Babiš ze sebe nechtěně udělal ideální lidskou oběť za pandemii
Podobně, jako vám depresi nejlépe prohloubí Schopenhauer, společenské okovy připomene Foucault, přílišnou výřečnost umlčí Wittgenstein či k filosofickému osvícení nasměruje Plótínos, tak i po dějinami nejověřenější recept na pečení obětních beránků musíte za tím, jemuž byly celoživotním tématem, tedy René Girardem. Nutno ale dopředu upozornit, že i když jeho kuchařka obsahuje jen tři hlavní ingredience, ta poslední a nejméně známá je už v moderní psyché racionální vědecké společnosti zakopaná natolik hluboko, že obětní obřady z ní už téměř vymizely. O to víc pak může překvapovat, že tuto nejtajemnější surovinu už déle pomáhá z jejích duševních hloubek vykopávat právě ten, kdo má na pánev nejblíže...
(Aby bylo raději hned dopředu jasné, nejde o obranu Andreje Babiše, ale právě naopak menší Schadenfreude)
1) 5 dcl katastrofy
První ingredience pochází z oblasti „vis maior“, vyšší moci. Jelikož když nezaprší, ani louka nepokvete, tak i obětní rituál jde uspořádat, jen když příroda, společnost či Bůh, v závislosti na míře sekularizace vaší osobnosti, poskytne nějakou katastrofu či hlubší krizi. A když se přírodní i společenská oblast propojí, jako v případě vpádu morových epidemií přímo do období rozkladu řádu středověkého člověka, začnou najednou obětní beránci nosit jarmulky a později i létat všude kolem na koštěti. I když není jasné, do jaké míry se ten náš svět právě nachází v rozkladu (za předpokladu, že ještě vůbec zůstalo něco, co by šlo rozložit), i jen omezená pandemie by ve spojení s ekonomickou recesí a menší proměnou společnosti mohly jako první základní ingredience bohatě postačit.
A to dokonce i ve světě, který už na rozhněvané bůžky nevěří. Ty totiž zvykla usmiřovat především krevní msta, jejíž účelem nebylo utišit krvežíznivost příbuzných oběti, ale obnovit zločinem narušený řád světa. Jeho nerestituování by totiž přivolalo ještě větší hněv bohů, obracejícího se pak vůči samotné poškozené komunitě za to, že jej mstivým potrestáním neobnovila. V tomto smyslu je tak lidská oběť projevem pokročilejší fáze vývoje společnosti, jelikož nejenže umožňuje zabít bez vyprovokování krevní msty, ale tato její schopnost je možná i jejím hlavním, skrytým významem.
2) 800 g jehněčího
Druhou klíčovou ingrediencí je následně správný výběr masíčka. Ten se zakládá na již existujícím společenském modelu přidělování statutu lidskosti a i když byla oběť vybírána většinou pro její nižší statut, ve skutečnosti má model formu „americké koblihy“ (tj. koblihy s dírou). Skutečným kritériem je postavení člena na pokraji nebo i zcela mimo společnost, přičemž její ohraničení „uvnitř“ a „vně“ je dvoustranné a nevymezuje se jen vůči vnějšku, respektive spodku ve vztahu k těm s nižším statutem nebo i zcela vyčleňovaným, ale paradoxně i vnitřku neboli „vršku“ vzhledem k těm nejúspěšnějším, ústředním členům obce. Tedy výjimečně úspěšný anebo mocný člověk, dostávající se díky tomu až příliš doprostřed nebo vysoko ve společnosti, se paradoxně ocitá v podobném sociálním prázdnu, jako člověk od středu příliš vzdálený či nacházející se hluboko dolů.
Girardovými slovy jde tak ze „společenského domu“ vypadnout nejen suterénem, ale i přes střechu (lze doplnit, že v případě nekonformních lidí nebo cizinců to jde také okny). A zatímco s příliš slabým statutem lidskosti vypadává člověk ze „společenské koblihy“ vnější stranou, příliš mocný, bohatý či jinak úspěšný člen (dnes vysocí politici, miliardáři či celebrity) z ní propadávají její dírou uprostřed. Kritériem výběru vhodné oběti tak není jen nízký statut lidskosti, ale obecně jeho extrémní míra v libovolném směru. Přičemž zatímco při méně rozsáhlých krizích, běžnějším společenském hašteření nebo jen skrytých rivalitách (Girard obohatil naše pochopení obětovávání i osvětlením jeho příčin, spočívajících v mechanismu „mimetické touhy“, připodobňováním se šířící mezi lidmi jako nákaza a vedoucí k nesmiřitelným rivalitám, s jejich násilím přelévajícím se až na nevinné lidské oběti) je upřednostňovaná slabší oběť s nižším statutem ze sociálního okraje, větší katastrofy si vyžadovaly spíš mocnější oběti, s vyšším statutem.
Ve vztahu k Andreji Babišovi to znamená přibližně to, že kdyby se o oběť losovalo, tak premiér skoupil rovnou polovinu losů, a to jak z vnějšího, tak i vnitřního sociálního vakua. Každý, kdo o něm ví o něco víc, si neúplný seznam doplní i sám, z těch nejzjevnějších vyčleňujících znaků lze ale uvést: odlišný původ, Slovák (odlišné původy mají různé statuty, i když v tomto případě ten záleží na „adresátovi“ a může to být i k dobru), mírně neohrabaný, podnikatel, miliardář, spíš abstinent a workoholik (což nijak nesouvisí s efektivitou), vysoký politik, multilingvistický (obsah řeči je odlišná věc), třídně podmíněné a od průměru se odchylující chutě, preference a styl života, nevázanost na jednu zemi („multi-domicil“), o dost mladší manželka, dlouho žil ve vzdálenějším zahraničí, jisté problémy s místní řečí (která je klíčovým faktorem lidskosti - pro demonstraci „Němec“ proto, jelikož byl němý, „Polák“, protože mu bylo rozumět jen z poloviny...), „nepochopený génius“ (i když jen subjektivní pocit) atd.
Shrnuto tedy Babišovi vyčuhují ze suterénu celé nohy, z oken visí obě ruce a hlava mu vyčnívá vysoko nad přeraženou střechou zdejší „zetatizované“ sociální budovy. A to navzdory tomu, že svým srdcem (hodnotovým nastavením) a žaludkem (absencí zábran) se současně nachází i uvnitř ní, bez čehož by se nemohl stát premiérem, jelikož každá společnost vynese nahoru jen ty jedince, jejichž hodnoty sdílí a aprobuje (i když zacementovat se tam mohou už i proti její vůli). Na „vyčuhování“ samozřejmě není samo o sobě nic špatného, individualizaci krom toho bez něj ani nejde uskutečnit a není navíc nic nesnesitelnějšího, než když je někdo uvnitř zcela zabydlen a ven nevystrčí ani prst, jen to prostě nemusí být pro daného člověka zcela příjemné především v situaci, kdy venku zuří přírodní živly.
3) 2 lžíce Maggi(e)
A i když první dvě uvedené ingredience se i v moderní společnosti vyskytují pořád v hojné míře, důvodem vymizení lidské oběti bylo vědecké odplevelení racionální společnosti od víry v magii, která se stáhla hluboko do podvědomí. A z něj ven vylézá snad už jen při vábivém zvuku píšťalek psychologicky vzdělaných politických marketérů. Magie totiž vytváří poslední podmínku odsouzení pachatele, kterou je kauzální nexus. Ten příčinnou souvislostí spojuje následek ve formě objektivní škody s příčinou v podobě subjektivního činu, jen díky čemuž je, při zohlednění dalších podmínek, jako úmysl, příčetnost, věk či polehčující okolnosti, možné někomu přičíst právní odpovědnost.
K tomu, aby se lidská oběť nezvrhla v davové násilí obyčejného lynčování, je jí nutné postavit na co nejnáležitějším soudním procesu. I když kinematografie ukazuje něco odlišného, čarodějnické procesy nebyly jen divadelní fraškou, ale, stejně jako dnešní soudy, se upřímně snažily zakládat široce sdílenou a odůvodněnou víru společnosti ve spravedlnost odsouzení. To mělo čistě praktické důvody, jelikož kouzlo lidské oběti funguje, a společnosti umožňuje vedle projekce vlastních psychologických démonů do vnějšího světa současně tuto skutečnost před jejím vědomím i skrýt, jen při její upřímné víře v zapříčinění katastrofálních či krizových událostí slabým jednotlivcem. Tyto s ním nesouměřitelné důsledky je mu ale, vzhledem k nemožnosti využití fyzikálních zákonů za tímto účelem, pak možné přičíst jen na základě jeho případné magické moci. A psychologické kouzlo lidské oběti tak zcela závisí na jí ovládaném magickém kouzlu.
Podstatná funkce magie, a především víry v ní, tak alespoň v této souvislosti spočívá i v umožnění lidské oběti „legitimním způsobem“. Ten, odůvodněním široce sdílené víry v objektivní existenci jen vyfabrikované skutečnosti, dovede zamaskováním psychologické projekce zaručit účinnost rituálu. A lidská oběť pak, mimochodem, neztratila svojí účinnost jen podkopáním víry v magii rozvojem přírodních věd, ale i obyčejnou racionální sebereflexí „duchovědami“. Ty člověku odkrývají, že to, co považoval za přicházející z vnějšího světa, vychází ve skutečnosti z něho samého (tedy z jeho myšlenek, představ či pocitů) a pociťovaná agrese či moc vnější hrozby jsou často jen projekcí jeho vlastního strachu a nenávisti.
Ve světle tohoto pak není moc chytré dělat ze sebe Supermana, který ani nepotřebuje spát, a když už náhodou spí, tak sní o tom, jak místo spaní proměňuje tuto zemi ve Švýcarsko. Stejně, jako chtít od voličů, aby si představili, „...že bych byl Harry Potter a měl kouzelnou hůlku a proměnil ty projekty teď ve skutečnost.“ Protože hrát si na spasitele, který přijde a udělá z Česka zničehonic jednu z nejlepších zemí na světě, či na kouzelníka a výjimečného jedince, obdařeného téměř magickou mocí, je zahráváním si s ohněm, ve kterém se, z historického hlediska ještě ne zase tak dávno, pálily čarodějnice.
Těm, kteří by namítali, že při absenci víry v magii už lidská oběť přestala fungovat, stačí připomenout, že minimálně třetina voličů zjevně věří v moc premiérovy kouzelné hůlky. A s další pětinou voličů komunistů a vyhraněnější pravice, kteří zase věří v možnost cestovat v čase do minulosti či obnovit mytický Zlatý věk, to dohromady dělá polovinu zdejší společnosti, která pořád věří v magii. Premiérovi se tak nemusí vyplatit, že ze sebe několik let před voliči dělal kouzelníka, jelikož se, ještě dlouho před politickými důsledky „zaskleníkování“ ekonomiky bez jejího umělého zavlažování likviditou, alespoň podle archaické kuchařky René Girarda, svým vlastním oživováním politické magie jako obětní beránek mezitím i sám upekl.
4) Nepovedené jídlo vyhodit a objednat kuchaře, který to upeče za vás
A i když verzi s honem na čarodějnice mají jako obranu před již přicházejícími útoky politických protivníků jeho marketingoví mágové zcela jistě již v záloze, neměl by být Babiš překvapen, když budou pod jeho okny plápolat pochodně naopak toho druhého, jím samotným okouzleného politického tábora, v jehož zhypnotizovaných očích se Harry Potter rychle mění ve Voldemorta. A chytrý politik obecně musí počítat s tím, že když se nechává zvolit jako kouzelník, může být velice lehce, především když zakouzlí sama příroda nebo jiná vyšší moc, stejnými voliči upálen jako čarodějnice.
Když je tedy ještě pořád možné péct podle kuchařky René Girarda stejně chutně, jako v mytických dobách či pozdním středověku, Mikuláš Minář se bude moct vrátit k příjemnějšímu studiu filosofie, jelikož se o odvedení jeho práce docela možná zaslouží „druhý tábor“ i sám. To, že má politik povrch z teflonu a nic na něm neulpí, totiž neznamená, že se nemůže připéct...
(Aby bylo raději hned dopředu jasné, nejde o obranu Andreje Babiše, ale právě naopak menší Schadenfreude)
1) 5 dcl katastrofy
První ingredience pochází z oblasti „vis maior“, vyšší moci. Jelikož když nezaprší, ani louka nepokvete, tak i obětní rituál jde uspořádat, jen když příroda, společnost či Bůh, v závislosti na míře sekularizace vaší osobnosti, poskytne nějakou katastrofu či hlubší krizi. A když se přírodní i společenská oblast propojí, jako v případě vpádu morových epidemií přímo do období rozkladu řádu středověkého člověka, začnou najednou obětní beránci nosit jarmulky a později i létat všude kolem na koštěti. I když není jasné, do jaké míry se ten náš svět právě nachází v rozkladu (za předpokladu, že ještě vůbec zůstalo něco, co by šlo rozložit), i jen omezená pandemie by ve spojení s ekonomickou recesí a menší proměnou společnosti mohly jako první základní ingredience bohatě postačit.
A to dokonce i ve světě, který už na rozhněvané bůžky nevěří. Ty totiž zvykla usmiřovat především krevní msta, jejíž účelem nebylo utišit krvežíznivost příbuzných oběti, ale obnovit zločinem narušený řád světa. Jeho nerestituování by totiž přivolalo ještě větší hněv bohů, obracejícího se pak vůči samotné poškozené komunitě za to, že jej mstivým potrestáním neobnovila. V tomto smyslu je tak lidská oběť projevem pokročilejší fáze vývoje společnosti, jelikož nejenže umožňuje zabít bez vyprovokování krevní msty, ale tato její schopnost je možná i jejím hlavním, skrytým významem.
2) 800 g jehněčího
Druhou klíčovou ingrediencí je následně správný výběr masíčka. Ten se zakládá na již existujícím společenském modelu přidělování statutu lidskosti a i když byla oběť vybírána většinou pro její nižší statut, ve skutečnosti má model formu „americké koblihy“ (tj. koblihy s dírou). Skutečným kritériem je postavení člena na pokraji nebo i zcela mimo společnost, přičemž její ohraničení „uvnitř“ a „vně“ je dvoustranné a nevymezuje se jen vůči vnějšku, respektive spodku ve vztahu k těm s nižším statutem nebo i zcela vyčleňovaným, ale paradoxně i vnitřku neboli „vršku“ vzhledem k těm nejúspěšnějším, ústředním členům obce. Tedy výjimečně úspěšný anebo mocný člověk, dostávající se díky tomu až příliš doprostřed nebo vysoko ve společnosti, se paradoxně ocitá v podobném sociálním prázdnu, jako člověk od středu příliš vzdálený či nacházející se hluboko dolů.
Girardovými slovy jde tak ze „společenského domu“ vypadnout nejen suterénem, ale i přes střechu (lze doplnit, že v případě nekonformních lidí nebo cizinců to jde také okny). A zatímco s příliš slabým statutem lidskosti vypadává člověk ze „společenské koblihy“ vnější stranou, příliš mocný, bohatý či jinak úspěšný člen (dnes vysocí politici, miliardáři či celebrity) z ní propadávají její dírou uprostřed. Kritériem výběru vhodné oběti tak není jen nízký statut lidskosti, ale obecně jeho extrémní míra v libovolném směru. Přičemž zatímco při méně rozsáhlých krizích, běžnějším společenském hašteření nebo jen skrytých rivalitách (Girard obohatil naše pochopení obětovávání i osvětlením jeho příčin, spočívajících v mechanismu „mimetické touhy“, připodobňováním se šířící mezi lidmi jako nákaza a vedoucí k nesmiřitelným rivalitám, s jejich násilím přelévajícím se až na nevinné lidské oběti) je upřednostňovaná slabší oběť s nižším statutem ze sociálního okraje, větší katastrofy si vyžadovaly spíš mocnější oběti, s vyšším statutem.
Ve vztahu k Andreji Babišovi to znamená přibližně to, že kdyby se o oběť losovalo, tak premiér skoupil rovnou polovinu losů, a to jak z vnějšího, tak i vnitřního sociálního vakua. Každý, kdo o něm ví o něco víc, si neúplný seznam doplní i sám, z těch nejzjevnějších vyčleňujících znaků lze ale uvést: odlišný původ, Slovák (odlišné původy mají různé statuty, i když v tomto případě ten záleží na „adresátovi“ a může to být i k dobru), mírně neohrabaný, podnikatel, miliardář, spíš abstinent a workoholik (což nijak nesouvisí s efektivitou), vysoký politik, multilingvistický (obsah řeči je odlišná věc), třídně podmíněné a od průměru se odchylující chutě, preference a styl života, nevázanost na jednu zemi („multi-domicil“), o dost mladší manželka, dlouho žil ve vzdálenějším zahraničí, jisté problémy s místní řečí (která je klíčovým faktorem lidskosti - pro demonstraci „Němec“ proto, jelikož byl němý, „Polák“, protože mu bylo rozumět jen z poloviny...), „nepochopený génius“ (i když jen subjektivní pocit) atd.
Shrnuto tedy Babišovi vyčuhují ze suterénu celé nohy, z oken visí obě ruce a hlava mu vyčnívá vysoko nad přeraženou střechou zdejší „zetatizované“ sociální budovy. A to navzdory tomu, že svým srdcem (hodnotovým nastavením) a žaludkem (absencí zábran) se současně nachází i uvnitř ní, bez čehož by se nemohl stát premiérem, jelikož každá společnost vynese nahoru jen ty jedince, jejichž hodnoty sdílí a aprobuje (i když zacementovat se tam mohou už i proti její vůli). Na „vyčuhování“ samozřejmě není samo o sobě nic špatného, individualizaci krom toho bez něj ani nejde uskutečnit a není navíc nic nesnesitelnějšího, než když je někdo uvnitř zcela zabydlen a ven nevystrčí ani prst, jen to prostě nemusí být pro daného člověka zcela příjemné především v situaci, kdy venku zuří přírodní živly.
3) 2 lžíce Maggi(e)
A i když první dvě uvedené ingredience se i v moderní společnosti vyskytují pořád v hojné míře, důvodem vymizení lidské oběti bylo vědecké odplevelení racionální společnosti od víry v magii, která se stáhla hluboko do podvědomí. A z něj ven vylézá snad už jen při vábivém zvuku píšťalek psychologicky vzdělaných politických marketérů. Magie totiž vytváří poslední podmínku odsouzení pachatele, kterou je kauzální nexus. Ten příčinnou souvislostí spojuje následek ve formě objektivní škody s příčinou v podobě subjektivního činu, jen díky čemuž je, při zohlednění dalších podmínek, jako úmysl, příčetnost, věk či polehčující okolnosti, možné někomu přičíst právní odpovědnost.
K tomu, aby se lidská oběť nezvrhla v davové násilí obyčejného lynčování, je jí nutné postavit na co nejnáležitějším soudním procesu. I když kinematografie ukazuje něco odlišného, čarodějnické procesy nebyly jen divadelní fraškou, ale, stejně jako dnešní soudy, se upřímně snažily zakládat široce sdílenou a odůvodněnou víru společnosti ve spravedlnost odsouzení. To mělo čistě praktické důvody, jelikož kouzlo lidské oběti funguje, a společnosti umožňuje vedle projekce vlastních psychologických démonů do vnějšího světa současně tuto skutečnost před jejím vědomím i skrýt, jen při její upřímné víře v zapříčinění katastrofálních či krizových událostí slabým jednotlivcem. Tyto s ním nesouměřitelné důsledky je mu ale, vzhledem k nemožnosti využití fyzikálních zákonů za tímto účelem, pak možné přičíst jen na základě jeho případné magické moci. A psychologické kouzlo lidské oběti tak zcela závisí na jí ovládaném magickém kouzlu.
Podstatná funkce magie, a především víry v ní, tak alespoň v této souvislosti spočívá i v umožnění lidské oběti „legitimním způsobem“. Ten, odůvodněním široce sdílené víry v objektivní existenci jen vyfabrikované skutečnosti, dovede zamaskováním psychologické projekce zaručit účinnost rituálu. A lidská oběť pak, mimochodem, neztratila svojí účinnost jen podkopáním víry v magii rozvojem přírodních věd, ale i obyčejnou racionální sebereflexí „duchovědami“. Ty člověku odkrývají, že to, co považoval za přicházející z vnějšího světa, vychází ve skutečnosti z něho samého (tedy z jeho myšlenek, představ či pocitů) a pociťovaná agrese či moc vnější hrozby jsou často jen projekcí jeho vlastního strachu a nenávisti.
Ve světle tohoto pak není moc chytré dělat ze sebe Supermana, který ani nepotřebuje spát, a když už náhodou spí, tak sní o tom, jak místo spaní proměňuje tuto zemi ve Švýcarsko. Stejně, jako chtít od voličů, aby si představili, „...že bych byl Harry Potter a měl kouzelnou hůlku a proměnil ty projekty teď ve skutečnost.“ Protože hrát si na spasitele, který přijde a udělá z Česka zničehonic jednu z nejlepších zemí na světě, či na kouzelníka a výjimečného jedince, obdařeného téměř magickou mocí, je zahráváním si s ohněm, ve kterém se, z historického hlediska ještě ne zase tak dávno, pálily čarodějnice.
Těm, kteří by namítali, že při absenci víry v magii už lidská oběť přestala fungovat, stačí připomenout, že minimálně třetina voličů zjevně věří v moc premiérovy kouzelné hůlky. A s další pětinou voličů komunistů a vyhraněnější pravice, kteří zase věří v možnost cestovat v čase do minulosti či obnovit mytický Zlatý věk, to dohromady dělá polovinu zdejší společnosti, která pořád věří v magii. Premiérovi se tak nemusí vyplatit, že ze sebe několik let před voliči dělal kouzelníka, jelikož se, ještě dlouho před politickými důsledky „zaskleníkování“ ekonomiky bez jejího umělého zavlažování likviditou, alespoň podle archaické kuchařky René Girarda, svým vlastním oživováním politické magie jako obětní beránek mezitím i sám upekl.
4) Nepovedené jídlo vyhodit a objednat kuchaře, který to upeče za vás
A i když verzi s honem na čarodějnice mají jako obranu před již přicházejícími útoky politických protivníků jeho marketingoví mágové zcela jistě již v záloze, neměl by být Babiš překvapen, když budou pod jeho okny plápolat pochodně naopak toho druhého, jím samotným okouzleného politického tábora, v jehož zhypnotizovaných očích se Harry Potter rychle mění ve Voldemorta. A chytrý politik obecně musí počítat s tím, že když se nechává zvolit jako kouzelník, může být velice lehce, především když zakouzlí sama příroda nebo jiná vyšší moc, stejnými voliči upálen jako čarodějnice.
Když je tedy ještě pořád možné péct podle kuchařky René Girarda stejně chutně, jako v mytických dobách či pozdním středověku, Mikuláš Minář se bude moct vrátit k příjemnějšímu studiu filosofie, jelikož se o odvedení jeho práce docela možná zaslouží „druhý tábor“ i sám. To, že má politik povrch z teflonu a nic na něm neulpí, totiž neznamená, že se nemůže připéct...
Muslimy na Ukrajině nechceme aneb Nepodařený experiment s dovozem pracovních sil
Trumpovo netradiční vyjednávání, nehorázné ruské požadavky a nejistá záruka bezpečí
Ideální svět mediálních komentátorů
Otevřený dopis Janu B. Graubnerovi, arcibiskupovi pražskému
Video jako důkaz, Němcová chlastala s Putinem, hecuje Babiš davy. Tohle jsou fakta
