Když se podívám na dobu od roku 1989, tvrdím, že akademické sféře samospráva neškodí. Nejsem si vědom, že by někdy studenti uškodili. Naopak, příklad plzeňských práv, byť ojedinělý, je ilustrací toho, že studenti mohou svou fakultu kontrolovat, píše Jan Sládek, sociolog a přednášející na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v odpovědi na naše otázky o akademické samosprávě.
Jiné způsoby řízení mohou přinést krátkodobé výsledky v určité oblasti, ale nikdy nemohou zaručit dlouhodobý rozvoj. Přítomnost mladších členů také akademické obci zajišťuje potřebnou dynamiku. To platí i pro samosprávu, píše Eva Syková v komentářích k našim otázkám o akademické samosprávě, které si klademe v souvislosti s udělením Ceny Jana Opletala.
V další části seriálu o samosprávě, který vydáváme v souvislosti s Cenou Jana Opletala, odpovídá děkan FF UK Michal Stehlík: "Vnímám akademické prostředí jako prostor kolegiality. Tedy je tady určitě přímo nezastupitelná role studentů, včetně role v samosprávě, kde ji například po zkušenosti na naší fakultě považuji za více než přínosnou."
Někdy se pejorativně mluví o „akademické oligarchii“, ale právě ty základní samosprávné elementy – akademický senát a rektor jím zvolený/nominovaný – umožňují kontrolu a nutí vyjednávat a tedy argumentovat, píše Stanislav Štech v komentářích k otázkám o akademické samosprávě.
Studenti by měli využívat všechny oblasti, které škola nabízí ke vzdělávání, a pokud to škola dostatečně nedělá, tlačit na ni rozhodným, ale kultivovaným způsobem. Vysoká škola by měla být elitním prostorem plným elitních jedinců, píše Milan Knížák v komentářích k našim otázkám o samosprávě.
Letos udělujeme Cenu Jana Opletala, a proto jsme se rozhodli položit několik otázek lidem, jejichž názory nás zajímají. Zde jsou odpovědi jednoho z prvních dotazovaných, Zdeňka Ručky, který je na Cenu Jana Opletala (dvojnásobně) navržen.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, vítám všechny, které zaujal náš blog!