Stojíme o investice od zahraničních firem, jejichž manažeři v okamžiku příchodu problémů namísto jejich řešení zmizejí? Od firem, které mohou být během pár dní odkoupeny neznámými firmami nejspíš vlastněnými některým geograficky a hlavně geopoliticky vzdáleným státem?

Máme za sebou první větší šarvátku týkající se čínských investic v Česku a můžeme tak začít hledat některá první ponaučení z této kauzy. První je z oblasti statistiky. CEFC Europe podle vyjádření svého vedení v Česku „spravuje aktiva“ v hodnotě téměř 40 miliard korun. Podle údajů ČNB však na konci roku 2017 činil celkový objem dosavadních investic z čínských zdrojů v Česku jen něco přes 20 miliard. Zdá se, že CEFC Europe drží necelou polovinu svých českých aktiv ve skutečnosti „pouze“ na účtech nebo v dluhopisech.
Druhé a asi důležitější ponaučení se týká firemního řízení a rizikovosti zahraničních investic. Jakmile začátkem března vypukly potíže CEFC, její šéf Jie Ťien-ming jako by zmizel ze světa. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo a do jaké míry potíže ve skutečnosti začaly přímo u něj.
Stejně tak nebylo jasné, jestli a do jaké míry poskytne firmě CEFC pomoc firma CITIC a co je vlastně zač: do jaké míry je vlastněná státem, co je předmětem její činnosti a kdo sedí v jejím vedení. Nuže podle posledních informací je CEFC v tuto chvíli díky CITIC nepřímo v rukou čínského státu. A s ní i všechny její většinové investice v Česku.
Celá kauza, zdá se, nevedla k žádnému většímu průšvihu ani pro český stát, ani pro české firmy. Tedy aspoň zatím ne. I tak ale posloužila: ukázala, že někteří investoři do Česka přicházejí ze zemí oproti našim zvyklostem výrazně méně čitelných, a to i když jde o informace ohledně vrcholných manažerů a jimi řízených obřích firem.
Ne nadarmo už řada západních zemí zavedla mechanismy k prověřování zahraničních investorů. Podobný mechanismus by potřebovalo i Česko.

(původně vyšlo v E15)