Stanovení limitů proti nežádoucímu chování může mít nepříjemné vedlejší účinky. Ekonomové už to prokázali i na datech.

Ve vícero oblastech ekonomického života mají lidé nebo instituce sklon dělat věci, které by se z nějakého úhlu pohledu dělat neměly. Jednou možností, jak s takovým ekonomickým hříšnictvím bojovat, je stanovit limity, za které by daná domácnost nebo instituce neměly jít.
Nedávno vyšel v rámci Working Papers Mezinárodního měnového fondu paper (Eyraud a kol. IMF SDN 18/04), který se zabývá fiskálními pravidly, tedy různými typy limitů pro vládní utrácení. Konkrétně například u limitu na vládní rozpočtový deficit tato studie skutečně statisticky ověřila zamýšlený příznivý efekt: tedy že v zemích, které mají sklon k deficitům přesahujícím limit, se díky zavedení limitu průměrná velikost deficitu sníží, tj. skutečné deficity se zmírní, přiblíží se k limitu jaksi „zdola“.
Bohužel však paper ukazuje, že tato magnetická síla funguje i na opačné straně: v zemích, které mají sklon k deficitům mírnějším než je limit, nebo dokonce k přebytkům, se průměrné saldo po zavedení limitu zhorší, tj. přiblíží k limitu shora.
Následující graf zachycuje tento magnetický efekt konkrétně pro země EU, u kterých platí limit na rozpočtový deficit ve výši -3 % HDP. Onen příznivý efekt je znázorněn šipkou v levé části grafu (přijetím limitu se hříšníci aspoň trochu polepšili); nepříznivý efekt šipkou vpravo (dříve opatrným hospodářům se po vyhlášení limitu morálka zhoršila). Je to asi jako když máte doma dva školáky a oběma dáte za úkol nedostávat známky horší než dvojky: ten, který dosud nosil trojky, se asi polepší, ale tomu, který nosil jedničky, se prospěch možná naopak zhorší.

Poučení je jasné: limit na rozpočtový deficit stanovujme vládám pokud možno tak, aby nebyl volnější, než bývá v dané zemi dosavadní skutečnost. Fiskální pravidla jsou tak nejspíš jednou z oblastí, kde celoevropská harmonizace není dobrý nápad.
Tím ale příběh problémů s dobře myšlenými limity nekončí. Podobný napůl nežádoucí magnetický efekt byl pozorován třeba i u tzv. minimální splátky dluhu z kreditní karty. Jde o dolní limit na výši splátky tohoto dluhu. Vydavatel kreditní karty vás musí o výši tohoto limitu informovat.
Původní myšlenka byla dobrá: stanovme dlužníkům minimální částku, kterou musejí každý měsíc věnovat na splácení svého karetního dluhu, aby se v tomto dluhu neutopili. Těm, kteří by jinak spláceli méně, tento limit jistě pomáhá nedostat se do dluhové pasti.
Na druhou stranu ale výzkum před časem ukázal, že mnohým z těch, kdo by bez uvedení tohoto limitu spláceli víc, se tato splátková kázeň zhorší. Zřejmě si řeknou něco ve smyslu „Proč bych splácel víc než to minimum? Jistě je stanoveno jako jakási rozumná výše splátky.“
Jde tak o příklad velmi častého a často i využitelného jevu nazývaného v behaviorální ekonomii jako nudge; v češtině se obvykle jako překlad používá slovo „šťouch“. Zatímco obecně je v praxi snaha využívat nudge k posouvání lidského rozhodování žádoucím směrem, ve výše uvedených případech jde o (neúmyslné) posouvání směrem nežádoucím.
Při stanovování dobře míněných minim nebo maxim bychom tedy měli být velmi opatrní, případně s velkou pečlivostí vysvětlit cílové skupině, co si o daném limitu (ne)má myslet a kdy se jím (ne)má řídit.