#MeIntroverToo aneb Jak zvýšit HDP Česka alespoň o 30-50%
Jestli i vás onudilo ekonomicky dobíhat Západní Evropu slimáčím tempem 3-5 % ročně, je zjevně nutné udělat rázný skok a následně se už jen daným tempem s premianty mírně dorovnávat. Jelikož je ale ropy na Jižní Moravě jen za hrst a do hlavního města jde za rok nahnat jen mizerných deset milionů turistů místo požadovaných 50-60 milionů, které by ještě Karlův most jistě unesl (mohlo by se mu přistavět druhé patro), je nutné hledat kapacity jinde. Především, když je lze najít v přehlížené obci a tak spojit hospodářský pokrok s emancipací menšiny, která ale vlastně není až tak malou menšinou...
(Pozn.: Autor není introvert.)
Když se ale ve skutečnosti může jednat až o polovinu obyvatelstva, jde jí vůbec nazývat menšinou? V podstatě ano, i když ne na základě množství, ale vlivu či postavení, z pohledu společensky aprobovaných hodnot a vzhledem k její marginalizaci v jejich důsledku. Spolu s amerikanizací přichází i docela tvrdá „extrovertizace“ společnosti a po tom, co tato část obyvatelstva naivně zaspala na vavřínech, byl její charakter před několika lety téměř zahrnut do čtvrtého Diagnostického a statistického (v tomto případě by se chtělo říct „sadistického“) manuálu duševních poruch, DSM-4 Americké psychiatrické asociace. I když naštěstí není nutné nahnat možná až polovinu lidí do psychiatrických léčeben, zjevně to naznačuje, že je veliká část společnosti nějak na okraji.
Vlastnosti extrovertního charakteru jsou obecně posilované, ty opačné sankcionované a i když „šedá myška“ dovede prožít docela spokojený život, pravdou je, že se pro něj musí naučit hodně šikovně kličkovat. Mnohé společenské oblasti jsou stavěny proti její srsti a v lepším případě jen nepomáhají, v horším jí pak přímo znemožňují rozvinout své schopnosti a seberealizovat se v konečném důsledku pro dobro obce, zaměstnavatele či celé společnosti. Vyšší kariérní růst a společenský vzestup jí je často zapovězen a pozici, která by jí měla přirozeně podle schopností náležet, může dosáhnout jen utlačením své přirozenosti přeučením se na opačné povahové rysy (to je i případ v nedávné české historii snad nejvýše postaveného přeučeného introverta, Vladimíra Špidlu). Tím pádem nejsou duševním kapacitám 30-50 procent obyvatelstva poskytovány příznivé podmínky pro plné přispívání k rozvoji společnosti (a v první řadě vlastní osobnosti) a i když to 30-50% rozmezí nerozvinutých společenských sil (klidně jim říkejme HDP) z názvu článku bylo jen obrazné, jisté je, že určité společenské a pracovní uspořádání prostě dusí ohromnou část potenciálu svých členů*.
Jelikož ale internetová doba otevřela nové kanály (často doslova) mezilidské komunikace, tak i tato „obec“ získala nové cesty propojení a vyjádření, čímž si sama začala hledat cestu z tmavého údolí, ve kterém před příchodem internetu pobývala. A právě IT oblast se stala takovou obrněnou baštou introvertů, ze které začínají s pořád větším sebevědomím ostřelovat v nedávné době nedobytné pozice extrovertů. Jak píše Susan Cain v knihách Quiet: The Power of Introverts in a World That Can't Stop Talking (Ticho: Moc introvertů ve světe, který nedovede zavřít ústa) či Quiet Power: The Secret Strengths of Introverts (Tichá moc: Skryté přednosti introvertů), rozmach technologických společností v oblasti nových médií nepředstavuje jen transformaci oblasti informačních technologií, ale vedle vlivu, který má na proměnu celé společnosti nese v sobě i méně patrný přenos mocenské rovnováhy od extrovertů k introvertům.
Toho extrovertního týmového hráče společnosti IBM osmdesátých a devadesátých let nahradil v riflích, svetru nebo dokonce v mikině oděný zamlklý a zcela nevýrazný Bill Gates či Mark Zuckerberg, jejichž nedůvěra k tzv. „suits“ (volný překlad s dehonestujícím podtónem by mohl znít spíš „panáci v oblecích“, jelikož označení „kravaťáci“ nevyjadřuje výstižně přítomné opovržení) představuje hlubší společenský rozpor mezi introverty a extroverty (kolem kterého se často točí i veliká část hollywoodské produkce pro náctileté). Pro „pracovní definici“ se jedná o konflikt lidí, které vyčerpává přílišné množství sociálních kontaktů a zaměřených spíš na vnitřní prožívání, myšlení a cítění na úkor schopnosti jejich bezprostředního vyjádření či zprostředkování druhým a lidí vyhledávajících společnost a čerpajících z ní energii, se zaměřením na vnější, veřejně pozorovatelné chování, často ovšem na úkor jeho hlubšího smyslu. Tento střet dvou různých kultur se promítá do upřednostňování soukromého či veřejného prostoru na úkor toho druhého, tedy buď vyhledávání co největšího množství mezilidských kontaktů nebo usebrání se do ticha či soukromí (ne nevyhnutelně samoty, jelikož soukromí představuje i rodina, užší okruh blízkých či dokonce i širší, ale nějak spřízněná komunita - koncert Visacího zámku je pro pankáče téměř rodinnou sešlostí), které zase těch 30-50 % introvertnějšího obyvatelstva potřebuje pro znovudobytí sil.
Nástup internetu tak sice spočívá v zintenzivnění mezilidského propojení, co by mělo svědčit spíš extrovertnější části, děje se tak ale v „tiché formě za klávesnicí“ (kterou extroverti docela trpí, jelikož svoji energii čerpají z bezprostředního kontaktu), která naopak vyhovuje introvertům. A dokazuje, že tito mají dokonce mnohem víc co říct než extroverti a jejich problém spočívá spíš v nedostatku vhodné formy sdělování, vyplývající ve zkratce z toho, že jsou složití a neradi se překřikují. Tato společenská skupina si tak svým osobním stylem „nikoho nepotřebuji, vše v sobě ututlám a vyřeším sám“ dovedla díky technologii sama otevřít novou infrastrukturu pro sebevyjádření a ovlivňování společnosti a i když uvedená autorka Susan Cain založila vlastní, introvertní verzi hnutí MeToo, takové „MeIntroverToo“, které pojmenovala Quiet Revolution (Tichá revoluce), introverti si již mezitím v duchu své životní filosofie vše vyřešili sami.
Internetová doba se tak pro ně stala epochou světla a zintenzivnění mezilidského propojení, jehož význam ale může spočívá spíš ve formě než kvantitě, netransformovalo jen společnost, ale navíc zvýšilo i ekonomickou efektivitu a nakoplo rychlejší hospodářský růst. Jeho nositelem se stala inovace v oblasti moderních komunikačních technologií a propojenější společnost se stala i bohatší společností. To si ale samozřejmě všimli i „suits“ a jelikož se každá dobrá myšlenka stává v rukou nechápavějších lidí nebezpečná, i tento spontánní rozmach zespodu nesený technologií dovedli svým příspěvkem zčásti udusit.
Stará známá skupina manažerů, konzultantů a ředitelů lidských zdrojů z postřehu, že růst je nesen inovací a ta je plodem kreativity, jejíž palivem je propojení myšlenek lidí, vyvodila geniální závěr spočívající v takové „kontrarevoluci“ překonaného modelu: zbouráme mezi pracovníky zdi a budeme vést nekonečné množství pracovních mítinků. Tedy „geniální“ z důvodu povrchního a vlastně primitivního ztotožnění intelektuálních a fyzických bariér mezi lidmi. Autoritativní bourání osobních bariér, tedy exkluze členů, pro které jsou ty téměř existenčně důležité (kterými by měli být z hlediska psychického zdraví všichni lidé), se navíc často uskutečňuje ve jménu demokratizace a inkluzivnosti pracoviště, přičemž i v odbornější kruzích si tento přístup vysloužil opačné nelichotivé označení „tyranie open space“**.
Ta vytváří prostředí, ve kterém se daří extrovertům zaměřeným na vnější chování a sebeprezentaci a které pro nedostatek soukromí, hluk a právě jedince, kteří se až příliš prosazují, vyčerpává, dusí kreativitu a znesnadňuje sebevyjádření lidí zaměřených spíš na myšlenkový obsah. Jinými slovy ty skutečné motory inovace a růstu firem, které si tím samy ničí vlastní zdroje. Problémem navíc není jen neposkytnutí vhodného prostředí pro pracovní seberealizaci zaměstnanců, na kterém stojí růst každé společnosti, ale i o zúžení kritérií dosazování pracovníků do řídících pozic, které upřednostňují extrovertní charakterové typy.
A ti jsou navíc podle psychologů svým stylem řízení autoritativnější, vyžadují poslušnost a přesné vykonávání svých pokynů, bývají posedlí kontrolou, často vytvářejí špatné pracovní prostředí a dusí kreativitu zaměstnanců, zatímco introvertně zaměření manažeři zvyknou směrovat své zaměstnance k autonomii a vyžadují od nich, aby mysleli samy za sebe (čímž opět demonstrují, že podpora kariérního růstu introvertnějších jednotlivců není samoúčelná, ale je přínosná pro celou společnost). Tím skutečně posilují kreativitu a podporují inovace a obecně představují přechod od tradičních autoritativnějších společenských forem k liberálnějšímu prostředí, příznivějšímu pro rozvoj a individualizaci jednotlivců, která je podmínkou rozvinutí myšlení a tvořivosti. A zatímco v tradiční fabrice nebo snad i kanceláři byl dobrým zaměstnancem typ přesného poslušného vykonavatele, v inovativním hospodářství je ním „autonomní kreativec“, a to i v těch oblastech, které nezvykly mít s tvořivostí moc společného - kdo by to byl někdy řekl o takovém právu.
Společenský souboj o dominantní kulturní vzorce tak dál pokračuje, tento krát na pracovním poli. Zatímco v psychologii už „vulgární behaviorismus“ redukující člověka na veřejně pozorovatelné vnější chování nahradily „hlubinnější“ psychoanalytické a humanistické směry a i v politice již (nebo ještě zatím) převládá liberální filosofie právního státu a ochrany soukromí a jednotlivce, na pracovišti je pořád výsledek nepříznivý a protežování extrovertů je symptomem hlubšího nepochopení lidské povahy. Když už si po filosofech i psychologové a dokonce politici a právníci (alespoň ve smyslu „nechat na pokoji a poskytnout ochranu“) byli schopni všimnout vnitřní duševní rozměr člověka, to že za vnějším chováním jsou nějaké podstatné skryté myšlenky, city, představy a tvořivost, je už docela načase, aby si to uvědomili i manažeři, různí konzultanti a pracovníci „řídící“ lidské zdroje. A neviděli jen inovativní výsledky kreativity, ale pochopili i její podmínky a poskytli ochranu a vhodné prostředí pro rozvíjení jejích zdrojů.
Otázkou je, jestli se skutečně jedná o společnou snahu o zlepšení inovativnosti a v jejím důsledku i hmotní zajištěnosti anebo spíš o vnitroskupinový boj odlišných charakterových typů o dominanci. Vzhledem k tomu, jak dlouho jim trvá si to uvědomit nabývá člověk dojem, že spíš než že to nejde se asi moc nechce... A přitom je to tak jednoduché: veřejný dozor (ke kterému si bohatě vystačí samotní jedinci navzájem i bez potřeby vyšší autority) je účinný nástroj sociální kontroly, udržení discipliny a homogenizace jednotlivců (jejich internalizací „sociálních algoritmů“), zatímco určitá míra soukromého prostoru je nevyhnutná pro rozvinutí autonomní osobnosti, samostatného myšlení, kreativity a především individualizace, ze které vyrůstají. Jestli proklamuji, že chci růst na vlně inovativnosti, nemohu jít první cestou a v tom případě musím buď změnit strategii anebo přizpůsobit taktiku.
Ten 30-50% hospodářský růst z názvu to asi ze dne na den nedá, ale minimálně pozvolný ústup od open-space „kanceláří“ (trend ne náhodou opět udávaný především technologickými společnostmi), neustálých pracovních mítinků a protežování extrovertních charakterových rysů je určitě správným směrem pro podporu osobnostního růstu všech zaměstnanců. Nejen těch 30-50 % z nich, kteří mají z podstaty své osobnosti větší předpoklady pro to být nositeli inovativnosti než skupina, jejímž preferencím se současné pracoviště v převážné míře přizpůsobuje.
___________________________________
* Jestli se vám zdá, že je těch marginalizovaných menšin už nějak moc a v součtu tvoří docela převažující většinu (mně to vychází vysoko nad 100 procent obyvatelstva), vaše matematické schopnosti vás nezavádí. Neznamená to ale, že marginalizace neexistuje, příčinu hledejte v prohlubující se pluralizaci společnosti, která se stává „společností nespočet menšin“. Tím se vlastně i samotný koncept většiny stává situační a kontextuální a v převážné míře slouží jen jako manipulativní lež za účelem získání dominantnějšího postavení jednou z těchto menšin. Schopnost tvářit se, že za mnou stojí armáda, je klíčová pro uspění v každé společnosti, jelikož každý generál ví, že důležitější než mít 20 tisíc vojáků je vytvořit dojem, že jich má sto tisíc (touto metodou pracují i Zeman či Babiš, který k tomu navíc zneužívá vlastněná masová média). Z důvodu, že všichni jsme součástí menšiny (dokonce jejich většího počtu), navíc ani nemůže existovat nějaká „nepřizpůsobivost menšin většině“ a maximálně jde mluvit jen o odmítání určitého základního společného hodnotového konsensu (který již z pluralitní povahy společnosti může být jedině liberální) či faktické masovosti lidí, která je ovšem sociální patologií vycházející z hlubších psychologických poruch vedoucích k deindividualizaci jednotlivců (tedy něco, co by se mělo léčit). Obě formy „masové většinovosti“, tedy jako manipulativní fikce či zoufalý sebeklam (splynutí s celkem), se navíc vzájemně posilují, co je docela nebezpečné především v politice. Jestli tak vůči vám vystupuje někdo z pozice většiny, máte tu čest s machiavelistou anebo bláznem.
** Ta nejdrsnější forma open-space kanceláří, připomínající v podstatě tovární haly, se naštěstí právnickým firmám, možná s výjimkou některých větších, které se nahrazením nákladných advokátů kvantem levných koncipientů vydaly cestou hromadní produkce právních dokumentů, vyhnula. Není si ale nutné dělat příliš veliké iluze o snaze chránit duševně tvůrčí pracovní prostředí, jelikož příčiny třeba hledat především v diskrétní povaze jejich práce, nutnosti vytvářet serioznější dojem, jisté staromódnosti profese a asi i pocitu statusového postavení. Pořád navíc přetrvává předsudek, že relevantní právnická firma by měla sídlit na Praze 1, kde prostě převládají starobylejší budovy a jedna z elitnějších kanceláří sídlí dokonce ve středověkém klášteře, kde má každý právník vlastní mnišskou celu. Právní oblast je tak ale v principu pořád docela vhodným útočištěm pro lidi vyhledávající příznivé prostředí pro dušení práci.
(Pozn.: Autor není introvert.)
Když se ale ve skutečnosti může jednat až o polovinu obyvatelstva, jde jí vůbec nazývat menšinou? V podstatě ano, i když ne na základě množství, ale vlivu či postavení, z pohledu společensky aprobovaných hodnot a vzhledem k její marginalizaci v jejich důsledku. Spolu s amerikanizací přichází i docela tvrdá „extrovertizace“ společnosti a po tom, co tato část obyvatelstva naivně zaspala na vavřínech, byl její charakter před několika lety téměř zahrnut do čtvrtého Diagnostického a statistického (v tomto případě by se chtělo říct „sadistického“) manuálu duševních poruch, DSM-4 Americké psychiatrické asociace. I když naštěstí není nutné nahnat možná až polovinu lidí do psychiatrických léčeben, zjevně to naznačuje, že je veliká část společnosti nějak na okraji.
Vlastnosti extrovertního charakteru jsou obecně posilované, ty opačné sankcionované a i když „šedá myška“ dovede prožít docela spokojený život, pravdou je, že se pro něj musí naučit hodně šikovně kličkovat. Mnohé společenské oblasti jsou stavěny proti její srsti a v lepším případě jen nepomáhají, v horším jí pak přímo znemožňují rozvinout své schopnosti a seberealizovat se v konečném důsledku pro dobro obce, zaměstnavatele či celé společnosti. Vyšší kariérní růst a společenský vzestup jí je často zapovězen a pozici, která by jí měla přirozeně podle schopností náležet, může dosáhnout jen utlačením své přirozenosti přeučením se na opačné povahové rysy (to je i případ v nedávné české historii snad nejvýše postaveného přeučeného introverta, Vladimíra Špidlu). Tím pádem nejsou duševním kapacitám 30-50 procent obyvatelstva poskytovány příznivé podmínky pro plné přispívání k rozvoji společnosti (a v první řadě vlastní osobnosti) a i když to 30-50% rozmezí nerozvinutých společenských sil (klidně jim říkejme HDP) z názvu článku bylo jen obrazné, jisté je, že určité společenské a pracovní uspořádání prostě dusí ohromnou část potenciálu svých členů*.
Jelikož ale internetová doba otevřela nové kanály (často doslova) mezilidské komunikace, tak i tato „obec“ získala nové cesty propojení a vyjádření, čímž si sama začala hledat cestu z tmavého údolí, ve kterém před příchodem internetu pobývala. A právě IT oblast se stala takovou obrněnou baštou introvertů, ze které začínají s pořád větším sebevědomím ostřelovat v nedávné době nedobytné pozice extrovertů. Jak píše Susan Cain v knihách Quiet: The Power of Introverts in a World That Can't Stop Talking (Ticho: Moc introvertů ve světe, který nedovede zavřít ústa) či Quiet Power: The Secret Strengths of Introverts (Tichá moc: Skryté přednosti introvertů), rozmach technologických společností v oblasti nových médií nepředstavuje jen transformaci oblasti informačních technologií, ale vedle vlivu, který má na proměnu celé společnosti nese v sobě i méně patrný přenos mocenské rovnováhy od extrovertů k introvertům.
Toho extrovertního týmového hráče společnosti IBM osmdesátých a devadesátých let nahradil v riflích, svetru nebo dokonce v mikině oděný zamlklý a zcela nevýrazný Bill Gates či Mark Zuckerberg, jejichž nedůvěra k tzv. „suits“ (volný překlad s dehonestujícím podtónem by mohl znít spíš „panáci v oblecích“, jelikož označení „kravaťáci“ nevyjadřuje výstižně přítomné opovržení) představuje hlubší společenský rozpor mezi introverty a extroverty (kolem kterého se často točí i veliká část hollywoodské produkce pro náctileté). Pro „pracovní definici“ se jedná o konflikt lidí, které vyčerpává přílišné množství sociálních kontaktů a zaměřených spíš na vnitřní prožívání, myšlení a cítění na úkor schopnosti jejich bezprostředního vyjádření či zprostředkování druhým a lidí vyhledávajících společnost a čerpajících z ní energii, se zaměřením na vnější, veřejně pozorovatelné chování, často ovšem na úkor jeho hlubšího smyslu. Tento střet dvou různých kultur se promítá do upřednostňování soukromého či veřejného prostoru na úkor toho druhého, tedy buď vyhledávání co největšího množství mezilidských kontaktů nebo usebrání se do ticha či soukromí (ne nevyhnutelně samoty, jelikož soukromí představuje i rodina, užší okruh blízkých či dokonce i širší, ale nějak spřízněná komunita - koncert Visacího zámku je pro pankáče téměř rodinnou sešlostí), které zase těch 30-50 % introvertnějšího obyvatelstva potřebuje pro znovudobytí sil.
Nástup internetu tak sice spočívá v zintenzivnění mezilidského propojení, co by mělo svědčit spíš extrovertnější části, děje se tak ale v „tiché formě za klávesnicí“ (kterou extroverti docela trpí, jelikož svoji energii čerpají z bezprostředního kontaktu), která naopak vyhovuje introvertům. A dokazuje, že tito mají dokonce mnohem víc co říct než extroverti a jejich problém spočívá spíš v nedostatku vhodné formy sdělování, vyplývající ve zkratce z toho, že jsou složití a neradi se překřikují. Tato společenská skupina si tak svým osobním stylem „nikoho nepotřebuji, vše v sobě ututlám a vyřeším sám“ dovedla díky technologii sama otevřít novou infrastrukturu pro sebevyjádření a ovlivňování společnosti a i když uvedená autorka Susan Cain založila vlastní, introvertní verzi hnutí MeToo, takové „MeIntroverToo“, které pojmenovala Quiet Revolution (Tichá revoluce), introverti si již mezitím v duchu své životní filosofie vše vyřešili sami.
Internetová doba se tak pro ně stala epochou světla a zintenzivnění mezilidského propojení, jehož význam ale může spočívá spíš ve formě než kvantitě, netransformovalo jen společnost, ale navíc zvýšilo i ekonomickou efektivitu a nakoplo rychlejší hospodářský růst. Jeho nositelem se stala inovace v oblasti moderních komunikačních technologií a propojenější společnost se stala i bohatší společností. To si ale samozřejmě všimli i „suits“ a jelikož se každá dobrá myšlenka stává v rukou nechápavějších lidí nebezpečná, i tento spontánní rozmach zespodu nesený technologií dovedli svým příspěvkem zčásti udusit.
Stará známá skupina manažerů, konzultantů a ředitelů lidských zdrojů z postřehu, že růst je nesen inovací a ta je plodem kreativity, jejíž palivem je propojení myšlenek lidí, vyvodila geniální závěr spočívající v takové „kontrarevoluci“ překonaného modelu: zbouráme mezi pracovníky zdi a budeme vést nekonečné množství pracovních mítinků. Tedy „geniální“ z důvodu povrchního a vlastně primitivního ztotožnění intelektuálních a fyzických bariér mezi lidmi. Autoritativní bourání osobních bariér, tedy exkluze členů, pro které jsou ty téměř existenčně důležité (kterými by měli být z hlediska psychického zdraví všichni lidé), se navíc často uskutečňuje ve jménu demokratizace a inkluzivnosti pracoviště, přičemž i v odbornější kruzích si tento přístup vysloužil opačné nelichotivé označení „tyranie open space“**.
Ta vytváří prostředí, ve kterém se daří extrovertům zaměřeným na vnější chování a sebeprezentaci a které pro nedostatek soukromí, hluk a právě jedince, kteří se až příliš prosazují, vyčerpává, dusí kreativitu a znesnadňuje sebevyjádření lidí zaměřených spíš na myšlenkový obsah. Jinými slovy ty skutečné motory inovace a růstu firem, které si tím samy ničí vlastní zdroje. Problémem navíc není jen neposkytnutí vhodného prostředí pro pracovní seberealizaci zaměstnanců, na kterém stojí růst každé společnosti, ale i o zúžení kritérií dosazování pracovníků do řídících pozic, které upřednostňují extrovertní charakterové typy.
A ti jsou navíc podle psychologů svým stylem řízení autoritativnější, vyžadují poslušnost a přesné vykonávání svých pokynů, bývají posedlí kontrolou, často vytvářejí špatné pracovní prostředí a dusí kreativitu zaměstnanců, zatímco introvertně zaměření manažeři zvyknou směrovat své zaměstnance k autonomii a vyžadují od nich, aby mysleli samy za sebe (čímž opět demonstrují, že podpora kariérního růstu introvertnějších jednotlivců není samoúčelná, ale je přínosná pro celou společnost). Tím skutečně posilují kreativitu a podporují inovace a obecně představují přechod od tradičních autoritativnějších společenských forem k liberálnějšímu prostředí, příznivějšímu pro rozvoj a individualizaci jednotlivců, která je podmínkou rozvinutí myšlení a tvořivosti. A zatímco v tradiční fabrice nebo snad i kanceláři byl dobrým zaměstnancem typ přesného poslušného vykonavatele, v inovativním hospodářství je ním „autonomní kreativec“, a to i v těch oblastech, které nezvykly mít s tvořivostí moc společného - kdo by to byl někdy řekl o takovém právu.
Společenský souboj o dominantní kulturní vzorce tak dál pokračuje, tento krát na pracovním poli. Zatímco v psychologii už „vulgární behaviorismus“ redukující člověka na veřejně pozorovatelné vnější chování nahradily „hlubinnější“ psychoanalytické a humanistické směry a i v politice již (nebo ještě zatím) převládá liberální filosofie právního státu a ochrany soukromí a jednotlivce, na pracovišti je pořád výsledek nepříznivý a protežování extrovertů je symptomem hlubšího nepochopení lidské povahy. Když už si po filosofech i psychologové a dokonce politici a právníci (alespoň ve smyslu „nechat na pokoji a poskytnout ochranu“) byli schopni všimnout vnitřní duševní rozměr člověka, to že za vnějším chováním jsou nějaké podstatné skryté myšlenky, city, představy a tvořivost, je už docela načase, aby si to uvědomili i manažeři, různí konzultanti a pracovníci „řídící“ lidské zdroje. A neviděli jen inovativní výsledky kreativity, ale pochopili i její podmínky a poskytli ochranu a vhodné prostředí pro rozvíjení jejích zdrojů.
Otázkou je, jestli se skutečně jedná o společnou snahu o zlepšení inovativnosti a v jejím důsledku i hmotní zajištěnosti anebo spíš o vnitroskupinový boj odlišných charakterových typů o dominanci. Vzhledem k tomu, jak dlouho jim trvá si to uvědomit nabývá člověk dojem, že spíš než že to nejde se asi moc nechce... A přitom je to tak jednoduché: veřejný dozor (ke kterému si bohatě vystačí samotní jedinci navzájem i bez potřeby vyšší autority) je účinný nástroj sociální kontroly, udržení discipliny a homogenizace jednotlivců (jejich internalizací „sociálních algoritmů“), zatímco určitá míra soukromého prostoru je nevyhnutná pro rozvinutí autonomní osobnosti, samostatného myšlení, kreativity a především individualizace, ze které vyrůstají. Jestli proklamuji, že chci růst na vlně inovativnosti, nemohu jít první cestou a v tom případě musím buď změnit strategii anebo přizpůsobit taktiku.
Ten 30-50% hospodářský růst z názvu to asi ze dne na den nedá, ale minimálně pozvolný ústup od open-space „kanceláří“ (trend ne náhodou opět udávaný především technologickými společnostmi), neustálých pracovních mítinků a protežování extrovertních charakterových rysů je určitě správným směrem pro podporu osobnostního růstu všech zaměstnanců. Nejen těch 30-50 % z nich, kteří mají z podstaty své osobnosti větší předpoklady pro to být nositeli inovativnosti než skupina, jejímž preferencím se současné pracoviště v převážné míře přizpůsobuje.
___________________________________
* Jestli se vám zdá, že je těch marginalizovaných menšin už nějak moc a v součtu tvoří docela převažující většinu (mně to vychází vysoko nad 100 procent obyvatelstva), vaše matematické schopnosti vás nezavádí. Neznamená to ale, že marginalizace neexistuje, příčinu hledejte v prohlubující se pluralizaci společnosti, která se stává „společností nespočet menšin“. Tím se vlastně i samotný koncept většiny stává situační a kontextuální a v převážné míře slouží jen jako manipulativní lež za účelem získání dominantnějšího postavení jednou z těchto menšin. Schopnost tvářit se, že za mnou stojí armáda, je klíčová pro uspění v každé společnosti, jelikož každý generál ví, že důležitější než mít 20 tisíc vojáků je vytvořit dojem, že jich má sto tisíc (touto metodou pracují i Zeman či Babiš, který k tomu navíc zneužívá vlastněná masová média). Z důvodu, že všichni jsme součástí menšiny (dokonce jejich většího počtu), navíc ani nemůže existovat nějaká „nepřizpůsobivost menšin většině“ a maximálně jde mluvit jen o odmítání určitého základního společného hodnotového konsensu (který již z pluralitní povahy společnosti může být jedině liberální) či faktické masovosti lidí, která je ovšem sociální patologií vycházející z hlubších psychologických poruch vedoucích k deindividualizaci jednotlivců (tedy něco, co by se mělo léčit). Obě formy „masové většinovosti“, tedy jako manipulativní fikce či zoufalý sebeklam (splynutí s celkem), se navíc vzájemně posilují, co je docela nebezpečné především v politice. Jestli tak vůči vám vystupuje někdo z pozice většiny, máte tu čest s machiavelistou anebo bláznem.
** Ta nejdrsnější forma open-space kanceláří, připomínající v podstatě tovární haly, se naštěstí právnickým firmám, možná s výjimkou některých větších, které se nahrazením nákladných advokátů kvantem levných koncipientů vydaly cestou hromadní produkce právních dokumentů, vyhnula. Není si ale nutné dělat příliš veliké iluze o snaze chránit duševně tvůrčí pracovní prostředí, jelikož příčiny třeba hledat především v diskrétní povaze jejich práce, nutnosti vytvářet serioznější dojem, jisté staromódnosti profese a asi i pocitu statusového postavení. Pořád navíc přetrvává předsudek, že relevantní právnická firma by měla sídlit na Praze 1, kde prostě převládají starobylejší budovy a jedna z elitnějších kanceláří sídlí dokonce ve středověkém klášteře, kde má každý právník vlastní mnišskou celu. Právní oblast je tak ale v principu pořád docela vhodným útočištěm pro lidi vyhledávající příznivé prostředí pro dušení práci.
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
