je její moc výhradně závislá na míře, v jaké se jí bude dařit probouzet tuto její pátou kolonu v psychice běžných jednotlivců, můžeme vzhledem k míře jejího ovládnutí státního aparátu a mediálního prostředí očekávat posílení temných osobnostních rysů NMPS napříč celou společností. Docela možně až k hranici, za kterou se promění v kulturní vzorce - obecní sociálně aprobované a posilované povahové atributy, které budou muset i ti, kteří nimi nebyli nadáni od narození převzít, cíleně v sobě pěstovat a internalizovat za tím účelem, aby se ve společnosti vůbec mohli uplatnit. Podobným způsobem, jako se dnes v americké nebo české společnosti musí introverti sami přeučit v extroverty a ve švédské či japonské naopak rození extroverti v introverty, budou zase v takové muset empatické, emocionální a altruistické povahy učením přebírat temné rysy NMPS (konkrétně jim například mohou rodiče vštěpovat, že „bez ostrých loktů se dnes neprosadí“), jejichž rození nositelé se na druhé straně uplatní téměř bez vlastního přičinění.
Přesně tak, společnost je především soubojem různých osobnostních charakterů o to, který se stane obecním a bude tak moct určovat celospolečenské hodnoty, to čemu říkáme „národní povaha“ a který bude normou pro dobré a špatné lidské vlastnosti, ty společensky vyžadované a další sankcionované. Tedy která partikulární, subjektivní interpretace světa, hodnotící pohled v podstatě spočívající především v adorování toho svého a snižování jiného se stane obecním a „objektivním“, s legitimním nárokem na správnost, pravdivost a univerzální přijetí. Na základě dosaženého dominantního postavení si bude daný charakter schopen vytvořit prostředí, ve kterém se mu bude dařit lépe než jiným povahám, které se mu budou muset přizpůsobit - to, co je pro něj přirozené převzít učením.
A v současnosti se do tohoto „boje“, který tradičně už od nepaměti vedou mezi sebou introverti s extroverty, altruisté se soutěživci, kolektivisté s individualisty, materialisté s duchovněji založenými, energičtí s apatičtějšími, konservativnější s pokrokovými, emocionálně orientovaní s racionálnějšími, upjatí se svobodomyslnými, konformističtí s kreativními či v neposlední řadě maskulinní princip s femininním (přebíráním mužských způsobů chování nedochází k emancipaci žen, ale právě k jejich abdikaci) zapojili noví, až doteď společenskou většinou přehlíženi a jejím morálním konsensem „utlačováni“ účastníci. Jen s tím rozdílem, že ve své destruktivní (slovy Ericha Fromma „nekrofilní“ - milující smrt v obecném, nejen dnešním sexuologickém smyslu) megalomanii vyhlašují v konečném důsledku válku v podstatě všem, i když otevřeně jí z taktických důvodů vedou vždy jen proti určité, zpravidla znevýhodněné části obyvatelstva.
Tak doufám, že jsem vás závěrečnou vánoční dystopií dostatečně vylekal a tím i trochu mobilizoval...
_____________________________________
Už jen dvě poznámky, jste téměř na konci:
* Například Hitler se už na tuto situaci připravoval rozšířením vyhlazovacích plánů na Němce s plícními a srdečními nemocemi a sám nevnímal nacismus jako národní, ale globální hnutí. To vychází i ze samotné povahy totalitarismu (bez ohledu na to jestli komunistického nebo nacistického), který ze své podstaty nerespektuje hranice států, neexistuje pro něj žádné „vně“, vnímá jen to co je „uvnitř“ a snaží se tak vše „totalitním“ způsobem zahrnout do sebe. To se konkrétně projevuje v tom, že vedení policejních sil (vnitřní bezpečnost) je v jeho systému nadřazeno armádnímu velení (zaměřenému na vnější bezpečnost) a i samotnou válku se snaží v co nejvyšší možné míře vést na dobývaném území „policejními“ jednotkami (v jeho případě SS a Gestapem) a tím jí i v podmínkách, kdy ještě nekontroluje cizí území, zahrnout do sféry vnitřní bezpečnosti. Jak i Chaplin vyjádřil slavnou scénou Hitlera hrajícího si s nafukovací zeměkoulí, totalitarismus je se světovládou neoddělitelně spjat. Vyhrocený nacionalismus byl tak jen jeho taktickou přechodovou fází, po jejíž završení už vyhlazovací politika nikoho nediskriminuje. Abychom už tolik nechodili kolem hořké kaše - nacionalisté vedle toho, že to jsou prostí narcisti ve většině případů se sadistickými sklony, jsou především užiteční idioti pro z destruktivního hlediska mnohem ambicióznější psychopaty, kteří jsou ve své podstatě „postnacionální“.
** Což neznamená, že by nebyla pravicová politika z ekonomického hlediska efektivní, spíš že ekonomická racionalita může mít silné dehumanizační důsledky, čehož si musí být jejich milovníci - NMPS vědomi. Konec-konců i vrchol ekonomicko-racionální efektivity, pásovou výrobu, zavedl v automobilovém průmyslu až člověk se silnými psychopatickými rysy osobnosti, jehož přímým úmyslem bylo vzít jednotlivým zaměstnancům všechnu autonomii rozhodování (podnikové Sociologické oddělení dozíralo dokonce i nad jejich soukromým a rodinným životem), redukovat člověka na mechanické kolečko v automatickém výrobním mechanismu a snížení nákladů či doby výroby se zdají být až vedlejším důsledkem nějaké hlubší sadistické snahy. Tak i dává víc smyslu, proč by měl továrník posedlý s jeho podnikáním nijak nesouvisejícím antisemitismem psát „studie“ proti Židům, rozšiřovat ve firemních propagačních materiálech Protokoly sionských mudrců či přímo podporovat Hitlera. Ten Henryho Forda obdivoval, v Mein Kampf citoval jeho knihu jako svůj inspirační zdroj a ve své mnichovské pracovně měl pověšený jeho portrét. Dá se říct, že „efektivní řízení“ tvořilo samotnou programovou platformu, která vynesla Hitlera a další diktátory k moci (nekladu žádná povrchní rovnítka, ale stejně tak i Babiše), jeho vyhlazovací a genová politika spočívaly především v zavedení technologické a ekonomické racionality do státní „biopolitiky“ a nadšení pro fordismus jako účinný nástroj při zavádění totalitárního režimu v hospodářské sféře s ním sdílel i Stalin a jeho sovětští plánovači. Podobně se i jazyk Eichmanna či De Sadeho nevyznačoval iracionalitou pudů, ale až příliš úzce byrokratickou („databázovou“) racionalitou a ta má tak k sadismu mnohem blíž, než si moderní společnost, která je na ní založena, připouští.
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
