Donald Trump ve stopách nacistického právního filosofa Carla Schmitta
I když se zdá, že diktátoři a totalitní režimy nepotřebují žádné teoretické odůvodnění, většina z nich se opírala o určitý „filosofický“ systém. Karl Popper sice nemířil zcela přesně, když za otce totalitarismu označil Platóna, většina jeho představitelů a dalších autoritářů ale měla svého dvorního filosofa. Jeden z prvních aspirátorů na absolutistického vládce pruský král Friedrich Wilhelm II. měl Hegela, Mussolini Georga Sorela, komunistické režimy Karla Marxe, Orbán či Le Penová Petra Robejška (vtip) a podobně, jako Mečiar rozvracel právní stát za přímé účasti akademického právního teoretika Jána Cupera, se i Hitler opíral o právního filosofa, Carla Schmitta.
Bez potřeby hlouběji rozebírat jeho právní filosofii je dobré obeznámit se alespoň s jejím hlavním nástrojem budování autoritativního a v konečném důsledku totalitárního režimu, kterým bylo rozebírání právního státu prostřednictvím různých podob institutu výjimečného stavu (Ausnahmezustand, state of exception, v českém právním prostředí existujícímu v omezenějších, mírnějších a především ústavně a demokraticky legitimnějších formách stavu nebezpečí, nouzového stav, stavu ohrožení státu a válečného stavu; jeho konkrétní právní podoba ale může být rozmanitá a je volně ponechána sadistické fantasii autokrata - vedle vyhlašování rozličných nouzových stavů se inkarnuje do diskriminačních, vysídlovacích, internačních, „převýchovných“ a různých dalších právních předpisů). Jednotlivé jeho formy nejsou natolik významné, jelikož jeho obecná podstata spočívá ve vyjmutí určité části obyvatelstva zpod právní ochrany, tedy omezené „suspendaci“ právního systému. Výjimečnost stavu proto nevychází ani tak ze závažnosti hrozby, jako spíš faktu „vyjmutí“ společenské skupiny z právního režimu prostřednictvím odejmutí práv.
K němu sice dochází v omezené míře i v dnešním prostředí západních demokratických režimů v podstatě neustále (v poslední době především ve vztahu k utečencům a už déle při boji proti terorismu), nástrojem nastolování diktatury je ale až v případě, když se z něj stává pravidlo, tedy běžný nástroj vládnutí. Jeho paradoxnost spočívá v tom, že se nejedná o neprávní stav, jelikož se často opírá o existující právo, které z formálního hlediska platně samo sebe suspenduje. Jedná se tedy o takové „právní bezpráví“, ne nějakou „extralegální svévůli“, ale spíš právní anarchii neomezovanou morálními a přirozeně-právními mantinely, díky které se i vykonavatelé nelidských činů následně po nastolení legitimního právního režimu odvolávají na jejich nerozpornost s platným právem.
Zatímco v právním státě je určitý základní právní rámec nadřazen vůli legislativce (a v důsledku toho i exekutivní moci), což je představováno neměnností určitých ústavněprávních principů, nezávislostí ústavněprávního soudnictví a legitimitou vycházející z ochrany lidských práv jednotlivce, v právní filosofii Carla Schmitta je politika, tedy vůle politických představitelů nadřazena právu, které je ale v této hierarchii pořád nad jednotlivcem, ocitajícím se naspodu této řady. Výjimečný stav tak představuje nadřazenost subjektivní politické vůle nad objektivními společenskými pravidly (legitimizovanými ochranou lidských práv), v čehož důsledku už právo nepředstavuje rámec jejich ochrany, ale nástroj prosazování této vůle i proti nim.
Jak uvádí Petr Slováček v článku Politická theologie u Carla Schmitta (Reflexe č. 49), toto postavení politika nad vším právem a práva nad jednotlivcem má kořeny v hlubší Schmittově „politické teologii“ a vychází z konceptu Boží vůle, konkrétně zásahu její vyšší moci (zázraku), což z něj dělá jisté politické náboženství. „Nadprávní“ postavení suveréna tak vychází z v teologii analogického postavení Boha vůči světu a jím vyhlášený výjimečný stav, rozhodování o němž je samotnou schopností definující jej jako suveréna, je tak právně-teoretickou obdobou teologického zázraku, vymykajícího se přirozenému řádu světa, v jeho případě právního řádu. Navzdory rozporu, který následné slovní spojení obsahuje, se tak jedná o určitou sekularizovanou formu klerofašismu (vycházející ze Schmittovy vlastní katolické tradice), ne ve smyslu výkonu státní moci duchovenstvem, ale skrytého ideového propojení.
Nacistická a obecněji totalitární právní filosofie tak obnovením pojmu suveréna, na němž je postavena, navazuje na svojí povahou ještě teologické politické myšlení pozdního středověku a ranního novověku, čímž neguje pozdější moderní vývoj politické filosofie a je z tohoto hlediska návratem do minulosti rovnou o několik staletí. Toto radikální povýšení politické moci nad společnost navíc Schmitt dál vyostřuje svým vymezením samotného politična, které redukuje na kategorie přítel-nepřítel a politickým se v jeho pojetí stává vše, co je vzájemně rozlišuje. Tím, že politika nestojí vedle jiných oblastí života, ale latentně dřímá uvnitř všech se navíc stává svým rozsahem všezahrnující, tedy potenciálně totalitární.
Tím pádem tu máme přítomné základní teoretické prvky potřebné pro výstavbu totalitárního režimu: nadřazenost politiky (subjektivní vůle suveréna) nad právem (objektivními pravidly a obecněji i samotnou pravdou), definování politické sféry kategoriemi přítel-nepřítel (identitární politika vymezování se vůči jiné skupině obyvatelstva) a všezahrnující (totalitární) rozsah politické sféry. To je současně i „filosofický“ rámec totalitarismu a konkrétně výjimečného stavu jako nástroje jeho budování, ve vyhraněné podobě ústícího do vytváření římskoprávního Homo sacer (Giorgio Agamben) - jednotlivce vyňatého zpod ochrany práva, jehož život mu může být beztrestně odebrat (v masovém rozsahu pak celé skupiny obyvatelstva a v prostředí koncentračního táboru).
V důsledku toho je nutné velice přísně zkoumat legitimnost každého současného odůvodnění výjimečného stavu a taky odkrývat pravou povahu jeho skrytých podob (především politického znefunkčnění ústavního soudnictví, jak se to dnes děje v Maďarsku, Polsku a plíživě proniká i do zbylých zemí visegrádské čtyřky). A když slabší odůvodněnost jeho současných omezených forem v případě boje proti terorismu nebo rozsáhlejší migrace jen zvedá obočí těch několika obezřetnějších, jeho zjevná arbitrárnost pak musí rozeznít poplašné sirény napříč celou společností.
I když srovnávání Donalda Trumpa s Hitlerem navzdory určitým vnějším podobnostem (především oběma společnou „postfaktickost“) docela oslabuje argumentační přesvědčivost jeho liberálních odpůrců, pravdou je, že na jeho svévolné vyhlašování nouzového stavu, případně fabrikování „objektivních“ důvodů pro něj, tedy jeho zneužívání za politickým účelem stavby pohraniční zdi, se dvorní nacistický právní filosof dívá z pekla, ve kterém dnes tento radikální antisemita odmítající vlastní denacifikaci pravděpodobně pobývá, s velkým pochopením a zcela určitě i souhlasem. Nikdo neříká, že ten strašák, kterého se tolik historiků a politologů začalo v poslední době opět obávat už přišel, ale když náhodou začne zase obcházet Evropu a svět, bude vypadat asi takhle.
(Omluvte případné gramatické chyby, jazykovou korekci rodilým mluvčím vložím dodatečně)
Bez potřeby hlouběji rozebírat jeho právní filosofii je dobré obeznámit se alespoň s jejím hlavním nástrojem budování autoritativního a v konečném důsledku totalitárního režimu, kterým bylo rozebírání právního státu prostřednictvím různých podob institutu výjimečného stavu (Ausnahmezustand, state of exception, v českém právním prostředí existujícímu v omezenějších, mírnějších a především ústavně a demokraticky legitimnějších formách stavu nebezpečí, nouzového stav, stavu ohrožení státu a válečného stavu; jeho konkrétní právní podoba ale může být rozmanitá a je volně ponechána sadistické fantasii autokrata - vedle vyhlašování rozličných nouzových stavů se inkarnuje do diskriminačních, vysídlovacích, internačních, „převýchovných“ a různých dalších právních předpisů). Jednotlivé jeho formy nejsou natolik významné, jelikož jeho obecná podstata spočívá ve vyjmutí určité části obyvatelstva zpod právní ochrany, tedy omezené „suspendaci“ právního systému. Výjimečnost stavu proto nevychází ani tak ze závažnosti hrozby, jako spíš faktu „vyjmutí“ společenské skupiny z právního režimu prostřednictvím odejmutí práv.
K němu sice dochází v omezené míře i v dnešním prostředí západních demokratických režimů v podstatě neustále (v poslední době především ve vztahu k utečencům a už déle při boji proti terorismu), nástrojem nastolování diktatury je ale až v případě, když se z něj stává pravidlo, tedy běžný nástroj vládnutí. Jeho paradoxnost spočívá v tom, že se nejedná o neprávní stav, jelikož se často opírá o existující právo, které z formálního hlediska platně samo sebe suspenduje. Jedná se tedy o takové „právní bezpráví“, ne nějakou „extralegální svévůli“, ale spíš právní anarchii neomezovanou morálními a přirozeně-právními mantinely, díky které se i vykonavatelé nelidských činů následně po nastolení legitimního právního režimu odvolávají na jejich nerozpornost s platným právem.
Zatímco v právním státě je určitý základní právní rámec nadřazen vůli legislativce (a v důsledku toho i exekutivní moci), což je představováno neměnností určitých ústavněprávních principů, nezávislostí ústavněprávního soudnictví a legitimitou vycházející z ochrany lidských práv jednotlivce, v právní filosofii Carla Schmitta je politika, tedy vůle politických představitelů nadřazena právu, které je ale v této hierarchii pořád nad jednotlivcem, ocitajícím se naspodu této řady. Výjimečný stav tak představuje nadřazenost subjektivní politické vůle nad objektivními společenskými pravidly (legitimizovanými ochranou lidských práv), v čehož důsledku už právo nepředstavuje rámec jejich ochrany, ale nástroj prosazování této vůle i proti nim.
Jak uvádí Petr Slováček v článku Politická theologie u Carla Schmitta (Reflexe č. 49), toto postavení politika nad vším právem a práva nad jednotlivcem má kořeny v hlubší Schmittově „politické teologii“ a vychází z konceptu Boží vůle, konkrétně zásahu její vyšší moci (zázraku), což z něj dělá jisté politické náboženství. „Nadprávní“ postavení suveréna tak vychází z v teologii analogického postavení Boha vůči světu a jím vyhlášený výjimečný stav, rozhodování o němž je samotnou schopností definující jej jako suveréna, je tak právně-teoretickou obdobou teologického zázraku, vymykajícího se přirozenému řádu světa, v jeho případě právního řádu. Navzdory rozporu, který následné slovní spojení obsahuje, se tak jedná o určitou sekularizovanou formu klerofašismu (vycházející ze Schmittovy vlastní katolické tradice), ne ve smyslu výkonu státní moci duchovenstvem, ale skrytého ideového propojení.
Nacistická a obecněji totalitární právní filosofie tak obnovením pojmu suveréna, na němž je postavena, navazuje na svojí povahou ještě teologické politické myšlení pozdního středověku a ranního novověku, čímž neguje pozdější moderní vývoj politické filosofie a je z tohoto hlediska návratem do minulosti rovnou o několik staletí. Toto radikální povýšení politické moci nad společnost navíc Schmitt dál vyostřuje svým vymezením samotného politična, které redukuje na kategorie přítel-nepřítel a politickým se v jeho pojetí stává vše, co je vzájemně rozlišuje. Tím, že politika nestojí vedle jiných oblastí života, ale latentně dřímá uvnitř všech se navíc stává svým rozsahem všezahrnující, tedy potenciálně totalitární.
Tím pádem tu máme přítomné základní teoretické prvky potřebné pro výstavbu totalitárního režimu: nadřazenost politiky (subjektivní vůle suveréna) nad právem (objektivními pravidly a obecněji i samotnou pravdou), definování politické sféry kategoriemi přítel-nepřítel (identitární politika vymezování se vůči jiné skupině obyvatelstva) a všezahrnující (totalitární) rozsah politické sféry. To je současně i „filosofický“ rámec totalitarismu a konkrétně výjimečného stavu jako nástroje jeho budování, ve vyhraněné podobě ústícího do vytváření římskoprávního Homo sacer (Giorgio Agamben) - jednotlivce vyňatého zpod ochrany práva, jehož život mu může být beztrestně odebrat (v masovém rozsahu pak celé skupiny obyvatelstva a v prostředí koncentračního táboru).
V důsledku toho je nutné velice přísně zkoumat legitimnost každého současného odůvodnění výjimečného stavu a taky odkrývat pravou povahu jeho skrytých podob (především politického znefunkčnění ústavního soudnictví, jak se to dnes děje v Maďarsku, Polsku a plíživě proniká i do zbylých zemí visegrádské čtyřky). A když slabší odůvodněnost jeho současných omezených forem v případě boje proti terorismu nebo rozsáhlejší migrace jen zvedá obočí těch několika obezřetnějších, jeho zjevná arbitrárnost pak musí rozeznít poplašné sirény napříč celou společností.
I když srovnávání Donalda Trumpa s Hitlerem navzdory určitým vnějším podobnostem (především oběma společnou „postfaktickost“) docela oslabuje argumentační přesvědčivost jeho liberálních odpůrců, pravdou je, že na jeho svévolné vyhlašování nouzového stavu, případně fabrikování „objektivních“ důvodů pro něj, tedy jeho zneužívání za politickým účelem stavby pohraniční zdi, se dvorní nacistický právní filosof dívá z pekla, ve kterém dnes tento radikální antisemita odmítající vlastní denacifikaci pravděpodobně pobývá, s velkým pochopením a zcela určitě i souhlasem. Nikdo neříká, že ten strašák, kterého se tolik historiků a politologů začalo v poslední době opět obávat už přišel, ale když náhodou začne zase obcházet Evropu a svět, bude vypadat asi takhle.
(Omluvte případné gramatické chyby, jazykovou korekci rodilým mluvčím vložím dodatečně)
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
