Foucaultovská archaeologie sociálního konceptu „šprt“ (2/2)
Rivalita nerda a Toma Browna, která je ale vzhledem k omezenému percepčnímu poli toho prvního, zaplněnému výhradně předmětem jeho expertního zájmu, pociťována jen tím druhým, přirozeně vyrůstá ze skutečného společenského kontextu, který se v ní jen projevuje. Tady nás už ale Benjamin Nugent konečně přesouvá i do Spojených států, kde se koncept nerda přestěhoval, našel svůj nový domov a až odkud se, v pozměněné podobě, o století později díky amerikanizaci globalizované masové kultury rozšířil do všech koutů světa.
1. část najdete tady
Pol. 19. století - pol. 20. století, Velká Británie a USA
Tato jejich „bytostní rivalita“ je totiž především výsledkem rostoucí migrace a urbanizace v důsledku rozmachu moderní průmyslové společnosti a ve skutečnosti se v jejím případě pochopitelně jedná o soutěž o sociální pozice. Umístěni této „rivality“ na střední či základní školy má výpovědní hodnotu především v tom, že již v počátečnějších fázích formování moderní společnosti byl přístup ke společenským pozicím zprostředkován i vzděláním na elitních univerzitách, které se rychle staly hlavními nositeli meritokracie.
A v centru zájmu tak nestálo nic jiného, než běžné vysokoškolské přijímačky, při kterých ale mírně líné usedlé domácí obyvatelstvo nedovedlo konkurovat vysoce motivovaným imigrantům z jiných zemí anebo jen kultur či venkova, kteří se stěhovali do průmyslovějších regionů nebo měst i za účelem získání vzdělání pro své potomstvo. A tomu tak díky ambicím jejich rodičů (dobovým „tiger moms“) nezbývalo, než vyměnit své dospívání za permanentní studium. Pravděpodobně tak byl již u Frankensteina, s jeho německým (nebo spíš židovským) příjmením, přítomen tento „xenofobní“ prvek, který nám odkrývá další, pro nás doteď sice ukrytý, ale dobové společnosti zcela zjevný a možná i nejpodstatnější znak konceptu nerda - jeho cizotu. A to nejen v přeneseném, výše uvedeném smyslu intelektuálního vymezování se vůči „iracionální a průměrné“ většinové společnosti, ale i v doslovním.
Ta negativní konotace a silný emoční náboj, až dodnes přítomné v pojmu nerd a nasměrované i proti samotné „intelektuálnosti“ (pražská kavárna...), tak pravděpodobně vyrůstají z etnické a kulturní xenofobie a po celou dobu se konkrétně proplétají se zakořeněným antisemitismem. Nerd tak neodkazoval jen ke školní snaživosti dětí imigrantů, ale asi přímo mířil i na obecně známou intelektuálnost obyvatel židovského původu. Koncept ale „fungoval“ na více úrovních a i když asi bude mít kořeny v antisemitismu, jeho košatá koruna později obsáhla všechny snaživé cizince i z jiných etnik, kultur či jen venkova. A i když se v současnosti jeho alespoň naoko objektivní pojmové znaky již oddělily od osobního původu, tento v pojmu nepochybně obsažený xenofobní rozměr netřeba ani dnes podceňovat (i nenávist vůči „kavárně“ a imigrantům jde téměř vždy ruku v ruce).
I při ignoraci mezikulturní dimenze, ležící v jádru konceptu nerda, je ale v případě Toma Browna a jeho pozdějších klonů důležitý pro nás především samotný způsob jeho vymezování se, bez ohledu na to, vůči komu tak činí. Podobně jako nerd, i Tom Brown zahrnuje celý segment společnosti s ambicí dostat se na elitní univerzity ve Velké Británii či na americkém východním pobřeží, jejichž místa ale obsazují snaživější spolužáci všeho možného odlišného původu. Jelikož ty svým vzděláním nemůže nikdy doběhnout, snaží se založit „paralelní kulturu“, kterou by jim mohl konkurovat, a tu naplnit odlišným, vzhledem k výše řečenému protikladným, „hodnotovým“ obsahem.
Jeho autor Thomas Hughes při tom do veliké míry čerpal z existující religiózní etiky všudypřítomných internátních škol, jen tradiční model jejich prudérních náboženských představitelů, který byl pro něj příliš intelektuální, kontemplativní a introvertní, nahrazuje aktivnějším, „outdoorovým“ a veřejně vstřícnějším modelem. Ten se totiž víc hodil do rodící se konzumní modernity, ve kterou Tom Brown začal ke svému vlastnímu obrazu přetvářet nudnou průmyslovou modernitu, zděděnou po nerdovi, pro jejíž vědecké uchopení a osvojení si ale neměl předpoklady. Pro kompenzaci tohoto nedostatku pak vytváří například i moderní koncept „charakteru“, který je ale převážně jen velice nešikovnou (a většinou samozřejmě i falešnou) koláží různých představ, pocházejících z dobových masových románů pofiderní kvality, středověkých rytířských příběhů ještě nevalnější úrovně a inspirovaných válečnou literaturou vytaženou přímo z kontejneru.
Účelem nového modelu „atletického muže charakteru“, šířícího křesťanství populární formou, v podstatě ale jen docela neomaleně si kompenzujícího intelektuální nedostatečnost (taky jsem měl to štěstí slyšet jednoho mírně frustrovaného bratislavského manažera pronést v souvislosti s kolegou, majícím MBA ze Singapurské univerzity, obdobné „já sázím na morálku a charakter...“), bylo ochránit protestantský establishment před hrozbou ovládnutí elitních univerzit východního pobřeží dětmi evropských imigrantů, z nichž ty nejchytřejší byly převážně židovského původu. Tento nový „outdoorový“ a extrovertní ideál mimochodem sám převzal, a v podobě „maskulinního křesťanství“ pomohl v Americe dál rozšiřovat, například i prezident Theodor Roosevelt, což mělo díky jeho zakládání národních parků alespoň pozitivní vliv na ochranu přírody.
Současně bylo ale v rámci „negativní strategie“ nutné rivaly i zdiskreditovat, především prostřednictvím podobné dobové harrypotterovské literatury vykreslit v co nejhorších barvách a posunout je do již známé polohy „ve svých brlozích zahrabaných a až nelidských skřítků“, kterým ale bude velkoryse poskytnut křesťanský soucit a ochrana před krutým, ale jinak spravedlivým společenským trestem ze strany „bullies“ za nemravní způsob, jakým vedou své životy. V důsledku toho byl koncept nerda dál zkarikován, čímž došlo k ještě ostřejšímu vykrystalizování jeho protikladní pozice vůči Tomovi Brownovi.
A i když Frankenstein původně vznikl jako „samostatná substance“, tímto obratem se začal později sekundárně dál formovat ve strukturální diferenci vůči svému mladšímu protikladu, který se na tom sám aktivně podílel. A jelikož se ten navíc počátkem 20. století stává dominantním charakterem rodící se konzumní společnosti (která podle Riesmana vytlačila městského niterně řízeného člověka, a pravděpodobně tak i Riesmana samotného, především do akademické a právní oblasti), je už i nerda nadále možné vnímat jen v rámci jejich pojmové dvojice. Do budoucna je už tak schopen vystupovat jen v rámci vztahu k Tomovi Brownovi, manželství s nímž mu hlubokou proměnou modernity bylo prostě vnuceno a plné svobody mu tak bylo dopřáno jen v průmyslovém 19. století.
V každém případě ale záchranná opatření opravdu zafungovala, z nouze se povedlo udělat ctnost a občanské válce mezi atlety a šprty předejít rozšířením kritérií přijímání na elitní školy, které se mezi dětmi absolventů navíc často i „dědilo“. Dnes tak vedle nerdů navštěvují elitnější univerzity i různí Tomové Brownovi jako atleti, žáci s „leaderskými předpoklady“, studenti nových esoterických oborů, místo trhové nabídky se zaměřujících na manipulaci s poptávkou, děti minulých Tomů Brownů anebo prostě boháči, kteří by si danou univerzitu koupili, kdyby je sama nepřijala.
1977, Elvis Costello
Dlouhou dobu ukryt před pohledem mediální veřejnosti, přežil pak nerd první polovinu 20. století v uzavřeném univerzitním prostředí, aby v 50tých letech začal postupně pronikat do časopisecké tvorby především v oblastech elitních technických univerzit jako MIT, na kterých si díky rozvoji modernějších technologií našel velice útulný domov. A z něj si jej, po dlouhém období rekluze už docela žíznivého po veřejné pozornosti (jak nám totiž o niterně řízeném člověku prozrazuje v Osamělém davu David Riesman, to, že se řídí vnitřním kompasem neznamená, že by mu sociální uznání, které ale nevnímá samoúčelně, taky nebylo příjemné...), v jisté míře již v 60tých a naplno pak v 70tých letech vytáhla americká masová kultura, výrazně si jej přizpůsobila (a dál zkarikovala) a především pak nově „namalovala“ pro televizního diváka. Toto jeho proniknutí do mediálního mainstreamu je už podrobně zdokumentováno a jde si jej dokonce přes dobové televizní šoty prohlédnout i na YouTube.
V principu ale dnešního nerda stvořil tehdy ještě komik Saturday Night Live na NBC Bill Murray (známý z Krotitelů duchů, Na Hromnice o den více či ze Ztraceno v překladu), k čemuž mu jako inspirace posloužila skutečná osoba muzikanta Elvise Costella (jehož vlastní jméno Declan Patrick Aloysis McManus mluví za vše). Jestli jste se někdy podivovali nad „šprtovským“ vzezřením tohoto hudebníka, tak skutečným důvodem této zvláštnosti jsou samotní nerdi, kteří v kolektivní imaginaci naopak převzali Costellův vzhled. A ten zase částečně pochází z technických škol (i když brýle jsou prý od Buddy Hollyho), kde na něm jeho nositelé, mimochodem v mnohem větší míře imigrantského původu, než je tomu na netechnických školách (na technických tvoří často i většinu studentů), nic divného nespatřovali. Konkrétně Costello navštěvoval liverpoolskou St. Francis Xavier's College, zaměřenou na počítače a matematiku, a pracoval i jako datový úředník nebo IT operátor, i když se pak později marně bránil tím, že mu programování nikdy nešlo.
Když si totiž před Vánocemi roku 1977 přišel Costello (jako cizinec z Velké Británie) zahrát do uvedeného amerického komediálního pořadu, zaskakujíc za indisponované Sex Pistols, přemluvil jej jeden z komiků k natočení scénky o „nerd-rockerovi“. Jak jsme viděli v úvodu, koncept v anglosaském prostředí zahrnuje vedle intelektuální oblasti zájmu i technickou a uměleckou, což z Costella dělalo z tohoto vícedimenzionálního hlediska rovnou dvounásobného nerda a ve spojení s jeho vzhledem a emocionalitou jeho hudby, slovy Nugenta „plnou sebeopovržení, strachu z intimity a pocitů odcizení“, pak i ideální mediální vzor a postmoderní obdobu archetypálního Frankensteina.
A kdyby někoho napadlo, že by mohl být Elvis Costello z typového hlediska konečně tou kýženou dialektickou syntézou staletého vzájemného potýkání Frankensteinovské teze s Tomovou Brownovou antitezí, jeho hudba plná zoufalství dokazuje, že se opravdu jedná jen o „málo kompatibilního“ Frankensteina. Jenom převlečeného do adaptabilní podoby, schopné přežití v konzumní společnosti, jejíž hodnoty (a i samotnou realitu - kupříkladu i takový celý sociální typ „nerda“) jí diktují masová média, ovládána Tomem Brownem, který tak už dávno není odkázán ke kompromisům.
Tato jejich scénka se sice v pořadu nikdy neobjevila, ale Bill Murray na ní brzy navázal a se svojí partnerkou v něm následně uvedl celou komediální „nerd-sérii“, v níž ve zkarikované podobě vykreslil už i nám známého nerda, pro kterého vytvořil širokou symboliku od gest, řeči či oblečení, až k problematickým vztahům ke druhému pohlaví, která pak už začala žít svým vlastním životem. Murrayho nerda následně převzal Hollywood, díky němuž se tento charakter nestal jen neoddělitelnou součástí všech adolescentních filmů, a to dokonce i monotematických (Pomsta šprtů), ale v jeho dospělé formě i vyzrálejších snímků a nakonec, jak už to u mediálních konstruktů bývá, i samotné sociální skutečnosti, která masmediální kulturu zrcadlí ve větší míře, než ta ji...
_______________________________
Tak a rozptylující pauza od pandemie skončila a můžete se dál zabývat koronavirem, před kterým nás sice dovede krátkodobě ochránit i Tom Brown se svými politickými opatřeními a televizní zábavou, ale před nímž nás dlouhodobě zachrání jen nový Frankenstein s revolučními léky a především vakcínou.
1. část najdete tady
Pol. 19. století - pol. 20. století, Velká Británie a USA
Tato jejich „bytostní rivalita“ je totiž především výsledkem rostoucí migrace a urbanizace v důsledku rozmachu moderní průmyslové společnosti a ve skutečnosti se v jejím případě pochopitelně jedná o soutěž o sociální pozice. Umístěni této „rivality“ na střední či základní školy má výpovědní hodnotu především v tom, že již v počátečnějších fázích formování moderní společnosti byl přístup ke společenským pozicím zprostředkován i vzděláním na elitních univerzitách, které se rychle staly hlavními nositeli meritokracie.
A v centru zájmu tak nestálo nic jiného, než běžné vysokoškolské přijímačky, při kterých ale mírně líné usedlé domácí obyvatelstvo nedovedlo konkurovat vysoce motivovaným imigrantům z jiných zemí anebo jen kultur či venkova, kteří se stěhovali do průmyslovějších regionů nebo měst i za účelem získání vzdělání pro své potomstvo. A tomu tak díky ambicím jejich rodičů (dobovým „tiger moms“) nezbývalo, než vyměnit své dospívání za permanentní studium. Pravděpodobně tak byl již u Frankensteina, s jeho německým (nebo spíš židovským) příjmením, přítomen tento „xenofobní“ prvek, který nám odkrývá další, pro nás doteď sice ukrytý, ale dobové společnosti zcela zjevný a možná i nejpodstatnější znak konceptu nerda - jeho cizotu. A to nejen v přeneseném, výše uvedeném smyslu intelektuálního vymezování se vůči „iracionální a průměrné“ většinové společnosti, ale i v doslovním.
Ta negativní konotace a silný emoční náboj, až dodnes přítomné v pojmu nerd a nasměrované i proti samotné „intelektuálnosti“ (pražská kavárna...), tak pravděpodobně vyrůstají z etnické a kulturní xenofobie a po celou dobu se konkrétně proplétají se zakořeněným antisemitismem. Nerd tak neodkazoval jen ke školní snaživosti dětí imigrantů, ale asi přímo mířil i na obecně známou intelektuálnost obyvatel židovského původu. Koncept ale „fungoval“ na více úrovních a i když asi bude mít kořeny v antisemitismu, jeho košatá koruna později obsáhla všechny snaživé cizince i z jiných etnik, kultur či jen venkova. A i když se v současnosti jeho alespoň naoko objektivní pojmové znaky již oddělily od osobního původu, tento v pojmu nepochybně obsažený xenofobní rozměr netřeba ani dnes podceňovat (i nenávist vůči „kavárně“ a imigrantům jde téměř vždy ruku v ruce).
I při ignoraci mezikulturní dimenze, ležící v jádru konceptu nerda, je ale v případě Toma Browna a jeho pozdějších klonů důležitý pro nás především samotný způsob jeho vymezování se, bez ohledu na to, vůči komu tak činí. Podobně jako nerd, i Tom Brown zahrnuje celý segment společnosti s ambicí dostat se na elitní univerzity ve Velké Británii či na americkém východním pobřeží, jejichž místa ale obsazují snaživější spolužáci všeho možného odlišného původu. Jelikož ty svým vzděláním nemůže nikdy doběhnout, snaží se založit „paralelní kulturu“, kterou by jim mohl konkurovat, a tu naplnit odlišným, vzhledem k výše řečenému protikladným, „hodnotovým“ obsahem.
Jeho autor Thomas Hughes při tom do veliké míry čerpal z existující religiózní etiky všudypřítomných internátních škol, jen tradiční model jejich prudérních náboženských představitelů, který byl pro něj příliš intelektuální, kontemplativní a introvertní, nahrazuje aktivnějším, „outdoorovým“ a veřejně vstřícnějším modelem. Ten se totiž víc hodil do rodící se konzumní modernity, ve kterou Tom Brown začal ke svému vlastnímu obrazu přetvářet nudnou průmyslovou modernitu, zděděnou po nerdovi, pro jejíž vědecké uchopení a osvojení si ale neměl předpoklady. Pro kompenzaci tohoto nedostatku pak vytváří například i moderní koncept „charakteru“, který je ale převážně jen velice nešikovnou (a většinou samozřejmě i falešnou) koláží různých představ, pocházejících z dobových masových románů pofiderní kvality, středověkých rytířských příběhů ještě nevalnější úrovně a inspirovaných válečnou literaturou vytaženou přímo z kontejneru.
Účelem nového modelu „atletického muže charakteru“, šířícího křesťanství populární formou, v podstatě ale jen docela neomaleně si kompenzujícího intelektuální nedostatečnost (taky jsem měl to štěstí slyšet jednoho mírně frustrovaného bratislavského manažera pronést v souvislosti s kolegou, majícím MBA ze Singapurské univerzity, obdobné „já sázím na morálku a charakter...“), bylo ochránit protestantský establishment před hrozbou ovládnutí elitních univerzit východního pobřeží dětmi evropských imigrantů, z nichž ty nejchytřejší byly převážně židovského původu. Tento nový „outdoorový“ a extrovertní ideál mimochodem sám převzal, a v podobě „maskulinního křesťanství“ pomohl v Americe dál rozšiřovat, například i prezident Theodor Roosevelt, což mělo díky jeho zakládání národních parků alespoň pozitivní vliv na ochranu přírody.
Současně bylo ale v rámci „negativní strategie“ nutné rivaly i zdiskreditovat, především prostřednictvím podobné dobové harrypotterovské literatury vykreslit v co nejhorších barvách a posunout je do již známé polohy „ve svých brlozích zahrabaných a až nelidských skřítků“, kterým ale bude velkoryse poskytnut křesťanský soucit a ochrana před krutým, ale jinak spravedlivým společenským trestem ze strany „bullies“ za nemravní způsob, jakým vedou své životy. V důsledku toho byl koncept nerda dál zkarikován, čímž došlo k ještě ostřejšímu vykrystalizování jeho protikladní pozice vůči Tomovi Brownovi.
A i když Frankenstein původně vznikl jako „samostatná substance“, tímto obratem se začal později sekundárně dál formovat ve strukturální diferenci vůči svému mladšímu protikladu, který se na tom sám aktivně podílel. A jelikož se ten navíc počátkem 20. století stává dominantním charakterem rodící se konzumní společnosti (která podle Riesmana vytlačila městského niterně řízeného člověka, a pravděpodobně tak i Riesmana samotného, především do akademické a právní oblasti), je už i nerda nadále možné vnímat jen v rámci jejich pojmové dvojice. Do budoucna je už tak schopen vystupovat jen v rámci vztahu k Tomovi Brownovi, manželství s nímž mu hlubokou proměnou modernity bylo prostě vnuceno a plné svobody mu tak bylo dopřáno jen v průmyslovém 19. století.
V každém případě ale záchranná opatření opravdu zafungovala, z nouze se povedlo udělat ctnost a občanské válce mezi atlety a šprty předejít rozšířením kritérií přijímání na elitní školy, které se mezi dětmi absolventů navíc často i „dědilo“. Dnes tak vedle nerdů navštěvují elitnější univerzity i různí Tomové Brownovi jako atleti, žáci s „leaderskými předpoklady“, studenti nových esoterických oborů, místo trhové nabídky se zaměřujících na manipulaci s poptávkou, děti minulých Tomů Brownů anebo prostě boháči, kteří by si danou univerzitu koupili, kdyby je sama nepřijala.
1977, Elvis Costello
Dlouhou dobu ukryt před pohledem mediální veřejnosti, přežil pak nerd první polovinu 20. století v uzavřeném univerzitním prostředí, aby v 50tých letech začal postupně pronikat do časopisecké tvorby především v oblastech elitních technických univerzit jako MIT, na kterých si díky rozvoji modernějších technologií našel velice útulný domov. A z něj si jej, po dlouhém období rekluze už docela žíznivého po veřejné pozornosti (jak nám totiž o niterně řízeném člověku prozrazuje v Osamělém davu David Riesman, to, že se řídí vnitřním kompasem neznamená, že by mu sociální uznání, které ale nevnímá samoúčelně, taky nebylo příjemné...), v jisté míře již v 60tých a naplno pak v 70tých letech vytáhla americká masová kultura, výrazně si jej přizpůsobila (a dál zkarikovala) a především pak nově „namalovala“ pro televizního diváka. Toto jeho proniknutí do mediálního mainstreamu je už podrobně zdokumentováno a jde si jej dokonce přes dobové televizní šoty prohlédnout i na YouTube.
V principu ale dnešního nerda stvořil tehdy ještě komik Saturday Night Live na NBC Bill Murray (známý z Krotitelů duchů, Na Hromnice o den více či ze Ztraceno v překladu), k čemuž mu jako inspirace posloužila skutečná osoba muzikanta Elvise Costella (jehož vlastní jméno Declan Patrick Aloysis McManus mluví za vše). Jestli jste se někdy podivovali nad „šprtovským“ vzezřením tohoto hudebníka, tak skutečným důvodem této zvláštnosti jsou samotní nerdi, kteří v kolektivní imaginaci naopak převzali Costellův vzhled. A ten zase částečně pochází z technických škol (i když brýle jsou prý od Buddy Hollyho), kde na něm jeho nositelé, mimochodem v mnohem větší míře imigrantského původu, než je tomu na netechnických školách (na technických tvoří často i většinu studentů), nic divného nespatřovali. Konkrétně Costello navštěvoval liverpoolskou St. Francis Xavier's College, zaměřenou na počítače a matematiku, a pracoval i jako datový úředník nebo IT operátor, i když se pak později marně bránil tím, že mu programování nikdy nešlo.
Když si totiž před Vánocemi roku 1977 přišel Costello (jako cizinec z Velké Británie) zahrát do uvedeného amerického komediálního pořadu, zaskakujíc za indisponované Sex Pistols, přemluvil jej jeden z komiků k natočení scénky o „nerd-rockerovi“. Jak jsme viděli v úvodu, koncept v anglosaském prostředí zahrnuje vedle intelektuální oblasti zájmu i technickou a uměleckou, což z Costella dělalo z tohoto vícedimenzionálního hlediska rovnou dvounásobného nerda a ve spojení s jeho vzhledem a emocionalitou jeho hudby, slovy Nugenta „plnou sebeopovržení, strachu z intimity a pocitů odcizení“, pak i ideální mediální vzor a postmoderní obdobu archetypálního Frankensteina.
A kdyby někoho napadlo, že by mohl být Elvis Costello z typového hlediska konečně tou kýženou dialektickou syntézou staletého vzájemného potýkání Frankensteinovské teze s Tomovou Brownovou antitezí, jeho hudba plná zoufalství dokazuje, že se opravdu jedná jen o „málo kompatibilního“ Frankensteina. Jenom převlečeného do adaptabilní podoby, schopné přežití v konzumní společnosti, jejíž hodnoty (a i samotnou realitu - kupříkladu i takový celý sociální typ „nerda“) jí diktují masová média, ovládána Tomem Brownem, který tak už dávno není odkázán ke kompromisům.
Tato jejich scénka se sice v pořadu nikdy neobjevila, ale Bill Murray na ní brzy navázal a se svojí partnerkou v něm následně uvedl celou komediální „nerd-sérii“, v níž ve zkarikované podobě vykreslil už i nám známého nerda, pro kterého vytvořil širokou symboliku od gest, řeči či oblečení, až k problematickým vztahům ke druhému pohlaví, která pak už začala žít svým vlastním životem. Murrayho nerda následně převzal Hollywood, díky němuž se tento charakter nestal jen neoddělitelnou součástí všech adolescentních filmů, a to dokonce i monotematických (Pomsta šprtů), ale v jeho dospělé formě i vyzrálejších snímků a nakonec, jak už to u mediálních konstruktů bývá, i samotné sociální skutečnosti, která masmediální kulturu zrcadlí ve větší míře, než ta ji...
_______________________________
Tak a rozptylující pauza od pandemie skončila a můžete se dál zabývat koronavirem, před kterým nás sice dovede krátkodobě ochránit i Tom Brown se svými politickými opatřeními a televizní zábavou, ale před nímž nás dlouhodobě zachrání jen nový Frankenstein s revolučními léky a především vakcínou.
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
