Sáblíková, Bauer, Koukal, Magál, Jakš, Záhrobská. Právě teď, s medailemi na krku, jsou nejvíc naši. Češi díky nim na zimní olympiádě nikdy víc nedokázali. Říkám si, jak to asi s těmi šesti hrdiny bude za čtyři roky, případně za dvaadvacet let? A po zkušenostech z minulosti jim přeju, ať nenaletí nějakým vyžírkům. Aby naše vzpomínky na ně zůstaly krásné.


Ve středu večer sváděla česká běžecká štafeta na ČT 2 úspěšný souboj o medaili. Na ČT 1 sváděl bronzový ze ZOH v Sarajevu 1984 a stříbrný z Calgary 1988 Pavel Ploc marný souboj o svou těžce vybojovanou prestiž. U nejednoho z nás ji bohužel prohrál na celé čáře. Jako lídr ČSSD v rodném Libereckém kraji v předvolební besedě Václava Moravce.

Slušný, poctivý člověk a báječný, odvážný skokan na lyžích byl v roli politického vůdce k smíchu. Nebo k pláči. Záleží na úhlu pohledu či na našich povahách.

A po jeho populárních zádech se vezou vzhůru cyničtí "přátelé" a "přítelkyně".

Jakš, Bauer, Magál a Koukal se ve středu večer kvůli mé práci přetahovali na obrazovce v České televize s Plocem. Oni letěli po trati nad očekávání. On nemával ve vzduchu "křídly orla" jako v Sarajevu nebo v Calgary, ale oranžovou brožurkou, plnou předvolebních lží. Sliboval lidem něco, co nemohou nikdy dostat bez dřiny, odříkání a někdy i utrpení.

Kdyby měl takového trenéra, skákal by Pavel Ploc maximálně někde na mezi na harrachovském "Idiotenplatzu" a dělal zadkem ve sněhu potupné "lavóry".