Co musí českého návštěvníka Koreje fascinovat je způsob zdejší organizace. Jako host druhé největší filmové události v zemi, jakým je PIFAN - Pučonský festival fantastického a žánrového filmu, si uděláte obrázek o obecných rysech korejského organizačního chaosu "pali pali" - systému dělat vše rychle rychle. Během třiceti let tu přebudovali rozvojovou, zničenou zemi ve společnost uspěchaného hightechu, kde na vás všechno (korejsky) mluví - i třeba eskalátorů v metru.
V Jižní Koreji mluví s uznáním o naší animaci. Je to trochu zvláštní, když mezi našimi zeměmi nebyly navázané ani diplomatické styky do roku 1990 (československé velvyslanectví v Soulu bylo zřízeno dokonce až v červenci 1991). Ale Korejci znají například Karla Zemana přes Japonsko. Zbytek stačili dohonit svým tempem od 90. let, kdy se v zemi ženšenu zamilovali sentimentálně do naší romantické Prahy. Slovo Praha tu mimochodem najdete v názvu snad padesáti firem - byť polovinu tvoří v podstatě motely, sloužící např. k hodinám lásky.
Samotný příjezd do Koreje je pro nováčka zážitkem, z něhož jdou oči, jak se říká, navrch hlavy. Za oknem je jiné, mléčné světlo. Kolem chodí porcelánové panenky korejských žen, které se uklánějí. Hned vás zaujme jazyk. V Koreji na vás mluví úplně všechno, od výtahu, po eskalátor v metru či třeba vlak. Když se blíží "korejský šinkanzen", zde nazývaný KTX , ke stanici, začnou hrát skotačivou hudbu jako z nějakého westernového happyendu a hlas unylé růžové modelky symbolizované liliemi vám vítězoslavně odrecituje vlakový pozdrav.