Nejde se vrátit před výjimečný stav - není dočasným opatřením, ale trvalým paradigmatem
Po útocích na dvojičky a následných politických opatřeních posilujících americkou exekutivu na úkor právního státu, prohlásil italský filosof Giorgio Agamben v reakci na vlnu ústavně a lidsko-právních protestů, že se před mírnější formu výjimečného stavu v důsledku války proti terorismu už nejde vrátit. Jelikož jeho tehdejší důvody byly obecné a filosofické, platí i pro současnou situaci po mimořádných opatřeních v důsledku pandemie. Tyto důvody vedle uvedeného eseje formuloval Agamben už ve svém ústředním díle Homo Sacer (OIKOYMENH), pozdějším State of Exception (dostupné v anglickém překladu) a částečně je v sekundární Agamben and Politics vyložil další „foucauldián“ (věnující se i stalinské biopolitice), Sergei Progorov.
Motivo #1: Na rozdíl od kritiků americké administrativy, žádajících návrat do normálního právního stavu, neviděl Agamben ve výjimečných exekutivních opatřeních úpadek do autoritativní vlády, ale jen projev základního konstitutivního principu samotného demokratického zřízení. Z toho důvodu byl podle něj podobný návrat neuskutečnitelný, jelikož, jeho už slavnými slovy, „normalita je tvořená a udržovaná svojí výjimkou, která v ní neustále žije a jí živí.“
Již z povahy věci tak není výjimečný stav jen výjimkou, marginálně stojící mimo právní řád, ale je v jeho nitru skrytým základem, na kterém právní řád stojí. A to i když si to ten neuvědomuje a snaží se výjimečný stav co nejvíc potlačit, integrovat a včlenit do svých pravidel. Logicky ale každý řád a pravidlo stojí a je ze své podstaty podmíněno svojí výjimkou, která je jejich skrytým významem, v různých rovinách „osmyslujícím“ a zakládajícím celou západní politiku a právo.
Motivo #2: Výjimečný stav v první řadě představuje politické podmínky právního řádu, který je jako výsledek ustavené moci (constituted power) založen ustavující mocí (constituting power) - v teorii „dvorního juristy Třetí říše“ Carla Schmitta suverénní mocí jako „konstitutivního vnějšku“, ve výjimečném stavu zakládajícího i suspendujícího celý právní řád. Jelikož konstitutivní moc funguje volně jen ve výjimečném stavu, jen v něm je možné založit i samotný právní řád, v jehož jádru proto nevyhnutelně leží anomie jeho výjimky. Jediným fundamentem a vnitřním principem politiky Západu je tak podle Agambena (stejně jako Schmitta, u Agambena ovšem s opačnými, antiautoritářskými závěry) „negativita“ - prázdnota výjimky, umožňující volné konání.
Motivo #3: Výjimečný stav se v historii neustále rozšiřuje, z užší oblasti běžné společenské anomie, mezivládí při královském nástupnictví či novoročních festivalů, do pořád širších sfér společnosti, politiky a práva prostřednictvím normativních institucionálních zařízení, válečných stavů, administrativních opatření, pořád víc upřednostňovaných před parlamentem demokraticky vytvářeným právem, utečeneckých táborů a dalších forem právní anomie. Podle Agambena se jedná o nezvratitelný historický proces, díky němuž ale existuje i samotná modernita, což dál odhaluje ústřední postavení výjimečného stavu v politickém a právním systému Západu.
Motivo #4: Největší moc výjimečného stavu nespočívá v uskutečněném politickém opatření či „právním“ (neprávním) stavu, ale v rovině vědomí hrozby jeho možnosti. Výjimečný stav tak skrytě funguje i jako stát, politiku a právo legitimizující a konstitující fiktivní konstrukt podobně, jako i Hobbesův přirozený stav nebyl myšlen jako předpolitická historická skutečnost, ale jako sdílená, politiku vytvářející fikce, účinná především psychologicky. Tu zase například ve Schmittově „politické teologii“ představovala možnost příchodu Antikrista (za kterého byli už od předešlého století považováni například i socialisti a anarchisti), odůvodňující nutnost neomezeného suveréna, který mu má zabránit jako biblický „katechon“.
Výjimečný stav je tedy současně jak „fiktivní“ podmínkou suverénní moci, tak následně i jejím skutečným produktem, který ale skrývá jeho rozmanité fungování ve více rovinách a zplošťuje nám jeho vnímání. Jeho fiktivní a „neviditelný“, politiku konstitující rozměr, je ale ještě podstatnější, než jeho viditelné právní a politické projevy, za které tak nemůže být zaměňován. Ale i když jeho podstata nespočívá v jeho vnějších projevech, především ty nám připomínají jeho skrytou všudypřítomnost podobně, jako i Evropská unie („přídavkový“ řád postaven proti anomii na nadnárodní úrovni), byla do veliké míry vybudována na vzpomínkách na konkrétní koncentrační tábory. A ne náhodou se začala oslabovat právě v době odchodu jejich posledních přímých svědků, přičemž ty skutečné, obecné a „nehmatatelné“ důvody jejího vzniku, které tábory jen ztělesňovaly, reálně nijak nepominuly a z povahy věci ani nemohly.
Suverénem je tak především ten, vůči kterému jsme všichni potenciálně homo sacer - lidmi vyňatými zpod ochrany práva, které může každý beztrestně zabít (a kteří tím, že nemohou být ani obětováni, čímž by alespoň jejich smrt dostala smysl, jsou navíc vyňatí i zpod ochrany božského práva - snaha zaručit tuto nesmyslnost smrti byla proto i podstatným důvodem „industriality“ a „byrokratičnosti“ holocaustu, které tak neměly příčiny jen v povaze modernity). A výjimečný stav tak s námi i po zrušení nouzového stavu dál zůstane jako vědomí této naší trvalé skutečnosti, která nám není pro její vytlačování z pozornosti vždy zřejmá, i když ve fiktivní poloze uvědomované možnosti má na nás mnohem větší vliv, než jako již uchopitelná politická a právní skutečnost.
Motivo #5: Ale ani prakticky uskutečněný výjimečný stav v jeho vnějších podobách, podobně jako i v něm zpod právní ochrany vyňatý a arbitrárnímu suverénnímu násilí vystavený „pouhý život“, nelze vymezit absolutními hodnotami klasické logiky buď-anebo či pravda-nepravda, ale jen v pravděpodobnostní „fuzzy logice“ na širokém spektru „více-méně“. Na něm se tak vnější projevy výjimečného stavu pohybují v různých svých intenzivnějších či rozvolněnějších podobách stejně, jako i jeho produkt - Agambenův „pouhý život“. Ten prohlubuje své lehčí, neškodné či dokonce i prospěšné formy (někteří umělci, bandité, romantičtí vyvrženci či komatózní pacienti) přes římskoprávního, pořád ale ještě svobodně se pohybujícího homo sacer uprostřed, až k „Muselmanovi“ koncentračního táboru.
Ten pak podle Agambena představuje jeho (skutečně existující) extrémní formu, do té míry vyprázdněnou a zbavenou všech kladných přívlastků, rozumu, důstojnosti a vedle lidskosti dokonce i své zvířecí stránky a jejího základního strachu ze smrti, že paradoxně ten nejradikálnější produkt čisté suverénní moci, od všeho očištěné čiré přežívání, se díky své netečnosti ke všemu z ní vymaňuje a stává tak posledním stupněm před smrtí. Podobným způsobem se i výjimečný stav ve svých vnějších politických a právních projevech jen zintenzivňuje a opětovně zeslabuje, rozšiřuje a stahuje. A jelikož tedy nikdy nemizí, ale je v určitém stupni neustále přítomný, je možnost návratu před něj fikcí a historické období, ve kterém ještě neexistoval, jen mytické.
Motivo #6: V každém případě ale nejde zaměňovat jen vnější projevy výjimečného stavu za jeho skrytou povahu právního a politického paradigmatu podobně, jako jsou především hyperbolickými paradigmaty i další Agambenovi ústřední koncepty, jako „tábor“ (představující stav, ve kterém je výjimečný stav normou) či uvedený „homo sacer“. Výjimečný stav funguje ve více rovinách, obecně, často efemérně a psychologicky jako „potencialita“ a fikce. Nejedná se tak ve skutečnosti o běžný smyslový předmět, právní opatření, politickou ideologii či společenský stav, ale spíš o neuchopitelnou Hejdánkovu „nepředmětnost“ či nadpolitické Kuhnovo paradigma. Tedy takovou sice skrytou, ale všudypřítomnou a trvalou metafyziku západní politiky a práva.
Výjimečný stav proto nevzniká až v momentu, kdy jej spatříme při příležitosti nouzových stavů, imigračních táborů, válek a rozšiřování vládnutí administrativními opatřeními. Ve svých nejzjevnějších podobách, právě naopak, jen přitahováním pozornosti veřejnosti a strážců ústavnosti sám sebe ohrožuje a může i ztrácet svojí skutečnou moc. A zrušením nouzových opatření vlád zase výjimečný stav nemizí, ale se opět vrací do pro něj tradičnějších „skrytých sfér“, ve kterých se mu žije nejlépe, funguje nejúčinněji a ve kterých se proti němu, s výjimkou několika osvícenějších lidskoprávních aktivistů či ústavních právníků, širší veřejnost nikdy nebouří.
A zatímco v předmoderní době ústila anomie výjimečného stavu do rozkladu hierarchií a osvěžující dočasné anarchie, v době moderního nihilismu vede k odvázání čiré suverénní moci - „účinnosti práva bez signifikace“ (tj. legitimity, významu). Toho, co Agamben nazval nesmyslnou státní „vraždící mašinerií“, obracející se vůči každému člověku a posouvajícího ho nejen směrem k homo sacer, ale ještě dál k poslednímu stupni odlidštění, extrému Muselmana.
Zatímco ve středověku byla, jak víme z Bachtinovi knihy François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, anomická výjimka festivalová, alespoň dočasně osvobozující a tím i společensky přínosná, po ustavení moderní suverénní moci ta po svém osvobození z právních omezení nezaniká, jak si myslí anarchisté, ale naopak nekontrolovaně bují. A stává se všudypřítomnou, nesmyslnou a destruktivní, jelikož právo, které ji má omezovat a usměrňovat, funguje ve výjimečném stavu už jen za účelem vlastního suspendování (využíváním různých jeho nedokonalostí a mezer je obráceno proti sobě samému, forma práva je postavena proti jeho významu).
Pár Agambenových receptů na právní stát
Jelikož tak bez anomie není nomos, anomickou výjimku výjimečného stavu nejde eliminovat, jen si její trvalou skrytou přítomnost neustále uvědomovat a demokratickým právním „zvýznamňováním“ sociálních a politických faktů držet právní a výjimečný stav co nejdál od sebe. Tedy rozlišovat právo a řád obecně od jejich výjimek, jelikož jejich nerozlišitelnost dehumanizuje a tvoří i podstatu koncentračního táboru. Výjimka tak není sama o sobě špatná a dokonce je nutná a i přínosná za předpokladu, že zůstává výjimkou a zamezí se tomu, aby se stala pravidlem. A výjimečný stav se jako všudypřítomné paradigma stává destruktivním až při ztrátě své výjimečnosti v rovině jeho praktického uskutečnění.
A toto oddělování řádu od jeho výjimky se neuskutečňuje jen v politické a právní oblasti posilováním právního státu, ale i na každodenní společenské úrovni přísnějším oddělováním soukromého a veřejného prostoru, k čemuž mohou přispět všichni. Tak, aby se vzájemně nepohlcovaly, nedestruovaly a nerozvracely řád toho druhého, vyjádřen dvěma Agambenem z Antiky převzatými pojmy pro život - soukromým živočišnějším „zoe“ a veřejným politickým „bios“. A to konkrétně tím, že soukromé problémy a afekty nebudou jeho zahlcováním „znefunkčňovat“ veřejný prostor a ten zase nebude „slídit“ a normovat ten soukromý, což v obou směrech výrazně a nezvratně usnadnily masová média a informační technologie.
Jelikož nevázaná a destruktivní anomická „čirá moc“ výjimečného stavu ničí obě sféry života prostým rozbíjením hranice mezi nimi, přičemž o zbytek se pak už postarají i ony samy. Splynutím soukromé a veřejné sféry jde totiž definovat i normativní instituce dohledu (především vězení) a vnější projevy výjimečného stavu (například utečenecký tábor), včetně jeho nejextrémnější formy - koncentračního táboru. V principu jsme ale za posilování atributů výjimečného stavu odpovědní v tomto smyslu všichni (Hitler byl taky, konec-konců, především pomlouvační „drbna“ - biblický „scandalon“, který v René Girardově interpretaci křesťanství představuje skutečný význam Satana, sloužícího jeho tvůrcům jen jako literární hyperbola zvýrazňující skryté nebezpečí pro mnoho lidí běžné každodenní činnosti).
V pozdější knize State of Exception, napsané i v reakci na rozšiřování vládnutí exekutivními dekrety prezidenta George W. Bushe (plodícími čirý „pouhý život“ úplným odstraňováním všeho, dokonce i lidskoprávního, statutu „nepřátelských bojovníků“), poskytl ale Agamben i obecnější rady pro udržování právního státu v podmínkách, ve kterých právo nemůže z důvodu svého zakořenění ve výjimečném stavu nikdy vyloučit možnost svého suspendování. V důsledku toho se je, podle něj, nutné přizpůsobit nemožnosti úniku ze skutečného („paradigmatického“) výjimečného stavu, ve kterém žijeme, a návratu k, od něj zcela oproštěnému, právnímu státu, který nikdy neexistoval a z povahy věci ani existovat nemůže.
Právní stát tak může fungovat jen ve svém neustálém vymezování se vůči a vydělování se z výjimečného stavu, tedy na základě racionální a explicitní integrace toho, co je jeho řádu vnější. A není tedy stavem, ale neustálou sisyfovskou snahou propojovat násilí s právem. Respektive „zvýznamňováním“ často absurdní masy zákonů (suspendace práva ve výjimečném stavu se zvykne projevovat přemírou zákonů a různých administrativních opatření) odstraňovat to, co není legitimním právem, ale si jen propůjčuje jeho účinnost, ovšem zcela oproštěnou od významu práva - v nejextrémnějším případě v podobě zautomatizované a nerozlišující vraždící mašinerie totalitního státu.
A co se týče rozporuplného odkazu Carla Schmitta, jak demokracie, tak i právní stát se z něj mohou poučit bez toho, aby převzaly i jeho autoritářské závěry, a ještě samy sebe posílit. Uznání primárnosti výjimečného stavu a suverénní moci, která v něm operuje, totiž vůbec neznamená abdikaci před nimi, ale přesný opak. A zavíráním očí před skrytou brutalitou skutečnosti, ze které vychází právní a politický řád, nad ní ztrácíme moc, čímž získává nad společností převahu.
Podobného přesvědčení o iluzornosti lidských práv existujících mimo politickou komunitu a neopřených o její moc byla, mimochodem, i Hannah Arendtová, kterou nikdo z obhajoby autoritářství obviňovat nemůže. Ta jeho příčiny viděla, jen zdánlivě paradoxně, v moderním rozkládání autority obecně, tedy takové společenské anomické nivelizaci, což není nic jiného, než další z projevů toho Agambenova paradigmatického výjimečného stavu. A nacisté, podle Arendtové, postavili svojí totalitní moc právě na destrukci všech autorit - nejen nově se formující politické a právní, ale i tradičnější armádní, církevní, pedagogické nebo i běžné rodičovské (a dnes by jim jako první musela za oběť padnout ta vědecká - ještě štěstí, že tu už nejsou...).
Bylo by ale dobré nezapomínat, že, podobně jako viry, i výjimečný stav s námi v různých svých mutacích zůstane i po skončení nouzového stavu napořád. Navzdory tomu, že se výjimce nelze vyhnout, nemusí být na ní ale a priori nic špatného a může být dokonce i přínosná za předpokladu, že v rovině svých politických a právních projevů zůstane jen výjimkou. I když svými rozmanitými, často efemérními a výše naznačenými způsoby z povahy věci a většinou skrytě všudypřítomnou.
Na závěr už jen nutno poděkovat pandemii za její připomenutí skrytého faktu, že před našimi „suverény“ jsme všichni potenciálně homo sacer (vzhledem k čemuž by bylo vhodné nevolit za ně nositele různých poruch osobnosti), a alespoň chvilkové odkrytí jinak neviditelné všudypřítomnosti paradigmatického výjimečného stavu. A vyprovodit jí ven ze dveří, k čemuž, mimochodem, jeho legitimní a správně použitý individuální vnější projev, například i v podobě nouzového stavu, může, za předpokladu schopných politických představitelů, funkčního ústavněprávního sytému a především veřejného dohledu a zachování „výjimečnosti výjimky“, docela dobře posloužit.
A jako bonus navíc nám i připomenout, že právní stát není daným stavem, ale je jej neustále nutné potvrzovat a donekonečna obhajovat. Pandemie by tak asi i podle Agambena teoreticky mohla posloužit jako politický budíček v době, kdy nejvyšší středoevropští ústavní činitelé už déle účelově rozebírají právní stát. Tak už jen doufat, že jej rozespalí v polospánku opět nezaklapneme...
Skrytá entropie
Autoritářské režimy nastupují tehdy, když je pozornost společnosti usměrněna jiným směrem a nikdo se nedívá. Uskutečňují se výjimkou z práva v méně zjevných podobách výjimečného stavu, v počáteční „cviční“ fázi odlidšťující jen část obyvatelstva, která se pak ale stává normou pro všechny. A téměř vždy tak vznikají bez vědomí širší společnosti, kterou následně pak už jen konfrontují s hotovým faktem v stadiu, kdy už s tím nejde moc co dělat.
A jelikož tedy vylézají za tmy, až když spíme, pandemie jim, jak na to teď v National Public Radio upozornil i harvardský profesor práva Andrew Crespo, svým přitahováním pozornosti až natolik nevyhovuje a dokonce je tím i ohrožuje. To, podle něj, vidět i na dnešní snaze Číny nebo Donalda Trumpa odvést pozornost k náhradním cílům (zahraničí nebo protestujícím), lépe maskujícím nimi dlouhodobě nastolovaný opravdový, „nezjevný“ výjimečný stav. Ten totiž žádná výjimečná právní opatření (opřená navíc často i o ústavu), jaké jsme teď mohli vidět, nepotřebuje, jelikož při prostém rozložení a absenci práva volně bují i bez něčího přičinění. A i pro autokraty tak alespoň ve vztahu k jeho vnějším projevům platí, že méně je někdy více...
Motivo #1: Na rozdíl od kritiků americké administrativy, žádajících návrat do normálního právního stavu, neviděl Agamben ve výjimečných exekutivních opatřeních úpadek do autoritativní vlády, ale jen projev základního konstitutivního principu samotného demokratického zřízení. Z toho důvodu byl podle něj podobný návrat neuskutečnitelný, jelikož, jeho už slavnými slovy, „normalita je tvořená a udržovaná svojí výjimkou, která v ní neustále žije a jí živí.“
Již z povahy věci tak není výjimečný stav jen výjimkou, marginálně stojící mimo právní řád, ale je v jeho nitru skrytým základem, na kterém právní řád stojí. A to i když si to ten neuvědomuje a snaží se výjimečný stav co nejvíc potlačit, integrovat a včlenit do svých pravidel. Logicky ale každý řád a pravidlo stojí a je ze své podstaty podmíněno svojí výjimkou, která je jejich skrytým významem, v různých rovinách „osmyslujícím“ a zakládajícím celou západní politiku a právo.
Motivo #2: Výjimečný stav v první řadě představuje politické podmínky právního řádu, který je jako výsledek ustavené moci (constituted power) založen ustavující mocí (constituting power) - v teorii „dvorního juristy Třetí říše“ Carla Schmitta suverénní mocí jako „konstitutivního vnějšku“, ve výjimečném stavu zakládajícího i suspendujícího celý právní řád. Jelikož konstitutivní moc funguje volně jen ve výjimečném stavu, jen v něm je možné založit i samotný právní řád, v jehož jádru proto nevyhnutelně leží anomie jeho výjimky. Jediným fundamentem a vnitřním principem politiky Západu je tak podle Agambena (stejně jako Schmitta, u Agambena ovšem s opačnými, antiautoritářskými závěry) „negativita“ - prázdnota výjimky, umožňující volné konání.
Motivo #3: Výjimečný stav se v historii neustále rozšiřuje, z užší oblasti běžné společenské anomie, mezivládí při královském nástupnictví či novoročních festivalů, do pořád širších sfér společnosti, politiky a práva prostřednictvím normativních institucionálních zařízení, válečných stavů, administrativních opatření, pořád víc upřednostňovaných před parlamentem demokraticky vytvářeným právem, utečeneckých táborů a dalších forem právní anomie. Podle Agambena se jedná o nezvratitelný historický proces, díky němuž ale existuje i samotná modernita, což dál odhaluje ústřední postavení výjimečného stavu v politickém a právním systému Západu.
Motivo #4: Největší moc výjimečného stavu nespočívá v uskutečněném politickém opatření či „právním“ (neprávním) stavu, ale v rovině vědomí hrozby jeho možnosti. Výjimečný stav tak skrytě funguje i jako stát, politiku a právo legitimizující a konstitující fiktivní konstrukt podobně, jako i Hobbesův přirozený stav nebyl myšlen jako předpolitická historická skutečnost, ale jako sdílená, politiku vytvářející fikce, účinná především psychologicky. Tu zase například ve Schmittově „politické teologii“ představovala možnost příchodu Antikrista (za kterého byli už od předešlého století považováni například i socialisti a anarchisti), odůvodňující nutnost neomezeného suveréna, který mu má zabránit jako biblický „katechon“.
Výjimečný stav je tedy současně jak „fiktivní“ podmínkou suverénní moci, tak následně i jejím skutečným produktem, který ale skrývá jeho rozmanité fungování ve více rovinách a zplošťuje nám jeho vnímání. Jeho fiktivní a „neviditelný“, politiku konstitující rozměr, je ale ještě podstatnější, než jeho viditelné právní a politické projevy, za které tak nemůže být zaměňován. Ale i když jeho podstata nespočívá v jeho vnějších projevech, především ty nám připomínají jeho skrytou všudypřítomnost podobně, jako i Evropská unie („přídavkový“ řád postaven proti anomii na nadnárodní úrovni), byla do veliké míry vybudována na vzpomínkách na konkrétní koncentrační tábory. A ne náhodou se začala oslabovat právě v době odchodu jejich posledních přímých svědků, přičemž ty skutečné, obecné a „nehmatatelné“ důvody jejího vzniku, které tábory jen ztělesňovaly, reálně nijak nepominuly a z povahy věci ani nemohly.
Suverénem je tak především ten, vůči kterému jsme všichni potenciálně homo sacer - lidmi vyňatými zpod ochrany práva, které může každý beztrestně zabít (a kteří tím, že nemohou být ani obětováni, čímž by alespoň jejich smrt dostala smysl, jsou navíc vyňatí i zpod ochrany božského práva - snaha zaručit tuto nesmyslnost smrti byla proto i podstatným důvodem „industriality“ a „byrokratičnosti“ holocaustu, které tak neměly příčiny jen v povaze modernity). A výjimečný stav tak s námi i po zrušení nouzového stavu dál zůstane jako vědomí této naší trvalé skutečnosti, která nám není pro její vytlačování z pozornosti vždy zřejmá, i když ve fiktivní poloze uvědomované možnosti má na nás mnohem větší vliv, než jako již uchopitelná politická a právní skutečnost.
Motivo #5: Ale ani prakticky uskutečněný výjimečný stav v jeho vnějších podobách, podobně jako i v něm zpod právní ochrany vyňatý a arbitrárnímu suverénnímu násilí vystavený „pouhý život“, nelze vymezit absolutními hodnotami klasické logiky buď-anebo či pravda-nepravda, ale jen v pravděpodobnostní „fuzzy logice“ na širokém spektru „více-méně“. Na něm se tak vnější projevy výjimečného stavu pohybují v různých svých intenzivnějších či rozvolněnějších podobách stejně, jako i jeho produkt - Agambenův „pouhý život“. Ten prohlubuje své lehčí, neškodné či dokonce i prospěšné formy (někteří umělci, bandité, romantičtí vyvrženci či komatózní pacienti) přes římskoprávního, pořád ale ještě svobodně se pohybujícího homo sacer uprostřed, až k „Muselmanovi“ koncentračního táboru.
Ten pak podle Agambena představuje jeho (skutečně existující) extrémní formu, do té míry vyprázdněnou a zbavenou všech kladných přívlastků, rozumu, důstojnosti a vedle lidskosti dokonce i své zvířecí stránky a jejího základního strachu ze smrti, že paradoxně ten nejradikálnější produkt čisté suverénní moci, od všeho očištěné čiré přežívání, se díky své netečnosti ke všemu z ní vymaňuje a stává tak posledním stupněm před smrtí. Podobným způsobem se i výjimečný stav ve svých vnějších politických a právních projevech jen zintenzivňuje a opětovně zeslabuje, rozšiřuje a stahuje. A jelikož tedy nikdy nemizí, ale je v určitém stupni neustále přítomný, je možnost návratu před něj fikcí a historické období, ve kterém ještě neexistoval, jen mytické.
Motivo #6: V každém případě ale nejde zaměňovat jen vnější projevy výjimečného stavu za jeho skrytou povahu právního a politického paradigmatu podobně, jako jsou především hyperbolickými paradigmaty i další Agambenovi ústřední koncepty, jako „tábor“ (představující stav, ve kterém je výjimečný stav normou) či uvedený „homo sacer“. Výjimečný stav funguje ve více rovinách, obecně, často efemérně a psychologicky jako „potencialita“ a fikce. Nejedná se tak ve skutečnosti o běžný smyslový předmět, právní opatření, politickou ideologii či společenský stav, ale spíš o neuchopitelnou Hejdánkovu „nepředmětnost“ či nadpolitické Kuhnovo paradigma. Tedy takovou sice skrytou, ale všudypřítomnou a trvalou metafyziku západní politiky a práva.
Výjimečný stav proto nevzniká až v momentu, kdy jej spatříme při příležitosti nouzových stavů, imigračních táborů, válek a rozšiřování vládnutí administrativními opatřeními. Ve svých nejzjevnějších podobách, právě naopak, jen přitahováním pozornosti veřejnosti a strážců ústavnosti sám sebe ohrožuje a může i ztrácet svojí skutečnou moc. A zrušením nouzových opatření vlád zase výjimečný stav nemizí, ale se opět vrací do pro něj tradičnějších „skrytých sfér“, ve kterých se mu žije nejlépe, funguje nejúčinněji a ve kterých se proti němu, s výjimkou několika osvícenějších lidskoprávních aktivistů či ústavních právníků, širší veřejnost nikdy nebouří.
A zatímco v předmoderní době ústila anomie výjimečného stavu do rozkladu hierarchií a osvěžující dočasné anarchie, v době moderního nihilismu vede k odvázání čiré suverénní moci - „účinnosti práva bez signifikace“ (tj. legitimity, významu). Toho, co Agamben nazval nesmyslnou státní „vraždící mašinerií“, obracející se vůči každému člověku a posouvajícího ho nejen směrem k homo sacer, ale ještě dál k poslednímu stupni odlidštění, extrému Muselmana.
Zatímco ve středověku byla, jak víme z Bachtinovi knihy François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, anomická výjimka festivalová, alespoň dočasně osvobozující a tím i společensky přínosná, po ustavení moderní suverénní moci ta po svém osvobození z právních omezení nezaniká, jak si myslí anarchisté, ale naopak nekontrolovaně bují. A stává se všudypřítomnou, nesmyslnou a destruktivní, jelikož právo, které ji má omezovat a usměrňovat, funguje ve výjimečném stavu už jen za účelem vlastního suspendování (využíváním různých jeho nedokonalostí a mezer je obráceno proti sobě samému, forma práva je postavena proti jeho významu).
Pár Agambenových receptů na právní stát
Jelikož tak bez anomie není nomos, anomickou výjimku výjimečného stavu nejde eliminovat, jen si její trvalou skrytou přítomnost neustále uvědomovat a demokratickým právním „zvýznamňováním“ sociálních a politických faktů držet právní a výjimečný stav co nejdál od sebe. Tedy rozlišovat právo a řád obecně od jejich výjimek, jelikož jejich nerozlišitelnost dehumanizuje a tvoří i podstatu koncentračního táboru. Výjimka tak není sama o sobě špatná a dokonce je nutná a i přínosná za předpokladu, že zůstává výjimkou a zamezí se tomu, aby se stala pravidlem. A výjimečný stav se jako všudypřítomné paradigma stává destruktivním až při ztrátě své výjimečnosti v rovině jeho praktického uskutečnění.
A toto oddělování řádu od jeho výjimky se neuskutečňuje jen v politické a právní oblasti posilováním právního státu, ale i na každodenní společenské úrovni přísnějším oddělováním soukromého a veřejného prostoru, k čemuž mohou přispět všichni. Tak, aby se vzájemně nepohlcovaly, nedestruovaly a nerozvracely řád toho druhého, vyjádřen dvěma Agambenem z Antiky převzatými pojmy pro život - soukromým živočišnějším „zoe“ a veřejným politickým „bios“. A to konkrétně tím, že soukromé problémy a afekty nebudou jeho zahlcováním „znefunkčňovat“ veřejný prostor a ten zase nebude „slídit“ a normovat ten soukromý, což v obou směrech výrazně a nezvratně usnadnily masová média a informační technologie.
Jelikož nevázaná a destruktivní anomická „čirá moc“ výjimečného stavu ničí obě sféry života prostým rozbíjením hranice mezi nimi, přičemž o zbytek se pak už postarají i ony samy. Splynutím soukromé a veřejné sféry jde totiž definovat i normativní instituce dohledu (především vězení) a vnější projevy výjimečného stavu (například utečenecký tábor), včetně jeho nejextrémnější formy - koncentračního táboru. V principu jsme ale za posilování atributů výjimečného stavu odpovědní v tomto smyslu všichni (Hitler byl taky, konec-konců, především pomlouvační „drbna“ - biblický „scandalon“, který v René Girardově interpretaci křesťanství představuje skutečný význam Satana, sloužícího jeho tvůrcům jen jako literární hyperbola zvýrazňující skryté nebezpečí pro mnoho lidí běžné každodenní činnosti).
V pozdější knize State of Exception, napsané i v reakci na rozšiřování vládnutí exekutivními dekrety prezidenta George W. Bushe (plodícími čirý „pouhý život“ úplným odstraňováním všeho, dokonce i lidskoprávního, statutu „nepřátelských bojovníků“), poskytl ale Agamben i obecnější rady pro udržování právního státu v podmínkách, ve kterých právo nemůže z důvodu svého zakořenění ve výjimečném stavu nikdy vyloučit možnost svého suspendování. V důsledku toho se je, podle něj, nutné přizpůsobit nemožnosti úniku ze skutečného („paradigmatického“) výjimečného stavu, ve kterém žijeme, a návratu k, od něj zcela oproštěnému, právnímu státu, který nikdy neexistoval a z povahy věci ani existovat nemůže.
Právní stát tak může fungovat jen ve svém neustálém vymezování se vůči a vydělování se z výjimečného stavu, tedy na základě racionální a explicitní integrace toho, co je jeho řádu vnější. A není tedy stavem, ale neustálou sisyfovskou snahou propojovat násilí s právem. Respektive „zvýznamňováním“ často absurdní masy zákonů (suspendace práva ve výjimečném stavu se zvykne projevovat přemírou zákonů a různých administrativních opatření) odstraňovat to, co není legitimním právem, ale si jen propůjčuje jeho účinnost, ovšem zcela oproštěnou od významu práva - v nejextrémnějším případě v podobě zautomatizované a nerozlišující vraždící mašinerie totalitního státu.
A co se týče rozporuplného odkazu Carla Schmitta, jak demokracie, tak i právní stát se z něj mohou poučit bez toho, aby převzaly i jeho autoritářské závěry, a ještě samy sebe posílit. Uznání primárnosti výjimečného stavu a suverénní moci, která v něm operuje, totiž vůbec neznamená abdikaci před nimi, ale přesný opak. A zavíráním očí před skrytou brutalitou skutečnosti, ze které vychází právní a politický řád, nad ní ztrácíme moc, čímž získává nad společností převahu.
Podobného přesvědčení o iluzornosti lidských práv existujících mimo politickou komunitu a neopřených o její moc byla, mimochodem, i Hannah Arendtová, kterou nikdo z obhajoby autoritářství obviňovat nemůže. Ta jeho příčiny viděla, jen zdánlivě paradoxně, v moderním rozkládání autority obecně, tedy takové společenské anomické nivelizaci, což není nic jiného, než další z projevů toho Agambenova paradigmatického výjimečného stavu. A nacisté, podle Arendtové, postavili svojí totalitní moc právě na destrukci všech autorit - nejen nově se formující politické a právní, ale i tradičnější armádní, církevní, pedagogické nebo i běžné rodičovské (a dnes by jim jako první musela za oběť padnout ta vědecká - ještě štěstí, že tu už nejsou...).
Bylo by ale dobré nezapomínat, že, podobně jako viry, i výjimečný stav s námi v různých svých mutacích zůstane i po skončení nouzového stavu napořád. Navzdory tomu, že se výjimce nelze vyhnout, nemusí být na ní ale a priori nic špatného a může být dokonce i přínosná za předpokladu, že v rovině svých politických a právních projevů zůstane jen výjimkou. I když svými rozmanitými, často efemérními a výše naznačenými způsoby z povahy věci a většinou skrytě všudypřítomnou.
Na závěr už jen nutno poděkovat pandemii za její připomenutí skrytého faktu, že před našimi „suverény“ jsme všichni potenciálně homo sacer (vzhledem k čemuž by bylo vhodné nevolit za ně nositele různých poruch osobnosti), a alespoň chvilkové odkrytí jinak neviditelné všudypřítomnosti paradigmatického výjimečného stavu. A vyprovodit jí ven ze dveří, k čemuž, mimochodem, jeho legitimní a správně použitý individuální vnější projev, například i v podobě nouzového stavu, může, za předpokladu schopných politických představitelů, funkčního ústavněprávního sytému a především veřejného dohledu a zachování „výjimečnosti výjimky“, docela dobře posloužit.
A jako bonus navíc nám i připomenout, že právní stát není daným stavem, ale je jej neustále nutné potvrzovat a donekonečna obhajovat. Pandemie by tak asi i podle Agambena teoreticky mohla posloužit jako politický budíček v době, kdy nejvyšší středoevropští ústavní činitelé už déle účelově rozebírají právní stát. Tak už jen doufat, že jej rozespalí v polospánku opět nezaklapneme...
Skrytá entropie
Autoritářské režimy nastupují tehdy, když je pozornost společnosti usměrněna jiným směrem a nikdo se nedívá. Uskutečňují se výjimkou z práva v méně zjevných podobách výjimečného stavu, v počáteční „cviční“ fázi odlidšťující jen část obyvatelstva, která se pak ale stává normou pro všechny. A téměř vždy tak vznikají bez vědomí širší společnosti, kterou následně pak už jen konfrontují s hotovým faktem v stadiu, kdy už s tím nejde moc co dělat.
A jelikož tedy vylézají za tmy, až když spíme, pandemie jim, jak na to teď v National Public Radio upozornil i harvardský profesor práva Andrew Crespo, svým přitahováním pozornosti až natolik nevyhovuje a dokonce je tím i ohrožuje. To, podle něj, vidět i na dnešní snaze Číny nebo Donalda Trumpa odvést pozornost k náhradním cílům (zahraničí nebo protestujícím), lépe maskujícím nimi dlouhodobě nastolovaný opravdový, „nezjevný“ výjimečný stav. Ten totiž žádná výjimečná právní opatření (opřená navíc často i o ústavu), jaké jsme teď mohli vidět, nepotřebuje, jelikož při prostém rozložení a absenci práva volně bují i bez něčího přičinění. A i pro autokraty tak alespoň ve vztahu k jeho vnějším projevům platí, že méně je někdy více...
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
